IV.ÚS 1329/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1329/24 ze dne 15. 1. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Milana Hulmáka o ústavní stížnosti stěžovatelů K. K. a T. K., zastoupených JUDr. Martinem Supem, Ph.D., advokátem, sídlem Tikovská 2198/14, Praha 20 - Horní Počernice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2024 č. j. 4 Tdo 1200/2023-1470, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. července 2023 č. j. 9 To 197/2023-1400 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. ledna 2023 č. j. 19 T 115/2020-939, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva podle čl. 2 odst. 2, čl. 36 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, ve stadiu pokusu (I. skutek), a podle § 240 odst. 2 trestního zákoníku jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a tří měsíců, jehož výkon mu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků a šesti měsíců. Uvedeného zločinu se podle zjištění obvodního soudu dopustil stěžovatel tím, že jako jediný jednatel a společník obchodní společnosti A (dále jen "A") uplatnil dne 27. 12. 2017 u finančního úřadu pro hlavní město Prahu, územního pracoviště pro Prahu 5, v přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období listopad 2017 odpočet daně z přidané hodnoty na vstupu na základě fiktivních faktur od dodavatelky obchodní společnosti B (dále jen "B"), ačkoliv věděl, že tato plnění nebyla společností nikdy přijata a nárok na odpočet daně z přidané hodnoty na vstupu je v rozporu s § 72 a 73 zákona č. 235/2001 Sb., o dani z přidané hodnoty. Pokusil se tak záměrně, za pomoci V. K. a stěžovatelky, osob jednajících za B, vylákat neoprávněnou výhodu na dani z přidané hodnoty v celkové výši 324 975 Kč, přičemž k vyplacení nadměrného odpočtu nedošlo v důsledku zahájení řízení správcem daně. 3. Obvodní soud týmž rozsudkem uznal stěžovatelku vinnou zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, ve stadiu pokusu podle § 21 trestního zákoníku, ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, a podle § 240 odst. 2 trestního zákoníku ji odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon jí podmíněně odložil na zkušební dobu dvou roků. Uvedeného zločinu se podle zjištění obvodního soudu dopustila stěžovatelka tím, že v blíže nezjištěné době v průběhu roku 2017, jako osoba jednající za B, podepsala účelově vytvořené podnájemní smlouvy datované ke dni 2. 1. 2017, týkající se bytových jednotek č. 7 a č. 8 na adrese X, které měly být podnajaty A, zastoupené stěžovatelem coby jednatelem a společníkem, ačkoliv věděla, že tato plnění nebyla nikdy uskutečněna a podnájemní smlouvy, jakož i faktura č. 101117, kterou vystavil za B pro A V. K., byly vyhotoveny pouze za účelem vylákání neoprávněné výhody na dani z přidané hodnoty ve výši 226 800 Kč za zdaňovací období listopad 2017, přičemž k vyplacení nadměrného odpočtu nedošlo v důsledku zahájení řízení správcem daně. 4. Obvodní soud stejným rozsudkem odsoudil i další spoluobviněné (V. K. a A). 5. Proti uvedenému rozsudku obvodního soudu podali stěžovatelé odvolání, která Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítl. 6. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatelů podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněná odmítl. II. Argumentace stěžovatelů 7. Stěžovatelé namítají, že obecné soudy neprovedly důkazy navržené obhajobou, nehodnotily důkazy postupem podle § 2 odst. 6 trestního řádu a v jejich věci je dán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Podle stěžovatelů obecné soudy porušily své zákonné povinnosti, když nedoplnily dokazování a nevypořádaly se náležitě s jejich důkazními návrhy, konkrétně s návrhem na výslech svědků P. N., O. V., M. P. a J. K., ačkoliv šlo o důkazy podstatné. 8. Stěžovatelé tvrdí, že údajná trestná činnost, která měla spočívat ve dvou okruzích fiktivní fakturace - za podnájem bytových jednotek a prodej skleněných tabulí - nebyla prokázána, a tedy ani nebyla vyvrácena jejich obhajoba. 9. Ve vztahu ke skutkovým zjištěním, která označují za nesprávná, stěžovatelé nejprve rekapitulovali časovou posloupnost zkoumaných událostí a následně uzavřeli, že veškeré důkazy plně podporují jejich verzi skutkového děje. Soudům vytýkají, že setrvaly na svém nesprávném skutkovém a právním hodnocení věci, zejména když bylo citovanými svědeckými výpověďmi (svědci K., V., K., S., M., Š. a M.) prokázáno, že A v bytových jednotkách podnikala. Stěžovatelé zdůrazňují, že spoluobviněná A disponovala dostatečnou finanční částkou na úhradu předmětných - údajně fiktivních - závazků. Obecné soudy svá rozhodnutí zatížily rozpory mezi provedenými důkazy - zejména výpověďmi svědků V., K., S., M. a listinných důkazů ohledně solventnosti A - a skutkovými zjištěními. 10. Podle stěžovatelů neobstojí závěr obecných soudů, že veškeré dokumenty vztahující se k fiktivním plněním byly vytvářeny až po termínu uskutečněného plnění. Přitom takový postup je v podnikatelském světě běžný, např. z důvodu, že úprava obchodních prostor trvá řádově měsíce, a stejně tak tomu bývá při obchodování mezi spřízněnými subjekty v přátelském vztahu. Stěžovatelé dále zpochybňují věrohodnost svědků K. a J. P. Obecné soudy bez důkazů a jejich hodnocení dospěly k závěru, že stěžovatelé naplnili subjektivní stránku trestného činu, pro který byli odsouzeni. 11. Stěžovatelé posléze obrací pozornost k pravidlu in dubio pro reo a prohlašují, že rozhodnutí obecných soudů jsou založená na víře a domněnkách, nikoli prokázaném skutkovém stavu. Jsou proto v rozporu s důkazy i elementární logikou. Výsledek řízení před obvodním soudem a městským soudem neústavně aproboval Nejvyšší soud. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jejich ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 13. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)], v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 14. Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry t