IV.ÚS 1359/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1359/07 ze dne 12. 9. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele J. H., zastoupeného JUDr. Klárou Slámovou, advokátkou se sídlem v Praze, Urbánkova 3360, o ústavní stížnosti proti usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 4. 2007, č.j. 5 Nt 1/2007-53, a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 5. 2007, č.j. 14 To 104/2007-102, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Ústavnímu soudu byl dne 28. 5. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") vzal podle § 68 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), stěžovatele do vazby z důvodů vymezených v § 67 písm. a), písm. b), písm. c) trestního řádu. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") následně svým usnesením ze dne 4. 5. 2007 ke stížnosti stěžovatele proti napadanému usnesení okresního soudu tuto zamítl. 2. Stěžovatel se domníval, že obecné soudy vydáním napadaných rozhodnutí zasáhly do jeho ústavně zaručených práv, práva na osobní svobodu, práva na spravedlivý proces a práva na soudní a jinou právní ochranu, jež jsou zakotvena v čl. 8, čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, obecné soudy v napadaných rozhodnutích rovněž nerespektovaly ustanovení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2, čl. 4 Listiny. 3. Ve své ústavní stížnosti, kterou uvedl návrhem ve smyslu § 39 zákona o Ústavním soudu, stěžovatel nejprve namítal, že u jeho osoby nebyly naplněny podmínky dle § 67 písm. a) trestního řádu, neboť z žádného jeho jednání či dalších konkrétních skutečností nevyplývá a ani nevyplývala důvodná obava, že by uprchnul nebo se skrýval, aby se tak vyhnul trestnímu stíhání či trestu. Pokud pak obecné soudy v tomto směru argumentovaly, že stěžovateli hrozí vysoký nepodmíněný trest odnětí svobody, s tímto hodnocením obecných soudů se stěžovatel nebyl s to ztotožnit, jelikož s ohledem na dosavadní bezúhonnost stěžovatele, na okolnosti stíhaného skutku a jeho povahu, kdy zcela zřejmě nejde o jednání naplňující skutkovou podstatu trestného činu obchodování s lidmi ve smyslu § 232a zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), není udělení vysokého trestu stěžovateli reálné. 4. Stejně tak podmínky pro užití vazebního důvodu dle § 67 písm. b) trestního řádu podle přesvědčení stěžovatele v jeho případě nenastoupily, a to proto, že samotná potřeba slyšet svědky, resp. samotný fakt počáteční fáze vyšetřování, nemohou založit konkrétní skutečnost dokládající důvodnou obavu z koluzního záměru stěžovatele. Na podporu správnosti svých úvah, dle nichž uvalení vazby na něj nebylo opodstatněné ani s ohledem na § 67 písm. b) trestního řádu, stěžovatel dále doplnil, že v době od zahájení vazebního stíhání jeho osoby do podání ústavní stížnosti neproběhl téměř žádný úkon, který by se vztahoval ke skutku, jehož se měl dopustit stěžovatel, nadto všechny podstatné výslechy svědků a spoluobviněných proběhly již před jeho vzetím do vazby. 5. V dalším stěžovatel přednesl své výhrady stran odůvodnění napadaných rozhodnutí obecných soudů. Dle stanoviska stěžovatele jsou napadaná rozhodnutí obecných soudů, která závažně zasahují do práva na osobní svobodu stěžovatele, nedostatečně odůvodněna a nerespektují tak, že požadavek zákonem vyžadovaného způsobu odůvodnění rozhodnutí je ve vazebních věcech, pro jejich důsledky, o to více důrazně důvodný. Nepřezkoumatelnost a nedostatečnou odůvodněnost identifikoval stěžovatel především u napadaného usnesení krajského soudu, v jehož rámci se stížností soud nevypořádal se všemi stížnostními námitkami stěžovatele. V odůvodněních napadaných usnesení obecných soudů nadto tyto dle tvrzení stěžovatele uvádějí údaje, které nemají podklad ve vyšetřovacím spise a ani neodpovídají skutečnosti, kdy není pravdou, že přítelkyní stěžovatele je či byla P. W., resp. že hlavní zdroj příjmů stěžovatele tvořily prostředky získané trestnou činností. 6. Stěžovatel taktéž uvědomil Ústavní soud o určitých procesních pochybeních, ke kterým mělo dojít při trestním stíhání jeho osoby. Stěžovateli předně bylo, s odkazem na nedostatečnou kapacitu výslechových místností, dne 15. 