IV.ÚS 1360/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1360/09 ze dne 7. 8. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 7. srpna 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti V. K., zastoupeného Pavlem Uhlem, advokátem, AK se sídlem v Praze 5 - Smíchov, Kořenského 15, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2009 čj. 25 Cdo 883/2007-174, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2005 čj. 24 Co 171/2005-140 a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 13. 12. 2004 čj. 8 C 282/2004-102 takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 22. 5. 2009 se V. K. (dále též "stěžovatel" nebo "žalobce"), domáhal, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že vydáním v záhlaví uvedených rozhodnutí byla porušena jeho základní práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 30 odst. 2 Listiny, čl. 11 odst. 1 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech (dále též jen "Mezinárodní pakt"), čl. 7 Listiny, čl. 8 Úmluvy, čl. 3 a čl. 2 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 1 Mezinárodní úmluvy o odstranění všech forem rasové diskriminace (dále jen "Mezinárodní úmluva"), a tato rozhodnutí nálezem zrušil. II. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů vyplývají následující skutečnosti. Dne 13. 12. 2004 Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále jen "nalézací soud") v řízení proti žalovaným 1) statutárnímu městu Mladá Boleslav a 2) T. P. zamítl žalobu, aby žalovaní byli uznáni povinnými společně a nerozdílně zajistit žalobci přiměřený náhradní byt za byt č. 8 ve druhém patře na adrese Pod Borkem 920/III, Mladá Boleslav do 3 měsíců od právní moci rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu, aby žalovaní byli uznáni povinnými společně a nerozdílně zaplatit žalobci 4.000 Kč měsíčně od 1. 10. 2004 do zajištění náhradního bytu, a to vždy do 15. dne v měsíci poštovní poukázkou k rukám právního zástupce žalobce (výrok II.), zamítl žalobu, aby prvý žalovaný byl uznán povinným zaplatit žalobci 92.000 Kč a druhý žalovaný 44.000 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku poštovní poukázkou k rukám zástupce žalobce (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.). Nalézací soud z výsledků dokazování dospěl k následujícím skutkovým a právním závěrům. Žalobce byl nájemcem bytu č. 8 v domě prvého žalovaného v ulici Pod Borkem v Mladé Boleslavi, a to na základě nájemní smlouvy ze dne 8. 6. 1995. Poněvadž nájemní smlouva byla uzavřena v písemné formě a žalobce, který neumí číst, ji podepsal v přítomnosti své družky E. K., pokládal soud tuto smlouvu za platnou a obsahující veškeré zákonem předepsané náležitosti. Protože nájem byl sjednán na dobu 1 roku a 24 dnů, docházelo v následujících letech k obnovování nájmu vždy na 1 rok od 1. 7. do 30. 6. následujícího roku. Obnovování nájmu bylo ukončeno v roce 2002, neboť k 1. 7. 2002 již žalobce v předmětném bytě nebydlel a chyběla tak podmínka užívání věci žalobcem, která tak zabránila obnovení nájemního vztahu. Nájem bytu tak platně skončil k 30. 6. 2002; nebylo prokázáno ani tvrzeno, že by před tímto datem se účastníci nájemního vztahu písemně dohodli na ukončení nájmu, ani nebyla dávána písemná výpověď z nájmu žádným z nich. Žalobce užíval byt v Mladé Boleslavi na základě nájemní smlouvy na dobu určitou a při ukončení nájmu uplynutím sjednané doby nevzniká nájemci nárok na zajištění náhradního bydlení. Požadavek žalobce na zajištění přiměřeného náhradního bytu tak postrádal zákonné opodstatnění a žaloba byla v této části zamítnuta. Ke stejnému závěru nalézací soud dospěl i pokud šlo o náhradu škody ve výši 4.000 Kč měsíčně, a to prakticky od odstěhování žalobce z Mladé Boleslavi v říjnu 2001. Nebylo prokázáno, že by některý ze žalovaných porušil nějakou právní povinnost. Zejména z listinných důkazů, ale i výpovědi družky žalobce, bylo prokázáno, že na žalobce nebyl pro jeho odstěhování činěn takový nátlak, aby jmenovaný nemohl uplatňovat svoji vlastní vůli. Svědkyně E. K. pouze poukázala na údajnou výhrůžku druhého žalovaného, že zařídí odnětí sociálních dávek; žalobci však muselo být zřejmé, že takové možnosti druhý žalovaný nemá a že při splnění zákonných podmínek sociální dávky musí dostat. Jiné okolnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že