IV.ÚS 1340/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1340/21 ze dne 24. 8. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti VHS - ROPA plus, spol. s r. o., sídlem U Potoka 369/9, Bruntál, zastoupené JUDr. Martinem Vychopeněm, advokátem, sídlem Masarykovo nám. 225, Benešov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2021 č. j. 30 Cdo 662/2020-108, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. září 2019 č. j. 70 Co 240/2019-80 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. února 2019 č. j. 41 C 53/2018-40, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva podle čl. 4 odst. 1, čl. 10 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z vyžádaného soudního spisu se podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka na vedlejší účastnici domáhala zaplacení náhrady za vzniklou nemajetkovou újmu ve výši 10 000 000 Kč, a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 1 800 Kč. Učinil tak z důvodu, že stěžovatelka přes poučení soudu podle § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neunesla své břemeno tvrzení, tj. v jakých konkrétních skutkových okolnostech spatřuje nemajetkovou újmu, resp. v čem jí tvrzená újma má spočívat, a v souvislosti se kterými konkrétními nezákonnými rozhodnutími jí tato újma (její jednotlivé složky) vznikla. 3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejší účastnici na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč. Uvedený soud dospěl stejně jako obvodní soud k závěru, že stěžovatelka neunesla břemeno tvrzení ani břemeno důkazní, a to pro absenci jakýchkoliv konkrétních tvrzení a důkazů k prokázání následků vydání nezákonného rozhodnutí. 4. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl s tím, že zčásti trpí vadami (§ 241a odst. 2 ve spojení s § 237 o. s. ř.) a zčásti není podle § 237 o. s. ř. přípustné. II. Stěžovatelčina argumentace 5. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že se zabývala distribucí pohonných hmot a silniční nákladní dopravou, řádně plnila své povinnosti, včetně daňových, finanční úřad však proti ní vydal sedm zajišťovacích příkazů na dosud nestanovenou daň z přidané hodnoty složením jistoty v celkové částce 5 129 671,18 Kč, její odvolání Odvolací finanční ředitelství zamítlo. Toto rozhodnutí bylo zrušeno soudem, poté uvedený orgán znovu její odvolání zamítl, a i toto rozhodnutí, jakož i zajišťovací příkazy následně soud zrušil. Vedle toho vydal finanční úřad za další zdaňovací období další čtyři zajišťovací příkazy v celkové výši 4 922 118 Kč a Odvolací finanční ředitelství její odvolání proti nim zamítlo, načež toto rozhodnutí bylo soudem zrušeno. Následně Odvolací finanční ředitelství opět zajišťovací příkazy potvrdilo, žalobu proti nim však nepodávala z důvodu prekluze, jakož i proto, že jejich účinnost zanikla stanovením daně dodatečnými platebními výměry, jimiž jí byla doměřena daň z přidané hodnoty v celkové výši 10 051 788 Kč a penále ve výši 2 010 355 Kč. 6. V důsledku dalšího postupu správce daně, který navazoval na vydání nezákonných zajišťovacích příkazů, došlo k naprostému ochromení její obchodní činnosti, k poklesu tržeb a zisku i ke ztrátě důvěry obchodních partnerů. Kvůli hrozící totální ekonomické likvidaci podala k Nejvyššímu správnímu soudu návrh na vydání předběžného opatření, načež uvedený soud správci daně uložil nepokračovat v daňové exekuci na její nemovitosti. 7. Pro nezákonná rozhodnutí a postup vedlejší účastnice se stěžovatelka následně neúspěšně domáhala náhrady nemajetkové újmy (viz blíže sub I) podle § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. 8. V reakci na závěry obecných soudů stěžovatelka tvrdí, že výše uvedeným způsobem jí vznikla nemajetková újma, kdy byla její věc medializována a kdy se následně Ministerstvo financí veřejně omluvilo. Příčinná souvislost mezi nezákonnými rozhodnutími a okamžitým ukončením činnosti má být podle stěžovatelky evidentní - musí-li ekonomicky zdravá a tržně aktivní právnická osoba, která existuje delší dobu a která má postavení stabilního a důvěryhodného ekonomického subjektu s dobrým postavením na trhu, okamžitě ukončit svoji činnost z důvodů výše uvedených, pak jí nepochybně vznikne újma majetková (ušlý zisk) i újma nemajetková. Jednotlivé složky této nemajetkové újmy tvrdila a navrhla k jejich prokázání důkazy, konkrétně šlo o zničení dobrého jména a pověsti, ztrátu dosavadního postavení na trhu, poškození pověsti ve městě a okolí, ztrátu obchodních vazeb na dlouhodobé dodavatele, snížení obchodního kreditu, vznik nedůvěry odběratelů i bankovního a finančního sektoru, jakož i zaměstnanců. K tomu stěžovatelka dodává, že právnická osoba bude velmi obtížné podrobně popisovat vzniklou nemajetkovou újmu a její jednotlivé složky, nicméně to musí být možné, jinak by právní úprava nemajetkové újmy neměla žádný smysl, a vyjadřuje přesvědčení, že její jednotlivé složky dostatečně označila a že navrženými důkazy bylo možno prokázat vznik tvrzené újmy jak z hlediska vnitřních, tak vnějších poměrů. 9. Dále stěžovatelka argumentuje tím, že podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 16. 5. 2017 sp. zn. 30 Cdo 3879/2015) vznik nemajetkové újmy nelze dokazovat; jde především o zjištění, zda jsou dány objektivní důvody pro to, aby se konkrétní osoba mohla cítit poškozenou, přičemž je na soudu, aby vzhledem ke konkrétním okolnostem případu (tj. kdy daňová správa prostřednictvím nezákonných, okamžitě vykonatelných zajišťovacích příkazů a bezprostředně navazujícími daňovými exekucemi postihla její veškerý majetek) zvážil, zda tato mohla ohrozit a skutečně také ohrozila její nemajetkovou sféru v jednotlivých složkách, které ji charakterizují. U právnické osoby jde o utrpění na takových nehmotných hodnotách, které se dotýkají její samotné integrity a mezi které patří dobrá pověst, důvěryhodnost a jiné hodnoty umožňující její každodenní život a smysluplnou existenci jako podnikatelského subjektu. 10. Závěrem stěžovatelka upozorňuje na porušení čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 26 odst. 1 Listiny výše označeným postupem finančních orgánů, a na to, že byla bezúhonná a že tento postup zničil její dosavadní dobré jméno, což omluva Ministerstva financí nemohla zhojit, přičemž tvrdí, že se řádně domáhala náhrady nemajetkové újmy, obecné soudy však postupovaly přehnaně formalisticky, neboť není reálné prokázat příčinnou souvislost, protože nejde o pojem zákonem definovaný a jeho výklad je na soudním uvážení, a opakuje svou argumentaci, že půjde především o zjištění, zda jsou dány objektivní důvody pro to, aby se mohla cítit poškozenou. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 11. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). 12. Jde-li o přípustnost ústavní stížnosti, stěžovatelka nevyčerpala podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytoval, konkrétně řádně nevyčerpala dovolání, když mj. v případě námitky, kterou nyní opakuje v ústavní stížnosti (tedy že v řízení dostatečně tvrdila, v čemž měla vzniklá nemajetková újma spočívat, a že tvrdila též všechny okolnosti a příčiny, které vedly ke vzniku této újmu), neuvedla žádný z předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 ve spojení s § 237 o. s. ř.); z tohoto důvodu nezbylo Nejvyššímu soudu než dovolání pro vady, tj. nikoliv z důvodu závisejí