IV.ÚS 1343/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1343/10 ze dne 3. 9. 2010   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Kůrky, o ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Ministerstva financí, se sídlem Praha 1, Letenská 15, zastoupené JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem Praha 5, Nám. 14. října 3, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. prosince 2009 č. j. 13 Co 453/2009-139, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 7. května 2010, která splňuje formální podmínky stanovené pro její věcné projednání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 16. prosince 2009 č. j. 13 Co 453/2009-139 (dále jen "napadené rozhodnutí") s tvrzením, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení jejích ústavních práv garantovaných čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 21 C 92/2005 (dále jen "soudní spis") se zjišťuje, že žalobci 1) Ing. Z. L. a 2) Ing. V. L. se návrhem na vydání platebního rozkazu podaného dne 30. 3. 2005, jako podíloví spoluvlastníci každý k id. 1/2 nájemního domu v k. ú. Slaný, domáhali po stěžovatelce zaplacení 10 735,- Kč s přísl. z titulu náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem stěžovatelky podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Obvodní soud pro Prahu 1 nejprve rozsudkem ze dne 5. 9. 2005 žalobu zamítl. Městský soud jako soud odvolací poté tento rozsudek usnesením ze dne 31. 5. 2006 zrušil a věc vrátil k novému projednání s tím, že si soud prvního stupně neujasnil, v čem spočívá nárok, který žalobci proti stěžovatelce sporně uplatňují. Soud prvního stupně znovu rozhodl rozsudkem ze dne 27. dubna 2009 tak, že žalobu s ohledem na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 20/05 zamítl. Prvý žalobce podal proti tomuto rozsudku odvolání a městský soud napadeným rozhodnutím ve výroku o věci samé změnil rozsudek soudu prvního stupně a uložil stěžovatelce zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně částku 10 127,50 Kč s přísl., jinak co do částky 607,50 Kč s přísl. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud své rozhodnutí opřel o v mezidobí vydané další stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 ze dne 28. dubna 2009. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že napadeným rozhodnutím byla zkrácena na svých základních právech a svobodách zaručených Listinou a své stížnostní důvody rozvedla do 5 konkrétně uvedených stížnostních bodů: 1. Odvolací soud s ohledem na stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 nevytvořil dostatečný procesní prostor, aby se stěžovatelka mohla k novému právnímu posouzení vyjádřit a případně uplatnit nové námitky a důkazy. 2. Odvolací soud zohlednil rozdíl mezi tržním nájemným a skutečně placeným nájemným, ačkoli takto žaloba nezněla. Soud dále nad rámec podaného odvolání ze dne 8. června 2009, ve kterém prvý žalobce již nepožadoval zaplacení částky v původní výši uplatňované v žalobě, nýbrž její polovinu, přiznal žalobcům něco, co žalobci ve své žalobě vůbec nepožadovali, přičemž jak již bylo konstatováno v čl. 22 stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09, náhrada za nucené omezení nemusí být identická s rozdílem mezi obvyklým a regulovaným nájemným. 3. Žalobci požadovali náhradu škody za období duben až červen 2002 včetně, přestože v rozhodném období platil výměr Ministerstva financí č. 01/2002, který upravoval výpočet nájemného. Žaloba na nesprávný úřední postup nebyla proto dle názoru stěžovatelky důvodná. 4. Stěžovatelka se neměla možnost se vyjádřit k prováděným důkazům, a to ke znaleckému posudku Ing. Š. ze dne 25. 2. 2008. 5. Stěžovatelka zpochybnila propočet výše náhrady škody, který použil odvolací soud, a to zejména ve vztahu k zákonu č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného. Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 18. června 2010 uvedl, že si není vědom toho, že by jeho rozsudkem nebo postupem soudu, který jeho vydání předcházel, došlo k porušení namítaných práv. Odvolací soud doplnil dokazování provedené před soudem prvního stupně, účastníci se mohli k těmto důkazům vyjádřit. Zaujatý právní názor byl pak přizpůsoben právnímu názoru Ústavního soudu obsaženému v jeho stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09. Soud vycházel ze znaleckého posudku znalce Ing. J. S. ze dne 25. února 2008, který považuje za správný a objektivní. Dále odvolací soud uvedl, že ačkoliv se proti rozsudku soudu prvního stupně odvolal jen jeden žalobce, s ohledem na ustanovení § 212 písm. c) o. s. ř. platil tento procesní úkon i pro druhého žalobce, který odvolání nepodal. Závěrem odvolací soud navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako neopodstatněnou odmítl, popřípadě aby ji zamítl. Stěžovatelka ve své replice k podanému vyjádření městského soudu ze dne 9. července 2010 uvedla, že vyjádření odvolacího soudu považuje za nepřesvědčivé, a to zejména v tvrzení, že si není vědom, že by napadeným rozhodnutím porušil tvrzená práva stěžovatelky, o čemž svědčí i jeho tvrzení, že nově přizpůsobil svůj právní názor nálezu Ústavního soudu a pod jeho vlivem účelově rozhodl zcela odlišně od svých předchozích rozhodnutí ve shodných věcech. Odvolací soud se rovněž podle názoru stěžovatelky nevypořádal se žádnými z pěti konkrétně uvedených bodů ústavní stížnosti. Proto stěžovatelka shledává zcela nedůvodný požadavek na odmítnutí, resp. zamítnutí její ústavní stížnosti. Ústavní soud přezkoumal stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy) a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Již dříve ve své judikatuře Ústavní soud uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí obecných soudů byla náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudů. Ústavní soud konstatuje, že v projednávané věci odvolací soud dostál požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svého rozhodnutí. Zásah do ústavně zaručených základních práv, jichž se stěžovatelka dovolávala, shledán nebyl. Napadené rozhodnutí je zcela dostatečným a přezkoumatelným způsobem odůvodněno, přičemž argumentace stěžovatelky při polemice s učiněnými právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva. Ve věci rozhodující soud podrobně rozvedl základní důvody, z nichž vycházel a v jeho právních závěrech neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto postačí na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí odkázat. Ústavní soud se k právu na náhradu za omezení vlastnického práva a jeho vztahu k možnosti zvyšování nájemného vyjádřil ve stanovisku, přijatém plénem Ústavního soudu dne 28. 4. 2009 pod sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09, č. 136/2009 Sb., kde konstatoval, že "obecné soudy mohou rozhodovat o zvýšení nájemného za období od podání žaloby do 31. 12. 2006. Nájemné za období před podáním žaloby zvyšovat nemohou, neboť tomu brání povaha rozhodnutí s konstitutivními účinky; zvýšení nájemného za období od 1. 1. 2007 přiznat nelze, neboť od tohoto data již jednostranné zvyšování nájemného připouští § 3 odst. 2 zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů". Dále Ústavní soud v uvedeném stanovi