IV.ÚS 136/06 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 136/06 ze dne 23. 10. 2006   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 23. října 2006 o ústavní stížnosti M. V., zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, AK se sídlem Příkop 8, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2005, čj. 11 Tdo 1316/2005-327, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2005, čj. 3 To 585/2004-281, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 14. 9. 2004, čj. 5 T 89/2004-246, spojené s návrhem na přednostní projednání věci, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: Podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv zaručených v čl. 90 Ústavy, čl. 2 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 14 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení shora označených rozsudků Městského a Krajského soudu v Brně, kterými byl uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle ustanovení § 221 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákona, za což mu byl kromě trestu odnětí svobody v délce jednoho roku uložen i trest vyhoštění z České republiky na dobu sedmi let, jakož i zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR odmítající jeho dovolání jako zjevně neopodstatněné. S právními závěry obecných soudů, podle kterých uložení trestu vyhoštění nebránily okolnosti uvedené v ustanovení § 57 odst. 3 tr. zákona, stěžovatel nesouhlasil a považoval je za nesprávné. Městskému a Krajskému soudu v Brně vytkl, že jej považovaly za svobodného, přestože oddacím listem doložil, že je ženatý a že v České republice pobývá se svojí manželkou, k závěru Nejvyššího soudu ČR, který dovodil, že uložení trestu vyhoštění nebrání zájem na spojování rodin, neboť stěžovatel i jeho manželka jsou ukrajinskými státními občany s časově omezeným povolením pobytu na území České republiky, stěžovatel namítl, že povolení k dlouhodobému pobytu je sice časově omezeno, avšak doba jeho platnosti může být opakovaně prodlužována, takže ochrana práv zaručená čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 odst. 1 Úmluvy přísluší i cizincům, kteří zde mají rodinné vazby. S ohledem na hrozící výkon trestu vyhoštění stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud postupoval podle ustanovení § 39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), podle kterého se Ústavní soud při projednávání návrhu nemusí řídit pořadím, v němž mu návrhy došly, jestliže se usnese, že věc, které se některý návrh týká, je naléhavá. Ze spisu Městského soudu v Brně, sp. zn. 5 T 89/2004, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že stěžovatel byl ústavní stížností napadeným rozsudkem Městského soudu v Brně uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle ustanovení § 221 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle ustanovení § 57 odst. 1, 2 tr. zákona mu byl uložen trest vyhoštění z České republiky na dobu neurčitou a byla mu uložena povinnost nahradit poškozenému I. B. škodu ve výši 4 606,- Kč; se zbytkem nároku byl poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným rozsudkem zrušil rozsudek městského soudu ve výroku o trestu vyhoštění a podle ustanovení § 259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že stěžovateli uložil trest vyhoštění z území České republiky na dobu sedmi let. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek městského soudu nedotčen. Podle krajského soudu městský soud pochybil, když uložil trest vyhoštění na dobu neurčitou, neboť takto uložený trest neodpovídal všem okolnostem případu, zejména osobě stěžovatele, který dosud nebyl soudně trestán, a těžší následek trestného činu byl způsoben z nedbalosti. Námitce stěžovatele, že trest vyhoštění nemohl být uložen, krajský soud nepřisvědčil, neboť konstatoval, že stěžovatel je cizím státním příslušníkem, kterému nebyl na našem území poskytnut azyl, pobyt má povolen do 30. 10. 2005 a jeho manželka, která je rovněž cizím státním příslušníkem, má povolen pobyt do 21. 7. 2005. Krajský soud nepřehlédl, že stěžovatel při rozhodování o vzetí do vazby opakovaně potvrzoval, že je svobodný, přestože podle oddacího listu bylo manželství uzavřeno dne 12. 9. 2002. Stěžovatel podal proti rozsudku krajského soudu dovolání, o kterém Nejvyšší soud ČR usoudil, že podle uplatněné argumentace směřuje toliko do nepřípustnosti uloženého trestu vyhoštění, tj. odpovídá pouze dovolacímu důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Dovolací soud projednal dovolání v tomto rozsahu a poté je ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné s konstatováním, že na základě skutkových zjištění podstatných pro posouzení podle § 57 odst. 3 písm. c) tr. řádu bylo možno dovodit naplnění podmínek dlouhodobého pobytu a pracovního a sociálního zázemí. Nebyl však dovozen rozpor se zájmem na spojování rodin, neboť ze skutečnosti, že stěžovatel i jeho manželka jsou ukrajinskými státními občany s časově omezeným povolením pobytu na území ČR, nevyplývá existence takových rodinných vztahů stěžovatele, které by vyžadovaly jeho pobyt na území ČR. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k meritornímu projednání věci, vždy zkoumá formální náležitosti ústavní stížnosti a podmínky její přípustnosti. Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda. Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). Ústavní soud posoudil ústavní stížnost podle obsahu její ústavněprávní argumentace a dovodil, že stěžovatel dovozuje porušení svých ústavně zaručených práv výlučně z důvodu vyhoštění z České republiky; ostatně takto koncipoval i svoji obranu v mimořádném opravném prostředku (dovolání). Stěžovatel však napadl vedle usnesení Nejvyššího soudu ČR i rozsudky Městského a Krajského soudu v Brně v celém jejich rozsahu. Z připojeného trestního spisu Ústavní soud ověřil z vyznačené doložky právní moci, že rozsudek Krajského soudu v Brně nabyl právní moci dne 16. 2. 2005. Byla-li však ústavní stížnost zahrnující i výroky o vině, uložení trestu odnětí svobody a o povinnosti k náhradě majetkové škody poškozenému v rozsudku Městského soudu v Brně a "potvrzující" výrok v rozsudku Krajského soudu v Brně (srov. "jinak zůstává napadený rozsudek nezměněn") podána až dne 17. 3. 2006, stalo se tak po lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud proto ústavní stížnost směřující proti rozsudkům Městského a Krajského soudu ve výrocích, jak shora vymezeno, odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Rozsudek Městského soudu v Brně byl ve výroku o uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou zrušen rozsudkem Krajského soudu v Brně. Ústavní stížnost požadující zrušení již zrušeného rozhodnutí Městského soudu v Brně je nepřípustná, neboť nelze uplatnit kasační pravomoc Ústavního soudu na rozhodnutí (výrok o trestu vyhoštění na dobu neurčitou), které formálně ani materiálně neexistuje; stěžovatele by rovněž bylo možno považovat za osobu neoprávněnou k podání ústavní stížnosti, neboť neexistující rozhodnutí není schopno porušit jeho ústavně zaručená práva či svobody. Ústavní soud proto ústavní stížnost směřující proti rozsudku Městského soudu v Brně ve výroku o trestu vyhoštění odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e), a c) zákona o Ústavním soudu. Ve vztahu k rozsudku Krajského soudu v Brně ve výroku o uložení trestu vyhoštění na dobu sedmi let Ústavní soud předesílá, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem. Tento princip subsidiarity vyplývá z čl. 4 Ústavy, podle kterého je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoli pouze Ústavního soudu. Ústavní soud do činnosti jiných orgá