IV.ÚS 1331/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1331/21 ze dne 24. 8. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti spolku Za Dašice zdravější, z. s., sídlem Družstevní 473, Dašice, zastoupeného Mgr. Pavlem Černohousem, advokátem, sídlem Lublaňská 398/18, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. března 2021 č. j. 5 As 134/2018-45 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 28. března 2018 č. j. 52 A 62/2017-49, a s ní spojeném návrhu na zrušení části § 84 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve slovech "nejpozději však do 1 roku ode dne, kdy bylo rozhodnutí oznámeno poslednímu z účastníků, kterým ho správní orgán byl oznámil; zmeškání úkonu nelze prominout", za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Ministerstva životního prostředí, sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10 - Vršovice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení napadených rozhodnutí s tvrzením, že jimi správní soudy porušily čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 35 odst. 1 Listiny. S ústavní stížností spojuje návrh na zrušení v záhlaví uvedeného ustanovení zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. 2. Z ústavní stížnosti, doručených písemností a vyžádaného spisu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 As 134/2018 se podává, že stěžovatel je spolkem, jehož cílem je zamezit znečišťování ovzduší a poškozování životního prostředí průmyslovými podniky s provozovnami v katastru města Dašice a blízkém okolí. V roce 2004 byl na území města Dašice povolen zkušební provoz kataforesní linky (lakovna automobilových dílů). Krajský úřad Pardubického kraje (dále jen "krajský úřad") k žádosti obchodní společnosti KATAFORESIS CZ, s. r. o. (dále jen "provozovatelka"), povolil provoz kataforesní linky jako tzv. velký zdroj znečišťování ovzduší rozhodnutím ze dne 25. 6. 2007 č. j. 27876-6/2007 OŽPZ/Ne. Odvolání proti němu zamítl vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 19. 9. 2007 č. j. 486-II/550/07/MOR. Obě uvedená rozhodnutí zrušil k žalobě stěžovatele a občana města Dašice Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 18. 3. 2011 č. j. 8 A 165/2010-162, neboť správní orgány, mimo jiného, neprovedly posouzení vlivů na životní prostředí (EIA). 3. Krajský úřad následně znovu provoz kataforesní linky povolil rozhodnutím ze dne 26. 5. 2010 č. j. KrU 38696/2010/OŽPZ/PI a odvolání proti němu zamítl vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 20. 5. 2011 č. j. 537550/11-Mor, 40710/ENV/l. Obě uvedená rozhodnutí znovu zrušil městský soud k žalobě dvou občanů města Dašice rozsudkem ze dne 21. 9. 2016 č. j. 6 A 256/2011-67, neboť správní orgány nerespektovaly závazný právní názor městského soudu v uvedeném rozsudku (sub 2), nevyžádaly-li ve věci stanovisko EIA orgánu ochrany ovzduší. 4. Mezitím krajský úřad rozhodnutím ze dne 26. 8. 2014 č. j. KrÚ 54512/2014/OŽPZ/Pi povolil k žádosti provozovatelky ze dne 19. 8. 2014 trvalý provoz uvedené kataforesní linky podle § 13 odst. 2 zákona č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší (dále jen "zákon č. 201/2012 Sb."). Krajský úřad uvedené rozhodnutí oznámil dne 26. 8. 2014 toliko provozovatelce. Dne 13. 2. 2017 zjistil právní zástupce stěžovatele při nahlížení do správního spisu ve věci povolení provozu kataforesní linky k žádosti provozovatelky z roku 2007 (sub 2 a 3), že krajský úřad vydal rozhodnutí ze dne 26. 8. 2014, a proto proti němu stěžovatel a občan města Dašice dne 28. 2. 2017 brojili odvoláním. Vedlejší účastník odvolání zamítl rozhodnutím ze dne 26. 5. 2017 č. j. 534550/17-Mor, 24462/ENV/17 jako opožděné podle § 84 odst. 1 správního řádu, neboť tzv. objektivní odvolací lhůta stěžovateli a občanovi města Dašice, jako účastníkům správního řízení podle § 27 odst. 2 téhož zákona, uplynula dne 26. 8. 2015. 5. Stěžovatel brojil proti uvedeným dvěma rozhodnutím krajského úřadu a vedlejšího účastníka správní žalobou. