IV.ÚS 1356/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1356/22 ze dne 28. 6. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem o ústavní stížnosti příspěvkové organizace Správa služeb hlavního města Prahy, sídlem Kundratka 1951/19, Praha 8 - Libeň, zastoupené JUDr. Petrem Balcarem, advokátem, sídlem Panská 895/6, Praha 1 - Staré město, proti I. a II. výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 23. března 2022 č. j. 40 C 279/2019-77, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 9 jako účastníka řízení, a obchodní společnosti ROUTE 44, s. r. o., sídlem Nademlejnská 600/1, Praha 9 - Hloubětín, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedených výroků rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud"), kterými byla zamítnuta její žaloba na zaplacení částky 2 150 Kč se zákonným úrokem z prodlení a byla jí uložena povinnost k náhradě nákladů řízení. Tvrdí, že postupem obvodního soudu bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. S ohledem na podstatu ústavní stížnosti postačí uvést následující skutečnosti, které vyplývají z jejího obsahu a z napadeného rozsudku obvodního soudu. Žalobou podanou u obvodního soudu se stěžovatelka domáhala, aby byla vedlejší účastnici uložena povinnost zaplatit částku 2 150 Kč se zákonným úrokem z prodlení z titulu nákladů způsobených odtahem vozidla ve vlastnictví vedlejší účastnice, který byl proveden dne 9. 11. 2017, a následným umístěním vozidla na střeženém parkovišti stěžovatelky. Konkrétně stěžovatelka požadovala zaplacení částky 1 900 Kč za odtah a 250 Kč za střežení vozidla na jejím parkovišti. Vedlejší účastnice navrhla zamítnutí žaloby s odůvodněním, že stěžovatelka vydala vozidlo osobě, která je nebyla oprávněna vyzvednout, v důsledku čehož jí vznikla škoda ve výši 218 000 Kč. V návaznosti na to podala vedlejší účastnice vzájemný návrh podle § 97 a § 98 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), kterým se domáhala na stěžovatelce zaplacení částky ve výši 218 000 Kč, s tím že na tu tuto částku následně započetla žalovanou částku ve výši 2 150 Kč. 3. Na základě provedeného dokazování dospěl obvodní soud k závěru, že stěžovatelka provedla oprávněně odtah vozidla ve vlastnictví vedlejší účastnice a následně je umístila na své parkoviště, čímž jí vznikly náklady na odtah vozidla a jeho umístění na parkovišti. Výše těchto nákladů byla určena nařízením hlavního města Praha č. 13/2001. Tím, že stěžovatelka provedla odtah vozidla a umístila je na své střežené parkoviště, převzala je do detence a přešlo na ní nebezpečí škody na věci, když odtahem vozidla ztratila vedlejší účastnice možnost je sama opatrovat. Na danou věc lze podle obvodního soudu analogicky použít ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), o úschově, pročež byla stěžovatelka podle § 2403 odst. 1 občanského zákoníku povinna opatrovat vozidlo tak pečlivě, jak to odpovídá povaze věci a tak, aby na věci nevznikla škoda. Stěžovatelka však nepostupovala při "úschově" vozidla řádně, s dostatečnou péčí a v souladu s principem prevence, když vydala vozidlo třetí osobě, aniž si dostatečně ověřila její oprávnění k vyzvednutí a užívání vozidla. Jelikož vlastníkem odtaženého vozidla byla vedlejší účastnice jako právnická osoba, bylo "možné vydat vozidlo pouze osobě, která prokáže oprávnění s vozidlem nakládat, tedy že vozidlo vyzvedává osoba oprávněná jednat za právnickou osobu, případně že osoba oprávněná jednat za právnickou osobu zplnomocní další osobu, která bude k takovému jednání oprávněna". Zaměstnanec stěžovatelky nepostupoval při vydání vozidla třetí osobě ani v souladu s čl. F odst. 1 metodického pokynu stěžovatelky, když si sice ověřil, že tato osoba má klíče od vozidla, nepožadoval však předložení velkého technického průkazu. V důsledku tohoto nedbalého postupu přičitatelného stěžovatelce pak došlo k újmě na vlastnictví vedlejší účastnice, když stěžovatelka vydala její vozidlo osobě, která nebyla oprávněna s ním nakládat. 4. Obvodní soud rozhodl ve III. výroku mezitímním rozsudkem o vzájemném návrhu vedlejší účastnice tak, že je po právu, přičemž o jeho výši, jakož i o náhradě nákladů řízení ohledně vzájemného návrhu, bude rozhodnuto samostatným rozsudkem. Byť bude přesná výše nároku předmětem dalšího řízení, s ohledem na běžné hodnoty vozidel bude jistě převyšovat částku 2 150 Kč se zákonným úrokem z prodlení. Proto žalobu stěžovatelky na zaplacení této částky zamítl (I. výrok) a uložil jí povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 9 100 Kč (II. výrok). II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti shrnuje průběh řízení před obvodním soudem a namítá, že ten svým postupem porušil její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny (viz bod 1 výše). Rozhodnutí obvodního soudu je podle ní nepřezkoumatelné a je projevem soudní libovůle. Obvodní soud podle stěžovatelky "nesprávně dovodil, že s ohledem na skutečnost, že žalovaný provedl vůči nároku žalobce započtení v souladu s § 1982 odst. 1 a 2 občanského zákoníku, kdy vůči žalobci započetl nárok vyplývající z náhrady škody, kterou žalobce svým jednáním žalovanému způsobil, rozhodl soud tak, jak je uvedeno v napadeném rozsudku, tedy dvěma samostatnými výroky o návrhu žalobce a návrhu žalovaného a jedním výrokem o náhradě nákladů řízení". Stěžovatelka je toho názoru, že obvodní soud měl ve věci rozhodnout jediným výrokem. V té souvislosti přitom odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2017 sp. zn. 32 Cdo 2053/2015. Opačný postup je podle ní v rozporu s § 97 a § 98 o. s. ř. a dochází k protiústavní "situaci, kdy soud prvního stupně považuje nárok žalobce vznesený žalobou jako oprávněný, avšak žalobu žalobce zamítl a žalovanému přiznal náhradu nákladů řízení. Na druhé straně vzájemný návrh žalovaného posoudil jako oprávněný, avšak proti tomuto výroku je přípustné odvolání, na rozdíl od výroku I. a II. napadeného rozsudku". III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Dříve, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány procesní podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Stěžovatelka je podle § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu zastoupena advokátem. Při posouzení přípustnosti ústavní stížnosti podle § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu však dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není přípustná. 7. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jako prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Ta se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat (srov. usnesení ze dne 27. 10. 2020 sp. zn. III. ÚS 2947/20 nebo ze dne 10. 2. 2021 sp. zn. III. ÚS 196/21, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je vybudováno především na přezkumu věcí pravomocně skončených. 8. Stěžovatelka podala ústavní stížnost proti výroku, kterým byl zamítnut její nárok na zaplacení částky 2150 Kč s příslušenstvím (I. výrok), a proti souvisejícímu výroku o náhradě nákladů řízení (II. výrok). Proti výroku, kterým bylo rozhodnuto o tom, že vzájemný návrh vedlejší účastnice je po právu (III. výrok) pak podala odvolání. V ústavní stížnosti přitom sama poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2017 sp. zn. 32 Cdo 2053/2015, z něhož mimo jiné vyplývá, že "výrok rozsudku o peněžitém nároku uplatněném žalobou a výrok o peněžitém nároku uplatněném vzájemnou žalobou, jež zahrnuje proje