IV.ÚS 1354/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1354/24 ze dne 15. 1. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců Josefa Fialy a Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Petry Armandové, zastoupené Mgr. Zdeňkem Burdou, advokátem, sídlem Leknínová 3033/7, Praha 10 - Záběhlice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2024 č. j. 22 Cdo 3730/2023-972, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 16. září 2022 č. j. 23 Co 269/2019-912 a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 16. května 2019 č. j. 5 C 15/2012-764, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Vlasty Beránkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatelka tvrdí, že napadená rozhodnutí porušují její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces garantované čl. 6 Úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a Ústavním soudem vyžádaného soudního spisu vedeného u Okresního soudu v Pardubicích (dále jen "okresní soud") pod spisovou značkou 5 C 15/2012 vyplývá, že stěžovatelka se v řízení domáhala náhrady za užívání společných nemovitostí vedlejší účastnicí nad rámec jejího spoluvlastnického podílu. Klíčovou otázkou pro posouzení rozsahu nároku byl okamžik zániku konkludentní dohody, na základě které užívala společné věci výlučně vedlejší účastnice a díky které se naproti tomu nemusela stěžovatelka podílet na nákladech spojených se společnými nemovitostmi. 3. Okresní soud v pořadí prvním rozsudkem žalobu jako celek zamítl. Nárok stěžovatelky byl kompenzován tím, že se nepodílela na nákladech spojených s nemovitostmi, a nadto její nárok byl v rozporu s dobrými mravy. Po podaném odvolání Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále "krajský soud") dospěl k závěru, že mezi účastnicemi existovala dohoda o výlučném užívání nemovitostí vedlejší účastnicí, k jejíž změně došlo až písemnou výzvou stěžovatelky, kterou se domáhala užívání nemovitostí. Z dokazování zároveň nelze najisto postavit závěr o nemravnosti požadavků stěžovatelky, a z toho důvodu zrušil rozhodnutí okresního soudu v rozsahu odpovídajícímu jejímu nároku za období po změně konkludentní dohody. Po podaném dovolání Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí okresního soudu i v jeho zbylé zamítací části a rozhodnutí krajského soudu ve výroku, kterým bylo rozhodnutí okresního soudu v této části potvrzeno. Okresní a krajský soud se totiž opomněly zabývat se všemi stěžovatelkou předloženými důkazy týkajícími se existence a vzniku konkludentní dohody. 4. Okresní soud napadeným rozsudkem uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce část požadované náhrady a ve zbytku žalobu zamítl. Ze shodných výpovědí účastnic podle něj vyplynulo, že zpočátku vedlejší účastnice užívala nemovitosti na základě konkludentní dohody účastnic. Následně se však stěžovatelka dožadovala užívání nemovitosti, v čemž jí vedlejší účastnice bránila. Stěžovatelce tak část požadované náhrady za období po změně konkludentní dohody přiznal. 5. Krajský soud po dalším kasačním zásahu Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že stěžovatelce náleží nižší než okresním soudem přiznaná náhrada, a v odpovídající části tak rozhodnutí okresního soudu změnil a žalobu zamítl. Krajský soud se zejména neztotožnil s okamžikem změny konkludentní dohody, jak jej určil okresní soud, a dále s přiznáním náhrady za období, kdy stěžovatelka užívala nemovitosti částečně. 6. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání odmítl pro neodstraněné vady. Stěžovatelka nesplnila svou povinnost vymezit předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť v dovolání vymezila dva vzájemně se vylučující předpoklady přípustnosti dovolání. V konkrétním případě přitom může být splněno pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání, neboť splnění jednoho kritéria vylučuje, aby bylo současně naplněno kritérium jiné. Nadto uvedl, že dovolání by ohledně vznesené otázky stejně nebylo přípustné, neboť stěžovatelka vznesla námitku neexistence konkludentní dohody až v dovolacím řízení, ve kterém nelze úspěšně uplatňovat nové skutečnosti a důkazy (bod 14 napadeného usnesení). II. Argumentace stěžovatelky 7. Podle stěžovatelky krajský soud nesprávně právně posoudil existenci konkludentní dohody o užívání společné věci. Existenci konkludentní dohody by bylo možné dovodit, pouze pokud by byla písemná nebo pokud by byla obsažena v usnesení dědického soudu. Tvrdí dále, že vymezená právní otázka již byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena a nyní má být posouzena jinak. Současně uvádí, že takto složitou otázkou se "navíc" Nejvyšší soud doposud nezabýval. Stěžovatelka je přesvědčena, že výkon vlastnického práva byl zneužíván na její úkor a šlo o nerovný vztah spoluvlastníků. Ačkoliv se pokoušela o uzavření dohody o užívání, z důvodu na straně vedlejší účastnice k jejímu uzavření nedošlo. Na závěr stěžovatelka namítá, že v průběhu řízení jí nebylo umožněno vyjádřit se ke všem provedeným důkazům a navrhnout důkazy vlastní. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není jim instančně nadřazen. V řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecného soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tedy neslouží jako další přezkumná instance v systému obecné justice. Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), z čehož také vyplývá doktrína minimalizace zásahů do rozhodování obecných soudů. Je povolán k zásahu pouze v případech, kdy rozhodnutím či v řízení jemu předcházejícímu došlo k porušení ústavně právních norem. 10. Právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny garantuje jednotlivci možnost domáhat se stanoveným postupem ochrany svých práv před nezávislým a nestranným soudem. Tento "stanovený postup" je pak upraven v procesních předpisech podústavního práva, v nichž zákonodárce určuje, kdy a jakým způsobem lze právo na soudní ochranu realizovat. Dodrží-li pak jednotlivec takto stanovený postup a soud přesto odmítne o jeho právu rozhodnout, dochází k porušení práva na soudní ochranu, respektive jeho součásti - práva na přístup k soudu [srov. stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), body 25 až 36 a 42 až 46; nálezy ze dne 24. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 1686/16 (N 222/83 SbNU 471), body 16 až 18; ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. I. ÚS 2804/15 (N 132/82 SbNU 163), body 18 až 21; ze dne 5. 4. 2016 sp. zn. II. ÚS 1990/15 (N 59/81 SbNU 47), bod 19]. To platí i pro dovolací řízení před Nejvyšším soudem. Ačkoliv samotná existence dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku nepožívá ústavněprávní ochrany, rozhodování o něm - je-li již takový opravný prostředek v právním řádu zaveden - není vyjmuto z rámce ústavněprávních požadavků. 11. Mezi povinné náležitosti dovolání se řadí i uvedení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a o. s. ř.). Zakládá-li dovolatel přípustnost dovolání na § 237 o. s. ř., musí vždy uvést, který ze čtyř alternativních předpokladů považuje za naplněný, a v závislosti na konkrétně uplatněném předpokladu své stanovisko případně i zdůvodnit příslušnou judikaturou. Této své povinnosti pak nemůže - bez dalšího - dostát tím, že dá dovolacímu soudu na výběr, aby sám některou z variant uvedených v § 237 o. s. ř. zvolil; není přitom podstatné, zda možnost výběru z variant dovolatel sám zúží [nález ze dne 16. 6. 2020 sp. zn. IV. ÚS 410/20 (N 129/100 SbNU 410), bod 16]. 12. Úvaha, že jednotlivé předpoklady přípustnosti dle § 237 se vzájemně vylučují a vždy tak může být naplněn pouze jeden, je sice správná, avšak pouze v rovině abstraktní. Nejvyšší soud k hodnocení naplnění požadavku nesmí přistu