IV.ÚS 1327/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1327/20 ze dne 1. 6. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti J. H., t. č. ve Věznici Břeclav, zastoupeného Mgr. Radkem Salajkou, LL.M., advokátem, sídlem Hlubočepská 1156/38b, Praha 5 - Hlubočepy, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. února 2020 sp. zn. 7 Tdo 1462/2019, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. srpna 2019 sp. zn. 1 To 38/2019 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. dubna 2019 sp. zn. 52 T 4/2017, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 2 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 36, čl. 38 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem podle § 45 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), zrušil výrok o vině stěžovatele z rozsudku krajského soudu ze dne 22. 2. 2016 sp. zn. 46 T 7/2013, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 17. 1. 2018 sp. zn. 5 To 56/2016, a celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad, a stěžovatele uznal vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku zčásti ukončeným ve stádiu přípravy podle § 20 odst. 1 trestního zákoníku [bod 1) výroku o vině], zčásti dokonaným a zčásti ukončeným ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku [body 2) - 4) výroku o vině, přičemž skutky pod těmito body převzal při vázanosti skutkovými zjištěními z rozsudku krajského soudu ze dne 22. 2. 2016 sp. zn. 46 T 7/2013, při postupu podle § 45 odst. 1 trestního zákoníku, a nebyly tudíž předmětem přezkumu v následném odvolacím řízení a dovolacím řízení a ani v řízení o ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. IV. ÚS 1327/20], a odsoudil jej podle § 209 odst. 5, § 45 odst. 1 trestního zákoníku ke společnému trestu odnětí svobody na sedm a půl roku, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou a podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1 trestního zákoníku k peněžitému trestu v celkové výměře 500 000 Kč, a pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nevykonal, stanovil mu podle § 69 odst. 1 trestního zákoníku náhradní trest odnětí svobody na dvanáct měsíců. Dále výrokem podle § 229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), krajský soud rozhodl o náhradě škody. Krajský soud tímto rozsudkem rozhodl též o zproštění obviněných P. H. a M. M. obžaloby. 3. Podle zjištění krajského soudu se stěžovatel dopustil přípravy k předmětnému zločinu tím, že jako zástupce obchodní společnosti A (dále jen "A"), dne 8. 12. 2010 ve Veselí nad Moravou podepsal nepravdivý předávací protokol, o němž věděl, že je datován dne 29. 11. 2010, mezi obchodní společností B (objednatelem, dále jen "B") a A (zhotovitelem) s tím, že předmětem předání bylo kompletní konečné plnění předmětu díla fotovoltaické elektrárny C (dále jen "C") se závěrem, že dílo bylo převzato bez výhrad, ačkoliv věděl, že bylo teprve ve výstavbě ve značném stupni technologické nedokončenosti, přičemž současně věděl, že tento předávací protokol bude doručen na Energetický regulační úřad (dále jen "ERÚ") do správního spisu jako jeden z podkladů osvědčujících vlastnické právo B k energetickému zařízení podle § 5 odst. 3 a § 7 odst. 4 písm. e) zák. č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích (energetický zákon) a § 7 odst. 1 vyhlášky č. 426/2005 Sb., o podrobnostech udělování licencí pro podnikání v energetických odvětvích, nutných pro vydání licence na výrobu elektřiny pro B na provozovnu FVE C. Tímto způsobem stěžovatel usiloval o uvedení nepravdivých údajů ERÚ s úmyslem, aby ERÚ vydal licenci B na výrobu elektřiny ještě v roce 2010, a takto získaná pravomocná licence by spolu s prezentováním totožných nepravdivých informací o uvedení kompletní fotovoltaické elektrárny do provozu v roce 2010 vůči obchodní společnosti D (dále jen "D"), přivodilaB nárok na garantovanou výhodnější výkupní cenu za vyrobenou elektřinu z fotovoltaických zdrojů uvedených do provozu v roce 2010 po dobu 20 let oproti nižší výkupní ceně za vyrobenou elektřinu z fotovoltaických zdrojů uvedených do provozu v roce 2011 po dobu 20 let, která by B správně měla náležet, čímž by v průběhu následujících 20 let došlo k obohacení B o částku ve výši okolo 328 800 000 Kč, a to ke škodě České republiky, avšak ERÚ na základě rozhodnutí ze dne 16. 