žalobce jednal pod nátlakem, nebyly ani tvrzeny. Naopak skutková zjištění dostatečně nasvědčují tomu, že žalobce své odstěhování realizoval s rozmyslem a dobrovolně. Přijal vysoké odstupné v podobě spoluvlastnického podílu domu v hodnotě 180.000 Kč za ukončení nájmu bytu, který by stejně za 8 měsíců skončil uplynutím doby. Žalobce získal i další majetkový prospěch, neboť nemusel vyrovnávat dluhy na nájemném za byt v Mladé Boleslavi přesahující 20.000 Kč a hradit daň z převodu nemovitosti. V domě, jehož je podílovým spoluvlastníkem, získal možnost trvalého bydlení nikoliv pouze na dobu jednoho roku jako v bytě předchozím. Z uvedených důvodů byla žaloba zamítnuta v plném rozsahu. O nákladech řízení bylo rozhodnuto s přihlédnutím k tomu, že žalobce měl pouze invalidní důchod 5.420 Kč a vyživovací povinnost ke dvěma dětem. Dne 26. 5. 2005 Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobce dokazování doplnil výslechem žalobce a po přezkoumání napadeného rozsudku, jakož i řízení, které mu předcházelo, rozsudek nalézacího soudu ze dne 13. 12. 2004 potvrdil (výrok I.), žalovaným nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.) a České republice nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Dne 18. 2. 2009 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 26. 5. 2005, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jako nepřípustné odmítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok II.). Dospěl k závěru, že dovolání neobsahovalo způsobilé dovolací důvody a nebylo důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam. III. Stěžovatel v ústavní stížnosti popsal skutkový stav a uvedl, že je plně negramotný, plně hluchoněmý, obtížně sociálně orientovaný, většinovou společností považovaný za Roma a žije se svou družkou E. K. V rámci tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy především uvedl, že postupem obecných soudů mu bylo upřeno "naplnění legitimního očekávání jak v rovině procesních práv (rozhodnutí o nároku v celé jeho šíři), tak v rovině hmotného práva v důsledku procesního pochybení". Poukázal na ust. § 16 odst. 1 zák. č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o obcích"), a uvedl, že jako občan obce požíval určitá zákonem předpokládaná a vymezená práva, včetně práv odpovídajících "obvyklé bytové politice obce". Obecné soudy však jeho věc nesprávně právně posoudily, zejména pokud dospěly k závěru, že "požadavek na náhradní byt dle občanského zákoníku je možný pouze v případě, kdy zaniká nájemní vztah výpovědí"; tím se dle jeho názoru "dopustily ... interpretační chyby, která má ústavněprávní dopady". Dle jeho názoru "pokud má být rozhodnutí spravedlivé ve smyslu čl. 6 Úmluvy, tak se musí s otázkou spravedlnosti vypořádat v celé své šíři a nejenom v rozsahu úzkého znění několika vět zákona". K namítanému porušení principu rovnosti stran před soudem stěžovatel uvedl, že nalézací soud "neodůvodněně a jednostranně v dokazování upřednostnil" tvrzení žalovaných před jeho tvrzeními "a vzal jejich tvrzení za prokázaná" a nevyjádřil se k odlišným výpovědím, především družky; toto pochybení nenapravil ani odvolací soud. Porušení "obecné zásady právní, že nikdo nemůže mít prospěch ze svého protiprávního jednání", se obecné soudy podle stěžovatele dopustily odmítnutím jeho požadavku směřujícího "k obnově stavu před protiprávním jednáním". V závěru svého tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel uvedl, že dle jeho názoru "smyslem spravedlivého procesu v procesním slova smyslu, tak jak jej chápe čl. 6 Úmluvy, je požadavek na to, aby rozhodování o věci nebylo pouze podle zákona, ale také aby bylo spravedlivé v původním významu tohoto slova". Porušení "práva na pomoc k zajištění základních životních podmínek" dle čl. 30 odst. 2 Listiny a "práva na přiměřenou životní úroveň zahrnujíce v to mimo jiné byt" dle čl. 11 odst. 1 Mezinárodního paktu stěžovatel spatřoval především v tom, že žalovaný 1) prodal dům, ve kterém žili sociálně potřební chudí lidé a zároveň neučinil žádná opatření směřující k uspokojivému řešení jejich situace, ačkoliv mohl s ohledem na předchozí činnost žalovaného 2) předpokládat, že jejich situace nebude řešena, resp. bude řešena vystěhováním mimo obec. Tím, že obecné soudy odmítly "tento rozměr žaloby" vůbec zhodnotit, se dopustily odepření právní