IV.ÚS 1358/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1358/21 ze dne 13. 7. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti CASPER UNION, s. r. o., sídlem náměstí Borise Němcova 510/3, Praha 6 - Bubeneč, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou, sídlem Koliště 259/55 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2021 č. j. 24 Cdo 3528/2020-209, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. června 2020 č. j. 84 Co 262/2019-175 a rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 10. října 2018 č. j. 24 C 96/2012-122, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Chomutově, jako účastníků řízení, a Michaely Zbíralové a Danuše Kudrnové, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 4, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Chomutově (dále jen "okresní soud") byla zamítnuta žaloba, jíž se stěžovatelka domáhala určení, že dohoda dědiců schválená usnesením okresního soudu ze dne 2. 5. 2011 č. j. 35 D 126/2011-41, uzavřená mezi Ing. Michalem Kudrnou (jako dlužníkem stěžovatelky), první vedlejší účastnicí jako první žalovanou a druhou vedlejší účastnicí jako druhou žalovanou, je ve vymezeném rozsahu vůči stěžovatelce neúčinná (výrok I.), dále byla zamítnuta žaloba v části, v níž stěžovatelka požadovala, aby první vedlejší účastnici byla uložena povinnost zaplatit stěžovatelce 45 595,03 Kč (výrok II.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výroky III. a IV.). Pozůstalý Ing. Michal Kudrna se (s výjimkou vyplacení částky 49 595 Kč od první vedlejší účastnice) svého dědického podílu vzdal ve prospěch druhé vedlejší účastnice. 3. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil, s výjimkou nákladových výroků III. a IV., které změnil tak, že výše nákladů řízení před okresním soudem, které je stěžovatelka povinna nahradit vedlejším účastnicím, činí u první vedlejší účastnice 12 390 Kč a u druhé vedlejší účastnice 13 552 Kč, jinak byl i v těchto výrocích rozsudek okresního soudu potvrzen (výrok I.). Výrokem II. bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení. 4. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání. V dovolání uvedla, že "krajský soud v napadeném rozsudku nesprávně vyřešil otázku, z jakých konkrétních okolností lze usoudit na existenci vědomosti o úmyslu dlužníka zkrátit věřitele, resp. zda k jejímu prokázání postačuje existence takové vědomosti v minulosti s tím, že v mezidobí nebyla prokázána taková změna okolností známá druhé straně, pro kterou by mohlo důvodně dojít ke změně jejího přesvědčení". Dále stěžovatelka v dovolání popsala a rozebrala skutkové a právní závěry učiněné obecnými soudy v předmětném řízení. Dále stěžovatelka polemizovala s právními závěry obecných soudů. Závěrem stěžovatelka uvedla, že krajský soud "věc posoudil nesprávně, případně v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí". 5. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatelky podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), z důvodu vady odmítnuto. Nejvyšší soud konstatoval, že dovolání stěžovatelky je založeno na právní polemice s právním názorem krajského soudu vyjádřeným v odůvodnění (písemného vyhotovení) jeho rozsudku, která sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá. Namítá-li stěžovatelka v závěru svého dovolání, že: "odvolací soud posoudil věc nesprávně, případně v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí", nelze z této formulace, ale ani z jiné části jejího dovolání, dovodit, při řešení které konkrétní právní otázky, na jejímž vyřešení závisí rozhodnutí krajského soudu, a konkrétně od kterého (kterých) rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež představuje (představují) jeho ustálenou rozhodovací praxi týkající se předmětné právní materie z oblasti procesního nebo hmotného práva, se měl krajský soud napadeným rozhodnutím odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Vzhledem k absenci vymezení předpokladů přípustnosti dovolání Nejvyšší soud uzavřel, že podané dovolání trpí vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat a která nebyla stěžovatelkou odstraněna v zákonné lhůtě. II. Argumentace stěžovatelky 6. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že usnesení Nejvyššího soudu porušuje její právo na soudní ochranu, přičemž v této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2015 sp. zn. I. ÚS 354/15 (N 198/79 SbNU 251; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), ve kterém Ústavní soud vyslovil, že v souladu s čl. 36 odst. 1 Listiny jsou obecné soudy při posuzování podání účastníků řízení povinny volit postup vstřícnější k jejich právu na soudní ochranu, respektive k právu na přístup k soudu. To platí i pro dovolací řízení, a proto i Nejvyšší soud je při posuzování náležitostí dovolání povinen volit postup vstřícnější k právu účastníka na soudní ochranu. 7. Stěžovatelka poukazuje na to, že Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl její dovolání s odůvodněním, že stěžovatelka v dovolání nevymezila právní otázku, na jejímž vyřešení závisí rozhodnutí krajského soudu. To je v rozporu s výše uvedeným závěrem Ústavního soudu, neboť z obsahu dovolání je zřejmé, jaké konkrétní právní posouzení (posouzení důkazního břemene ve vztahu k prokázání vědomosti jednající osoby o úmyslu dlužníka zkrátit právním jednáním věřitele) považuje stěžovatelka za nesprávné. Nejvyšší soud proto podle stěžovatelky v odůvodnění svého usnesení uvádí zjevnou nepravdu, vyčítá-li stěžovatelce absenci vymezení právní otázky (viz sub 4). Právní otázku přitom lze dovodit rovněž ze samotného obsahu dovolání. Stěžovatelka zdůrazňuje, že Nejvyšší soud ani neuvedl, že by snad stěžovatelkou vymezená otázka nebyla ve věci rozhodnou, případně že by z jiného důvodu nenaplňovala podmínky přípustnosti dovolání. 8. Stěžovatelka dovozuje, že za situace, kdy je krajským soudem nesprávně posouzená právní otázka odvoditelná z obsahu dovolání a v textu dovolání dokonce výslovně uvedená, je nepřípustný postup Nejvyššího soudu, který tuto skutečnost v rozporu s rozhodovací praxí Ústavního soudu i výslovným zněním dovolání popřel a dovolání jako nepřípustné odmítl. Takový postup je porušením práva stěžovatelky na soudní ochranu, což jí zároveň odpírá přístup k ochraně dalších výše uvedených základních práv. 9. Stěžovatelka dále uvádí, že porušení výše uvedených ústavně zaručených práv spatřuje rovněž v postupu krajského soudu a okresního soudu, neboť tyto soudy nesprávně posoudily zjištěný skutkový stav i problematiku důkazního břemene, přičemž jejich postup je v přímém rozporu se zjištěným skutkovým stavem. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda jsou v předmětné věci splněny všechny procesní předpoklady meritorního posouzení ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž ve vztahu k rozsudku krajského soudu a okresního soudu dospěl k závěru, že tomu tak není. 11. Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. 12. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). 13. V předmětné věci stěžovatelka podala proti rozsudku krajského soudu dovolání, které považovala za poslední procesní prostředek k ochraně svého práva (bod 4 tohoto usnesení). Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že dovolání stěžovatelky je vadné, neboť stěžovatelka v dovolání nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání, a proto je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl (bod