12. 2010 se pokusil dne 20. 12. 2010 provést zajištění důkazu ohledáním věci nemovité - FVE C a na místě zjistil, že daná FVE není dokončena a nesplňuje k danému dni podmínky pro udělení licence. 4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání, které vrchní soud shora uvedeným usnesením podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. 5. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že skutek pod bodem 1) výroku o vině byl nesprávně právně posouzen a soudy k jeho tíži nepřiléhavě aplikovaly § 209 trestního zákoníku. Tvrdí, že byl uznán vinným a zbaven svobody z důvodu, že podpisem předávacího protokolu osvědčil vlastnické právo B k energetickému zařízení provozovny FVE C. Obecné soudy však nikdy nekonstatovaly, že je vlastníkem tohoto zařízení jiný subjekt. I kdyby tomu tak bylo, nemohl by se stěžovatel podpisem předávacího protokolu dopustit trestného činu. Navíc poskytl úplnou součinnost ERÚ a účastnil se i následné osobní prohlídky zařízení provozovny FVE C. 7. Stěžovatel dále polemizuje se závěry soudů, že jednal v úmyslu přivodit B nárok na garantované výhodnější výkupní ceny roku 2010 oproti nižší výkupní ceně roku 2011. Předávací protokol nepředstavuje písemnost stanovenou v právních předpisech jako doklad vlastnického práva k energetickému zařízení. Mezi jeho vyhotovením a trestněprávně relevantním následkem nemůže ani existovat kauzální vztah. Jde-li o samotný následek, podle stěžovatele nemohl nastat již proto, že cenové rozhodnutí ERÚ č. 2/2010 je v rozporu se zákonem, neboť při určení výkupních cen nerozlišuje faktor návratnosti podle zákona č. 137/2010 Sb., kterým se mění zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů. Aplikace cenového rozhodnutí ERÚ č. 2/2010 by znamenala naprosté znehodnocení investice B. 8. Poté se stěžovatel zaměřil na závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu. 9. K odstavci 19. usnesení uvádí, že Nejvyšší soud neshledal rozpor mezi skutkovými zjištěními krajského soudu a provedenými důkazy proto, že relevantní dokazování neproběhlo. Závěry o vlastnictví FVE C byly přijaté bez adekvátních důkazů. Zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů je nadřazen cenovému rozhodnutí ERÚ č. 2/2010. 10. K odstavci 20. usnesení dovozuje, že se soudy nezabývaly výší škody, pouze odkázaly na odborné vyjádření znalce. Navrhovaný a soudy odmítnutý důkaz znaleckým posudkem obchodní společnosti PricewaterhouseCoopers Česká republika, s. r. o., bezpečně prokazoval, že návratnost investice je při cenách roku 2010 významně vyšší než 11 let. 11. U odstavce 21. usnesení poukazuje, že dopustit trestného činu se nelze bez naplnění příčinné souvislosti mezi příčinou a následkem. V projednávané věci přitom neexistuje ani příčina, ani následek. 12. K odstavci 22. usnesení stěžovatel namítá, že nemohl předpokládat, že skutečný vlastník provozovny FVE C nebude soudy identifikován a že v řízení nebudou respektovány zákony č. 137/2010 Sb. a č. 330/2010 Sb. 13. Obsahu odstavce 23. usnesení stěžovatel oponuje tvrzením, že měl-li by se, byť teoreticky, svým jednáním dopustit přípravy k trestnému činu podle § 20 odst. 1 trestního zákoníku, případná trestnost musela zaniknout dne 20. 12. 2010, nejpozději však 31. 12. 2010 podle § 20 odst. 3 písm. a) a § 21 odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, kdy bylo opakovaně, a to i za přítomnosti stěžovatele, v