IV.ÚS 1339/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1339/22 ze dne 19. 7. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele L. M., zastoupeného Mgr. Michaelem Dubem, advokátem, sídlem Na Baště sv. Jiří 258/7, Praha 6 - Hradčany, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. srpna 2021 č. j. 7 To 232/2021-321, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. listopadu 2021 č. j. 4 To 232/2021-372 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 1. listopadu 2021 č. j. 10 T 52/2021-355, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně, Městského státního zastupitelství v Brně a R. Z., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. 6. 2021 sp. zn. 10 T 52/2021 stěžovatele uznal vinným zločinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 a 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 a odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a odsoudil ho podle § 146 odst. 3 trestního zákoníku, za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle § 229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, byly poškozené R. Z. (dále jen "vedlejší účastnice") a Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky odkázány se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Uvedených trestných činů se stěžovatel dopustil tím, že fyzicky napadl vedlejší účastnici a způsobil jí podvrtnutí krční páteře, zhmoždění obou paží, pohmoždění levého kolena, pohmoždění pravého stehna, ušní šelest a posttraumatickou reakci, kdy ještě více než šest měsíců po vzniku těchto zranění trpěla silným bolestmi hlavy a pískáním v pravém uchu, přičemž uvedeného jednání se dopustil přesto, že Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 6. 10. 2020 sp. zn. 1 T 95/2020, v právní moci dne 5. 11. 2020, podmíněně zastavil jeho trestní stíhání podle § 307 odst. 1 trestního řádu se stanovením zkušební doby do 5. 9. 2021. 3. O odvolání vedlejší účastnice proti uvedenému rozsudku rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem, jímž podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 trestního řádu rozsudek městského soudu zrušil ve výroku o náhradě škody vedlejší účastnici. Za splnění podmínek § 259 odst. 3 písm. b) a odst. 4 trestního řádu nově uložil podle § 228 odst. 1 trestního řádu stěžovateli povinnost nahradit vedlejší účastnici nemajetkovou újmu ve výši 131 579 Kč. Podle § 229 odst. 2 trestního řádu vedlejší účastnici odkázal se zbytkem jejího nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. 4. Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 1. 2022 č. j. 3 Tdo 1337/2021-396 dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. a) trestního řádu jako nepřípustné odmítl. 5. Městský soud napadeným usnesením s poukazem na § 154 odst. 1 trestního řádu za použití § 155 odst. 4 trestního řádu stěžovateli uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady potřebné k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení ve výši 97 172,80 Kč. 6. Krajský soud napadeným usnesením rozhodl o instanční stížnosti stěžovatele proti usnesení městského soudu tak, že je podle § 149 odst. 1 písm. a) trestního řádu zrušil a rozhodl, že podle § 154 odst. 1 trestního řádu za použití § 155 odst. 4 trestního řádu je stěžovatel povinen zaplatit vedlejší účastnici na nákladech potřebných k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení částku 84 346,83 Kč. II. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje dosavadní průběh řízení a výchozí skutkové okolnosti. Připouští, že dne 1. 3. 2020 skutečně při předávání společné nezletilé dcery vznikl mezi ním a vedlejší účastnicí konflikt, při kterém došlo i k fyzické interakci. Jednání vedlejší účastnice považuje za bránění výkonu vydaného předběžného opatření, kterým byl zajištěn jeho minimální styk s nezletilou. K jinému fyzickému konfliktu mezi nimi předtím nedošlo. Zdůrazňuje, že prohlášení viny učinil výhradně pro potřeby rozhodnutí o vině a trestu, a nikoliv pro potřeby rozhodnutí o nárocích na náhradu škody. S ohledem na postup městského soudu proto očekával, že se orgány činné v trestním řízení již nebudou zabývat nároky poškozených a ty budou případně předmětem řízení ve věcech občanskoprávních. V řízení o odvolání však krajský soud doplnil spis o znalecký posudek MUDr. Svatavy Duchaňové, který stanovil výši odškodnění nemajetkové újmy na zdraví. Tento posudek se nezabýval existencí tvrzených poškození zdraví ani příčinnou souvislostí mezi jeho jednáním a zdravotními problémy poškozené, ale činil výhradně vyčíslení tvrzených zdravotních problémů. Rozsudek krajského soudu proto stěžovatel označuje za nesprávný a nespravedlivý. Uvádí, že k jeho vydání mohlo dojít na základě zkratkovitého hodnocení situace krajským soudem, který se procesně nezabýval podkladem pro základ nároku poškozené, neboť ten nebyl v předcházejících stadiích řízení zkoumán. Prohlášení o vině podle něj nemůže být adekvátním podkladem pro rozhodnutí o nároku poškozené. Již v průběhu přípravného řízení opakovaně zpochybňoval existenci některých zdravotních potíží vedlejší účastnice, jejich souvislost s inkriminovaným jednáním a poukazoval na naprostou absenci jakýchkoliv důkazů prokazujících základ jejího nároku. Městský soud se vyjádřil obecně k diagnóze podvrtnutí krční páteře jako velmi časté a objektivně neprokazatelné diagnóze, což zcela přesně konvenuje s jeho vyjádřeními v přípravném řízení. Znalecký posudek přisuzuje vznik podvrtnutí krční páteře vedlejší účastnice náhlému prudkému pohybu při rozjezdu auta při zachycení její levé horní končetiny. Mělo-li tomu tak skutečně být, tak s ohledem na tento popis možného vzniku zranění znalcem je namístě zabývat se případným spoluzaviněním vedlejší účastnice, která se snažila nastoupit do rozjíždějícího se automobilu s vědomím všech případných negativních důsledků, a její spoluzavinění nemohlo být vyloučeno žádným doznáním. Stěžovatel dovozuje, že krajský soud neměl dostatek podkladů pro rozhodnutí o nároku vedlejší účastnice, a uložil-li mu povinnost k náhradě nemajetkové újmy, učinil tak bez adekvátního důkazního podkladu, neboť jeho prohlášení viny nemůže sloužit jako podklad pro rozhodnutí o základu tohoto nároku a dále provedený důkaz posudkem sice počítá nárok na základě tvrzených zdravotních problémů poškozené, nicméně není a nemůže být důkazem prokazujícím samotnou existenci tohoto nároku. Stěžovatel též namítá, že napadeným usnesením krajského soudu byly vedlejší účastnici přiznány i náklady, které nebyly účelně vynaložené. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Jde-li o usnesení městského soudu ze dne 1. 11. 2021 č. j. 10 T 52/2021-355, které zrušil krajský soud usnesením ze dne 23. 11. 2021 č. j. 4 To 232/2021-372, k rozhodování o jeho ústavnosti není Ústavní soud příslušný (není povolán eventuálně je zrušit podruhé). 9. Ústavní soud dále shledal, že ústavní stížnost v části směřující vůči rozsudku krajského soudu ze dne 5. 8. 2021 č. j. 7 To 232/2021-321 a usnesení krajského soudu ze dne 23. 11. 2021 č. j. 4 To 232/2021-372, byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána tato rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel neměl vůči rozhodnutím krajského soudu k dispozici žádný zákonný procesní prostředek k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Ústavní soud nevyvodil stěžovateli nepříznivé procesní důsledky ani z okolnosti, že ústavní stížností nenapadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022 č. j. 3 Tdo 1337/2021-396, neboť podal dovolání pouze na základě nesprávného poučení krajského soudu. Ústavní soud následně posoudil stěžovatelovu ústavní stížnost v tomto specifikovaném rozsahu (§ 42 odst. 1 a 2 zákona