IV.ÚS 134/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 134/24 ze dne 13. 3. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Y. K., zastoupeného JUDr. Milanem Štembergem, advokátem, sídlem Cyrila Boudy 1444, Kladno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. listopadu 2023 č. j. 3 As 288/2022-37 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. října 2022 č. j. 3 A 96/2021-88, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Policejního prezidia České republiky, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení dvou rozsudků uvedených v záhlaví, které dle něj porušily jeho ústavně zaručené právo podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. 2. Stěžovatel se v dubnu 2021 obrátil na Policejní prezidium České republiky s žádostí o sdělení, zda Policie České republiky zpracovává jeho osobní údaje a v případě, že je zpracovává, o jejich předání a sdělení dalších doprovodných informací (tzv. subject access request) podle § 28 odst. 1 zákona č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů, a čl. 15 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/680 ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů příslušnými orgány za účelem prevence, vyšetřování, odhalování či stíhání trestných činů nebo výkonu trestů, o volném pohybu těchto údajů a o zrušení rámcového rozhodnutí Rady 2008/977/SVV). 3. Policejní prezidium reagovalo sdělením ze dne 9. 6. 2021. Stěžovateli odpovědělo, že Policie České republiky jeho osobní údaje zpracovává, ovšem pouze v souvislosti se stěžovatelovým dřívějším trestním oznámením a několika navazujícími žádostmi, tedy podáními stěžovatele, která sám adresoval policejním orgánům (policejní prezidium současně uvedlo rozsah zpracovávaných osobních údajů a další doprovodné informace). Stěžovatel však byl přesvědčen, že Policie České republiky nepřiznala nějaké další zpracování jeho osobních údajů. Toto další zpracování osobních údajů podle stěžovatele souviselo s jeho sledováním, ke kterému prý došlo během léta 2017 na území České republiky a následně i v zahraničí, a na kterém se měly podílet "osoby či orgány" v působnosti Policie České republiky. 4. Stěžovatel proti sdělení policejního prezidia podal správní žalobu u Městského soudu v Praze. K žalobě doložil několik listin, které podle něj dokazují, že v zahraničí jsou zpracovávány stěžovatelovy osobní údaje (jsou o něm vedeny záznamy místními orgány veřejné moci), které "mají původ" v České republice. Městský soud provedl důkaz předloženými listinami [sděleními dvou orgánů Spojeného království, Národní kriminální agentury (National Crime Agency) a Úřadu komisaře pro informace (Information Commissioner's Office) a komunikací stěžovatele s jeho advokáty v Belgii]. Městský soud vysvětlil, že z těchto podkladů neplynou žádné relevantní informace - zda zahraniční orgány zpracovávaly osobní údaje stěžovatele, zda byl stěžovatel sledován, zda bylo vůči němu zahájeno trestní stíhání apod. Městský soud tak neshledal žádný důvod se domnívat, že Policie České republiky zpracovává stěžovatelovy osobní údaje jinak, než tvrdí. Proto žalobu zamítl. 5. Proti rozsudku městského soudu se stěžovatel bránil kasační stížností. Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl a potvrdil závěry městského soudu. Mimo jiné vysvětlil, že stěžovatel nebyl schopen konkrétně a věrohodně zpochybnit tvrzení policejního prezidia, tedy jít nad rámec pouhých spekulací. Nebylo proto namístě uvažovat o využití postupu podle § 129 odst. 2 občanského soudního řádu ve spojení s § 64 soudního řádu správního (tedy uložit policejnímu prezidiu předložit např. nějakou konkrétní listinu). II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že správní soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces, především nedodržely tzv. princip rovnosti zbraní. Nesprávně totiž kladly jakoukoli nejistotu v dokazování k jeho tíži. Rovněž vytýká správním soudům, že z provedeného dokazování nevyvodily (podle stěžovatele) zcela jasné závěry. Stěžovatel je přesvědčen, že v důsledku činnosti osob či orgánů spadajících do působnosti Policie České republiky došlo ke zpracování jeho osobních údajů. Opakuje, že v Belgickém království a Spojeném království se o něj zajímají policejní orgány a jsou tam zpracovávány jeho osobní údaje (jsou o něm vedeny záznamy), které mají původ v České republice. A je vyloučeno, aby sledování stěžovatele v České republice a následně i v zahraničí probíhalo bez vědomí českých orgánů činných v trestním řízení. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Vyčerpal též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní stížnost je tedy přípustná. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud nejprve uvádí, že stěžovatel se na něj obrací v relativně krátké době již s několikátou ústavní stížností (všechny stížnosti Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněné). Ústavnímu soudu je tak do značné míry znám i širší kontext stěžovatelovy žádosti ohledně zpracování jeho osobních údajů a pro přehlednost jej zde připomíná. 9. Stěžovatel v březnu roku 2020 podal trestní oznámení. Domníval se, že byl během svého pobytu v České republice během léta 2017 sledován několika osobami a následně pronásledován i v zahraničí. Státní zastupitelství tehdy nezjistilo žádné skutečnosti, které by potvrzovaly podezření ze spáchání trestného činu vůči stěžovateli. Stěžovatelovo oznámení proto založilo bez dalšího opatření. Proti postupu státního zastupitelství se stěžovatel bránil, nakonec i ústavní stížností, kterou však Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Ústavní soud stěžovatelovo trestní oznámení označil za "natolik vágní, neurčité a založené na subjektivních pocitech, že ani podle názoru Ústavního soudu ve věci nelze bez dalšího dovodit, že by se vůči stěžovateli neznámé osoby dopustily jím vyjmenovaných trestných činů" (usnesení ze dne 1. 3. 2021, sp. zn. II. ÚS 3507/20, bod 11). 10. Poté se stěžovatel různými způsoby snažil zjistit, zda Policie České republiky nezpracovává jeho osobní údaje v souvislosti s jeho domnělým sledováním. Mimo žádosti v nynější věci se stěžovatel např. neúspěšně pokoušel získat informace o případném zpracování jeho osobních údajů z Centrální evidence stíhaných osob (blíže k tomu usnesení ze dne 22. 2. 2024, sp. zn. III. ÚS 3409/23). 11. Ani v postupu správních soudů v nynější věci nelze spatřovat porušení základních práv stěžovatele. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Pokud nejde o otázky ústavněprávního významu, nemůže bez dalšího přehodnocovat skutkové a právní závěry orgánů veřejné moci včetně orgánů soudních. Ústavní soud zasahuje do výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy jen tehdy, pokud aplikace práva v daném konkrétním případě byla neústavní [srov. již nález ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 504/03 (N 138/31 SbNU 227) a navazující judikaturu]. 12. Princip rovnosti zbraní, na který se odvolává stěžovatel, je jedním z prvků širšího pojetí spravedlivého procesu (byť jej Ústavní soud spojuje přesněji s čl. 37 odst. 3 Listiny). Tento princip vyžaduje, aby každé procesní straně byla dána přiměřená možnost přednést svou záležitost za podmínek, které ji nestaví do podstatně nevýhodnější situace, než ve které je její protistrana. Jinak řečeno, cílem zásady rovnosti zbraní je dosažení spravedlivé rovnováhy mezi stranami sporu [srov. např. nález ze dne 28. 1. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 49/10 (N 10/72 SbNU 111; 44/2014 Sb.), body 28 a 29, nověji nález ze dne 4. 4. 2023 sp. zn. III. ÚS 111/23, bod 15; pro srovnání též rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 9. 2017, Regner proti České republice, č. 35289/11, § 146]. 13. Požadavek na rovnost účastníků řízení se promítá i do rozdělení důkazního břemene. Ústavní soud obecně uznává, že princip rovnosti zbraní zahrnuje též rovnost břemen, která jsou na účastníky řízení kladena. Pokud jsou tato břemena nepřiměřená, nelze řízení jako celek považovat za spravedlivé [mj. nález ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 37/04 (N 92/41 SbNU 173; 419/2006 Sb.) - Důkazní břemeno v diskriminačních sporech, bod 64, srov. podobně rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 1. 2. 2011, Metalco Bt. proti Maďarsku, č. 34976/05, § 24]. 14. Porušením principu rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny může být aplikace příliš vysokého důkazního standardu [nález