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") žalobu proti uvedenému rozhodnutí vedlejšího účastníka zamítl (výrok I.) a proti rozhodnutí krajského úřadu odmítl (výrok II.) napadeným rozsudkem. Krajský soud zdůraznil, že každý tzv. opomenutý účastník podle dříve platného zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů, mohl požadovat doručení rozhodnutí a podat proti němu odvolání. Správní řád již však takovou možnost tzv. opomenutým vedlejším účastníkům neposkytuje, váže-li počátek tzv. objektivní odvolací lhůty k okamžiku doručení rozhodnutí poslednímu z účastníků, kterému správní orgán rozhodnutí oznámil. Správní řád přitom zvýhodňuje tzv. hlavní účastníky (§ 27 odst. 1 téhož zákona), neboť jsou-li opomenuti, tzv. objektivní lhůta pro ně neplatí. 6. Kasační stížnost stěžovatele zamítl Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem. Z něj se podává, že Nejvyšší správní soud důsledky použití § 84 odst. 1 správního řádu, který stanoví jednoroční tzv. objektivní odvolací lhůtu pro tzv. opomenuté vedlejší účastníky, se mohou jevit jako nepřiměřeně tvrdé, neboť je zbavuje možnosti účastnit se řízení a hájit svá práva. Po uplynutí určitého času však dostává přednost právní jistota subjektů, které postupovaly s důvěrou ve vydané rozhodnutí. Namítal-li stěžovatel, že v jeho věci jej správní orgány jako účastníka opomenuly úmyslně, Nejvyšší správní soud odkázal na rozsudky ze dne 27. 11. 2013 č. j. 8 As 111/2012-30, ze dne 5. 12. 2013 č. j. 9 As 131/2013-53, ze dne 4. 2. 2015 č. j. 3 As 136/2015-30 (sic) či ze dne 25. 10. 2017 č. j. 10 As 21/2017-83, podle nichž tzv. objektivní odvolací lhůta ve správním řízení podle § 84 odst. 1 správního řádu je přiměřeným řešením kolize právní jistoty dalších účastníků řízení a práv tzv. opomenutých účastníků. Podle Nejvyššího správního soudu jsou nadto lhůty k podání opravných prostředků běžným nástrojem k dosažení právní jistoty a hospodárnosti řízení; jednoletá tzv. objektivní lhůta přitom není "excesivně krátká". 7. Tvrdost § 84 odst. 1 správního řádu nadto zmírňuje zaprvé, že u tzv. hlavních účastníků tzv. objektivní lhůta neplatí. Tzv. opomenutí účastníci mají zadruhé možnost bránit svá práva žádostí o obnovu řízení, byť se svou účinností nemůže rovnat odvolání jako řádnému opravnému prostředku, neboť důvody pro obnovu taxativně stanoví § 100 odst. 1 a 3 správního řádu. Nejvyšší správní soud odkázal dále na usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 3721/14, ze dne 24. 3. 2017 sp. zn. I. ÚS 437/17, ze dne 22. 5. 2018 sp. zn. I. ÚS 75/18 a ze dne 4. 9. 2018 sp. zn. IV. ÚS 2891/18 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), v nichž Ústavní soud ústavní stížnosti v obdobných věcech odmítl jako zjevně neopodstatněné a neshledal § 84 odst. 1 správního řádu v rozporu s ústavním pořádkem České republiky. Podle Nejvyššího správního soudu proto řešení zvolené zákonodárcem splňuje kritérium proporcionality. Nejvyšší správní soud jako obiter dictum závěrem uvedl, že postup krajského úřadu ve věci skutečně vzbuzuje "významné pochybnosti o způsobu vedení správního řízení". II. Argumentace stěžovatele 8. Stěžovatel tvrdí, že krajský úřad řízení o žádosti provozovatelky z roku 2014 (sub 4) úmyslně utajil. Stěžovatel je "o tomto úmyslu přesvědčen, přímé důkazy k tomu však nemá"; proto ani neočekával řešení věci v trestním řízení. Správním orgánům však byly známy závěry dřívějšího rozsudku sp. zn. 8 A 165/2010, jímž městský soud předchozí rozhodnutí správních orgánů zrušil "zejména z důvodu, že vůbec neproběhlo posouzení vlivů na životní prostředí". Nejvyšší správní soud nezohlednil úmyslné opomenutí stěžovatele jako účastníka řízení krajským úřadem při poměřování zásahu do jeho práv, byť si nezákonnost postupu krajského úřadu uvědomoval (viz obiter dictum v napadeném rozsudku). Nedostatečně se proto zabýval specifickou procesní situací, do které se stěžovatel dostal. Nejvyšší správní soud nadto chybně odkázal na svůj rozsudek sp. zn. 3 As 136/2015 (sub 6), který neexistuje, a judikaturu Ústavního soudu (sub 7), která na věc nedopadá. Nejvyšší správní soud rovněž opomenul princip, že nikdo nesmí těžit z vlastního protiprávního jednání. Krajský úřad přitom v nyní posuzované věci úmyslně porušil zákon, aby se vyhnul soudní kontrole. 9. Řešení předložené Nejvyšším správním soudem představuje návod, jak se "zbavit nepohodlných účastníků" a použití jednoroční tzv. objektivní odvolací lhůty ve věci stěžovatele "nahrává ne-řádnému výkonu veřejné správy". Uvedenou lhůtu p