5. 2007 odepřeno sejít se se svým obhájcem ve vazební věznici za účelem nutné porady, což ovšem značí zásah do práva obviněného na obhajobu. Orgány činné v trestním řízení současně odmítly vydat obhájci stěžovatele kopie protokolů o některých výsleších svědků. 7. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel předestřel, že vazební stíhání své osoby považuje za opatření nepřiměřeně zasahující do jeho ústavně zaručených práv a svobod, neboť stěžovatel je osobou dosud netrestanou a nevystupuje jako vlastník podniků, v nichž mělo docházet ke stíhané trestné činnosti. Pokud byl stěžovatel napadanými usneseními obecných soudů vzat do vazby, stalo se tak na podkladě nedostatečného zvážení všech relevantních okolností ze strany obecných soudů. 8. Z napadaných rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že ke dni vydání napadaného usnesení okresního soudu, tedy ke dni 6. 4. 2007, probíhalo trestní stíhání stěžovatele pro trestný čin obchodování s lidmi podle § 232a odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), písm. d) trestního zákona, jehož se měl stěžovatel dopustit společně s O. G. a R. W. tím, že v přesně nezjištěné době nejméně od počátku roku 2002 do doby svého zadržení O. G. pod falešnou záminkou obstarání zaměstnání v pozici uklízečky nebo pomocnice v kuchyni nebo jiné podobné práce zorganizoval nábor dívek v zahraničí, zejména v Rusku, na Ukrajině, v Bělorusku a jinde a do České republiky za tímto účelem dopravil nejméně 16 žen, po jejich příjezdu do České republiky tato děvčata rozmístil do nočních klubů Peep v Dolním Dvořišti, Amor v obci Vlčí Jámy a Cotton v obci Řasnice, které provozovali R. W. nebo stěžovatel, kteří za dodané dívky zaplatili dosud blíže nezjištěné finanční částky v eurech nebo jiné měně, a zde je nutili provozovat prostituci s tím, že si musí odpracovat svůj dluh ve výši částky, která byla zaplacena O. G. za jejich dodání, navíc je nutili odevzdávat část peněz získaných z prostituce a takovým způsobem získali R. W., O. G. a stěžovatel v uvedeném období nejméně 15.000 Eur. Takto specifikovaného trestného činu se měl stěžovatel dopustit jednáním, jak je popsáno v napadaném usnesení okresního soudu. Při prostudování napadaných rozhodnutí obecných soudů učinil Ústavní soud mimo výše naznačených také další zjištění, která ovšem budou konstatována na příslušných místech v následujícím textu ve vztahu k námitkám stěžovatele z jeho ústavní stížnosti. II. 9. Ústavní soud poté přistoupil k přezkumu napadených rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzených porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 10. Dle konstantní judikatury Ústavního soudu není úkolem tohoto orgánu ochrana "běžné" zákonnosti, nýbrž jen ústavnosti, jak ostatně stanoví také čl. 83 Ústavy. Ústavní soud tak není povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva ze strany obecných soudů a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může ve smyslu § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu výhradně tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody. 11. Ve své ustálené rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně vyjadřuje princip sebeomezení, který v případě prověřování ústavnosti omezení osobní svobody vazebně stíhaných stěžovatelů umožňuje zásah Ústavního soudu pouze tehdy, pokud jsou závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, resp. není-li vazební rozhodnutí odůvodněno poukazem na zákonem vyžadovanou existenci konkrétních skutečností. Samotné posouzení konkrétních skutečností odůvodňujících v jednotlivém případě obavu z následků uvedených v § 67 písm. a), písm. b), písm. c) trestního řádu, stejně jako uvážení nastoupení předpokladů pro vzetí do vazby, to vše s ohledem na dosavadní skutková zjištění, však náleží především obecným soudům, které rovněž vykládají pojem konkrétních skutečností odůvodňujících vazbu dle § 67 trestního řádu. Ty takto musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení zvážit, zda další trvání vazby je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak, ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení.