IV.ÚS 1342/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1342/24 ze dne 17. 9. 2025 Náhrada nákladů poškozeného v případě plnění z pojištění odsouzeného   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců Josefa Fialy a Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. R. S., 2. J. H. a 3. nezletilé Z. H., zastoupené zákonnými zástupci R. S. a J. H., všech zastoupených Mgr. Ing. Klárou Bunovou, advokátkou, sídlem Heršpická 813/5, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. února 2024 č. j. 5 To 19/2024-219 a usnesení Okresního soudu v Blansku ze dne 14. listopadu 2023 č. j. 1 T 28/2023-196, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Blansku, jako účastníků řízení, takto: I. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 28. února 2024 č. j. 5 To 19/2024-219, v části jíž rozhodoval o stížnostech a právu na náhradu nákladů 1. a 2. stěžovatele, bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na právní pomoc zaručené čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. února 2024 č. j. 5 To 19/2024-219, v části, jíž rozhodoval o stížnostech a právu na náhradu nákladů 1. a 2. stěžovatele, se ruší. III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatelé tvrdí, že napadená rozhodnutí porušují jejich ústavně zaručená práva podle čl. 11, čl. 36, čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a porušují i čl. 1 odst. 1 Ústavy. 2. Stěžovatelé byli poškozenými v řízení vedeném u Okresního soudu v Blansku (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 1 T 28/2023. Odsuzujícím rozsudkem okresního soudu jim bylo přiznáno právo na náhradu škody a nemajetkové újmy, která jim byla trestným činem odsouzeného způsobena. Stěžovatelé následně podali návrh na přiznání náhrady nákladů potřebných k účelnému uplatnění jejich nároku v trestním řízení, včetně nákladů vzniklých přizváním zmocněnkyně. Okresní soud napadeným usnesením odsouzenému uložil povinnost část požadovaných nákladů nahradit a ve zbytku stěžovatelům náhradu nákladů nepřiznal. 3. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") stížnosti všech stěžovatelů zamítl a nově rozhodl tak, že návrhy zletilých stěžovatelů na přiznání náhrady nákladů zamítl, zmocněnkyni zamítl právo na odměnu. Za účelné považoval 8 úkonů právní služby. Zdůraznil, že stěžovatelům byla přiznána jak náhrada škody, tak náhrada nemajetkové újmy. Tarifní hodnotu rozhodnou pro výpočet náhrady nákladů řízení proto určil jako součet těchto tarifních hodnot. U škody považoval za tarifní hodnotu 10 000 Kč, a v případě, že by byla přisouzena vyšší částka, pak by byla tarifní hodnotou tato takto přiznaná částka. U nemajetkové újmy s ohledem na analogické použití § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění do 31. 12. 2024, vycházel vzhledem k výši přiznaných částek přesahující 50 000 Kč z tarifní hodnoty 50 000 Kč. Dále uvedl, že při výpočtu náhrady je třeba při společném zastupování zohlednit, zda určitý úkon byl učiněn ve prospěch jen jednoho stěžovatele, nebo ve prospěch všech. Za samostatné úkony podle něj náležela každému stěžovateli náhrada nákladů snížená podle § 12 odst. 4 advokátního tarifu. Za ostatní úkony, jež jsou svou povahou úkony úhrnnými, bylo spravedlivé určit odměnu všem stěžovatelům pouze jednou, a to bez aplikace § 12 odst. 4 advokátního tarifu. Tyto úkony totiž zmocněnkyně stěžovatelů vykonala pouze jednou a současně. Odkázal přitom na rozhodovací praxi a na usnesení ze dne 1. 9. 2020 sp. zn. II. ÚS 1161/19 a ze dne 1. 12. 