IV.ÚS 136/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 136/21 ze dne 8. 2. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného Mgr. Miroslavem Kučerkou, advokátem, sídlem Národní 416/37, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. listopadu 2020 č. j. 7 Tdo 1163/2020-140, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel požádal, aby Ústavní soud posoudil jeho ústavní stížnost jako naléhavou ve smyslu § 39 zákona o Ústavním soudu, a to s ohledem na fakt, že soudy, které se toho času zabývají jeho trestnou činností, mu mohou ukládat takové podmíněné tresty, které ve svém důsledku a v okamžiku, kdy se přemění na tresty nepodmíněné, budou pro něj zásadní a nepřiměřeně tvrdé. 2. Z ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu Praha-východ (dále jen "okresní soud") sp. zn. 38 T 188/2019 se podává, že okresní soud rozsudkem ze dne 11. 2. 2020 č. j. 38 T 178/2019-76 uznal stěžovatele vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, a odsoudil ho podle § 337 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně mu podle § 73 odst. 1, 3 trestního zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvanácti měsíců. Podle závěrů okresního soudu se stěžovatel uvedeného přečinu dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 30. 11. 2019 minimálně v době okolo 10:40 hod. v X. řídil osobní motorové vozidlo, a dne 16. 12. 2019 nejméně v době okolo 1:40 hod. řídil (totéž) osobní motorové vozidlo v obci Y., a to v obou případech s vědomím, že mu byl rozsudkem okresního soudu ze dne 11. 5. 2017 sp. zn. 38 T 14/2017, který nabyl právní moci dne 12. 7. 2017, uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v délce patnácti měsíců, který trval od 30. 1. 2019 do 30. 4. 2020. 3. Rozsudek okresního soudu napadl stěžovatel odvoláním proti výroku o trestu, z jehož podnětu Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 30. 6. 2020 č. j. 13 To 104/2020-107, předmětný rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, v tomto rozsahu (ve výroku o trestu) zrušil. Podle § 259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele podle § 337 odst. 1 trestního zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. 4. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu coby podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu, odmítl. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti připouští, že svým jednáním spočívajícím v řízení motorového vozidla v období, kdy mu byla tato činnost soudem zakázána, pochybil, současně však vyslovuje přesvědčení, že v konečném důsledku (v součtu) mu soudy uložily trest odnětí svobody nad rámec zákonné trestní sazby podle § 337 trestního zákoníku, což představuje porušení ústavního principu proporcionality trestní represe. 6. Stěžovatel připomíná, že byl uznán vinným ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku - kromě výše uvedeného rozsudku - též rozsudky okresního soudu ze dne 11. 5. 2017 sp. zn. 38 T 14/2017, ze dne 28. 6. 2017 sp. zn. 38 T 85/2017 a ze dne 3. 10. 2019 sp. zn. 38 T 117/2019, dále rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17. 1. 2018 sp. zn. 4 T 29/2017 a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 13. 3. 2019 sp. zn. 1 T 10/2019. Následkem této kumulace výkonů trestů odnětí svobody, k níž u něj dochází, je skutečnost, že výměra uloženého trestu je zjevně nepřiměřená spáchané trestné činnosti, osobě pachatele a konkrétním okolnostem případu. V důsledku další trestné činnosti totiž dochází k soustavnému, opakovanému ukládání podmíněně odložených trestů, aniž by však soudy zohledňovaly již dříve uložené tresty. 7. Stěžovatel zdůrazňuje, že se přečinů dopustil v souvislosti se svou podnikatelskou činností (její hlavní předmět představuje rizikové kácení při haváriích v oblastech, kde se nachází elektrické vedení vysokého napětí), tj. proto, aby mohl zajišťovat obživu své rodiny, potažmo svých zaměstnanců a jejich rodin. Stěžovatel aktivně pracuje "v terénu", přičemž jde o odbornou činnost, vyžadující nejen speciální náčiní, ale i velmi důkladnou a rozsáhlou znalost soustav distribučního vedení a bezpečnostních pravidel. 8. Podle stěžovatele napadené usnesení Nejvyššího soudu přehlížením uvedených aspektů porušuje jeho ústavně zaručená práva. Dovozuje, že měl být potrestán jinou formou, například exemplárním peněžitým trestem, který by představoval příjem státního rozpočtu, nikoli jeho náklady. Výkon trestu odnětí svobody přitom dále sníží pravděpodobnost jeho nápravy. Následkem kumulace výkonů trestů odnětí svobody je výměra trestu zjevně nepřiměřená spáchané trestné činnosti, osobě stěžovatele a konkrétním okolnostem případu. Stěžovatel v této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2019 sp. zn. II. ÚS 4022/18 (N 142/95 SbNU 230), podle kterého "je klíčové, v jaké celkové výměře bude nařízen výkon trestu odnětí svobody, nikoli jaký trest byl uložen jednotlivými rozhodnutími". Dále stěžovatel odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2016 sp. zn. I. ÚS 1010/15 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz), jmenovitě část odůvodnění zdůrazňující princip proporcionality trestní represe a účely trestu. 9. Obecné soudy nevzaly v potaz § 83 odst. 1 trestního zákoníku, podle kterého soud může výjimečně vzhledem k okolnostem případu a osobě odsouzeného ponechat podmíněné odsouzení v platnosti, i když odsouzený zavdal příčinu k nařízení výkonu trestu. Soudy, dovozuje dále stěžovatel, se nezabývaly ani tím, zda vedl ve zkušební době řádný život. 10. Stěžovatel připomíná, že již byl jedenkrát ve výkonu trestu odnětí svobody (rovněž kvůli řízení vozidla v době, kdy měl vyslovený zákaz této činnosti), přičemž v jeho průběhu čelil šikaně a vydírání od spoluvězňů, což způsobilo dlouhodobé následky na jeho psychickém zdraví. Musel též čelit postupům svého společníka směřujícím k insolvenci jejich obchodní společnosti. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupený v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Vyjádření účastníka a replika stěžovatele 12. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření Nejvyššímu soudu. 13. Nejvyšší soud ve vyjádření zdůraznil, že nelze připustit, aby pachatel trestného činu, jemuž byl uložen trest, si svévolně určoval, zda mu takový trest pro soukromý či pracovní život vyhovuje - a v případě, že nikoli, opakovaně a cíleně ho nerespektoval. Stěžovatel namítá, že potřeboval řídit vozidlo při své podnikatelské činnosti, v níž však má k dispozici, jak také uvedl, 30 zaměstnanců. Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4022/18 na stěžovatelovu věc přímo nedopadá, neboť postup podle § 83 odst. 1 či § 86 odst. 1 trestního zákoníku nebyl v jeho věci uplatněn. V obecné rovině byly nosné důvody předmětného nálezu (akcentujícího přiměřenost trestu) respektovány. 14. Soudce zpravodaj zaslal vyjádření Nejvyššího soudu stěžovateli na vědomí a k případné replice. Stěžovatel využil svého práva a v