2020 sp. zn. IV. ÚS 3118/20. Pro stanovení tarifní hodnoty vyšel z nejvyšší přiznané částky ze všech stěžovatelů, tedy z částky přiznané stěžovateli. Podle krajského soudu tak celková výše nákladů vzniklých přibráním zmocněnkyně u stěžovatele činila 28 693 Kč, u nezletilé stěžovatelky 17 933 Kč a u stěžovatelky 16 694 Kč. Krajský soud dále z vyžádané zprávy od obchodní společnosti ČSOB Pojišťovna, a. s. (dále jen "pojišťovna") zjistil, že stěžovatelům bylo na nákladech právního zastoupení postupně vyplaceno finanční plnění o celkové výši 95 903 Kč. Proto dospěl k závěru, že požadovaná náhrada nákladů za zastoupení zmocněnkyní již byla plně uhrazena. Poškození, a tedy i stěžovatelé, mají nárok na přiznání nákladů potřebných k účelnému uplatňování nároku na náhradu újmy pouze jednou. Nezletilá stěžovatelka jako zvlášť zranitelná oběť má nárok na bezplatnou právní pomoc, nicméně odměna zmocněnkyni byla již vyplacena pojišťovnou. II. Argumentace stěžovatelů 4. Stěžovatelé s napadenými rozhodnutími nesouhlasí. Stěžovateli správně měla náležet náhrada ve výši 83 882,04 Kč, nezletilé stěžovatelce ve výši 80 048,76 Kč a stěžovatelce 81 326,52 Kč. Usnesení okresního soudu je nesprávné vzhledem ke špatné aplikaci advokátního tarifu a použití § 12 odst. 4 advokátního tarifu. Navíc okresní soud nezohlednil postavení nezletilé stěžovatelky jako oběti zvlášť zranitelné. Krajský soud pak excesivně sloučil nárok stěžovatelů spojený s právním zastoupením zmocněnce v trestním řízení s odlišným nárokem na náhradu nákladů vynaložených při uplatnění nároku na pojistné plnění vůči pojistiteli. Své rozhodnutí navíc dostatečně neodůvodnil, přestože je v rozporu se stávající judikaturou vrcholných soudů. Stěžovatelé nesouhlasí ani s určením tarifní hodnoty u nemajetkové újmy, ve vztahu ke které by mělo dojít ke změně náhledu na rozhodovací praxi. Dále krajský soud dospěl k nesprávnému závěru ohledně úkonů "nahlížení do spisu" a "účast na veřejném zasedání", za které podle něj stěžovatelům nenáleží náhrada nákladů. Aktivní zapojení do trestního řízení je přitom možnou formou vyrovnání se s následky trestného činu. Stěžovatelé dále zpochybňují hodnocení úkonu zmocněnkyně "účast u výslechu stěžovatele" jako úkonu samostatného. Zmocněnkyně při tomto úkonu byla přítomna ve prospěch všech stěžovatelů. Stěžovatelé zároveň nesouhlasí i s určením výše tarifní hodnoty u společných úkonů, kterou krajský soud dostatečně neodůvodnil. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. V rozsahu, v jakém směřuje ústavní stížnost proti výroku napadeného rozhodnutí krajského soudu o odměně zmocněnkyně a o její stížnosti, je podána osobou zjevně neoprávněnou [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu]. Oprávněná, o jejímž nároku bylo rozhodováno, ústavní stížnost svým jménem nepodala. 6. Aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti nemá ani nezletilá stěžovatelka [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu], když nebyla napadeným rozhodnutím nikterak zkrácena na svých ústavně zaručených právech. V napadeném rozhodnutí krajského soudu jí bylo přiznáno postavení zvlášť zranitelné oběti s právem na bezplatné právní zastoupení (§ 51a odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (trestní řád), a krajský soud rozhodoval nikoliv o jejím nároku, ale nároku zmocněnkyně (bod 21). 7. Ústavní soud shledal, že ve zbylém rozsahu ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Vyjádření účastníků řízení 8. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům a vedlejším účastníkům řízení. 9. Odsouzený se v určené lhůtě žádným způsobem nevyjádřil a Ústavní soud tak měl za to, že se postavení vedlejšího účastníka vzdal (§ 28 odst. 2 a § 63 zákona o Ústavním soudu, ve spojení s § 101 odst. 4 občanského soudního řádu). 10. Okresní soud odkázal na nález ze dne ze dne 1. 3. 2023 sp. zn. II. US 357/22 a uvedl, že bez spisového materiálu (který toho času měl Ústavní soud) se nemůže blíže vyjádřit k případné duplicitě úkonů právní služby právního zastoupení v řízení o uplatňování nároků na pojistné plnění vůči pojistiteli podle zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla a uplatňování nároku v řízení trestním. 11. Krajský soud ve svém vyjádření uvedl, že i přes obsah ústavní stížnosti odkazuje na jím vydané napadené usnesení, byť si je s ohledem na následnou judikaturu Ústavního sou