IV.ÚS 1362/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1362/17 ze dne 19. 12. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 19. prosince 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Ing. Miroslava Hrubce, zastoupeného JUDr. Pavlem Čížkovským, advokátem, se sídlem Václavské náměstí 780/18, 110 00 Praha, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017 č. j. 30 Cdo 5292/2014-200, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2012 č. j. 30 Co 340/2012-132, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a za účasti České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 424/16, 128 10 Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní soud obdržel dne 4. května 2017 návrh ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se Ing. Miroslav Hrubec (dále také jen "stěžovatel" nebo "žalobce") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1, 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). II. Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil: 1) Stěžovatel byl od 19. března 1997 trestně stíhán pro trestný čin zpronevěry dle § 248 odst. 1, 4 tr. zákona. Následujícího dne byl stěžovatel vzat do vazby, z níž byl dne 23. června 1997 propuštěn. Dne 21. července 2001 podal státní zástupce v trestní věci stěžovatele obžalobu, avšak po jejím předběžném projednání Městský soud v Praze rozhodl o jejím vrácení státnímu zástupci k došetření. Poté, co státní zástupce podal novou obžalobu, rozhodl Městský soud v Praze po jejím předběžném projednání opět o vrácení věci státnímu zástupci k došetření. Proti tomuto rozhodnutí Městského soudu v Praze podal státní zástupce stížnost, kterou Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 4. března 2008 sp. zn. 6 To 85/2007 zamítl a přisvědčil závěru Městského soudu v Praze o tom, že sdělení obvinění ze dne 19. března 1997 odporuje zákonným požadavkům stanoveným § 160 odst. 1 tr. řádu, v tehdy platném znění. 2) Policie České republiky, Správa hlavního města Prahy, Služba kriminální policie a vyšetřování, Odbor hospodářské kriminality (dále jen "policejní orgán") usnesením ze dne 31. března 2008 sp. zn. PSP 492/TČ-2008 rozhodla o odložení věci dle § 159a odst. 2 tr. řádu (dále jen "usnesení o odložení věci") z důvodu promlčení údajné trestné činnosti stěžovatele. Uvedené usnesení bylo doručeno tehdejšímu obhájci stěžovatele dne 12. června 2008. 3) Dne 30. září 2010 stěžovatel, společně s manželkou a dvěma syny uplatnili vůči České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále také jen "ministerstvo") nárok na náhradu nemajetkové újmy z titulu nezákonného rozhodnutí a nezákonného trestního stíhání stěžovatele. Ve stanovisku doručeném jejich společnému právnímu zástupci dne 9. března 2011 ministerstvo sdělilo, že uplatněný nárok neuznává. 4) Dne 30. března 2011 byla Obvodnímu soudu pro Prahu 2 doručena žaloba, jíž se stěžovatel, jeho manželka a dva synové (společně dále jako "žalobci") domáhali vůči ministerstvu náhrady nemajetkové újmy způsobené jim nezákonným rozhodnutím a nezákonným trestním stíháním stěžovatele v celkové výši 2 000 000 Kč. 5) Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 31. ledna 2012 č. j. 19 C 70/2011-91 zamítl žalobu v plném rozsahu s tím, že nárok žalobců je již promlčen. 6) K odvolání žalobců Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 11. prosince 2012 č. j. 30 Co 340/2012-132 rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalobci (stěžovateli) potvrdil, ve vztahu k ostatním žalobcům jej zrušil a věc v tomto rozsahu postoupil Městskému soudu v Praze jako prvostupňovému soudu. 7) Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") rozsudkem ze dne 28. února 2017 č. j. 30 Cdo 5292/2014-200 zamítl s odůvodněním, že šestiměsíční promlčecí lhůta pro uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím (opatřením o sdělení obvinění), žalobci uplynula nejpozději dne 12. prosince 2008. Usnesení o odložení věci totiž bylo tehdejšímu obhájci žalobce prokazatelně doručeno dne 12. června 2008 a nejpozději od tohoto okamžiku začala plynout šestiměsíční promlčecí lhůta dle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) [dále jen "zákon o odpovědnosti státu za škodu"]. III. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že odvolací a dovolací soud poté, co dospěly k závěru o důvodnosti námitky promlčení nároku stěžovatele (uplatněné ministerstvem), nepřistoupily k posouzení, zda uplatnění námitky promlčení není s ohledem na poměry projednávané věci v rozporu s dobrými mravy (k tomu stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 31. května 2011 sp. zn. I. ÚS 2216/09, jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na webové stránce http://nalus.usoud.cz/). Namítaný rozpor přitom stěžovatel spatřuje v tom, že soud prvního stupně rozsudkem ze dne 14. května 2012 č. j. 41 C 66/2011-41 zamítl žalobu stěžovatele na jeho dřívějšího obhájce s odůvodněním, že nárok stěžovatele na náhradu škody ve výši 322 276 Kč není důvodný. Soud prvního stupně tak přitom učinil s odůvodněním, že nárok stěžovatele vůči České republice dosud promlčen není, a to proto, neboť usnesení o odložení věci nebylo nikdy doručeno všem poškozeným a nemohlo proto nabýt právní moci. Dle soudu prvního stupně je právě od právní moci tohoto rozhodnutí třeba počítat běh lhůty stanovené pro uplatnění nároku stěžovatele vůči ministerstvu. IV. Poté, co Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné náležitosti, přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je tak Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98). Podstatou ústavní stížnosti stěžovatele je tvrzení, že obecné soudy opomenuly při posuzování námitky promlčení vznesené ministerstvem posoudit, zda daná námitka není s ohledem na poměry projednávané věci uplatněna v rozporu s dobrými mravy. Ústavní soud již na úvod poznamenává, že nemohl argumentaci stěžovatelem předestřenou v jeho ústavní stížnosti akceptovat, protože z obsahu napadených rozhodnutí se nijak nepodává, že by stěžovatel otázku souladu uplatněné námitky promlčení s dobrými mravy v průběhu řízení před obecnými soudy vůbec kdy vznesl. Přitom z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu plyne, že tzv. "nova", jež mohla být tvrzena v předchozím řízení, nemohou být vznášena až v řízení před Ústavním soudem (nova ex post), a tudíž není možné se jimi meritorně zabývat (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. července 1997 sp. zn. III. ÚS 359/96 nebo např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. května 2017 sp. zn. II. ÚS 3968/16, ze dne 30. října 2017 sp. zn. II. ÚS 922/17, či ze dne 14. listopadu 2017 sp. zn. IV. ÚS 586/17). Protože Ústavní soud jako vrcholný orgán ochrany ústavnosti není v pozici obecného soudu, nepřezkoumává napadená rozhodnutí a průběh řízení v celém rozsahu na základě revizního principu. Pokud se tedy otázkou souladu námitky promlčení s dobrými mravy nemohly v projednávané věci zabývat obecné soudy, jejichž rozhodnutí jsou nyní předkládána Ústavnímu soudu k přezkoumání, nemá ani Ústavní soud žádný prostor, aby tak učinil namísto nich. Nad rámec uvedeného je třeba dodat, že ani obecné soudy nemají povinnost zabývat se ex officio otázkou dobrých mravů, není-li taková námitka uplatněna účastníky řízení. Stěžovatel v rámci své argumentace odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2216/09, z něhož mimo jiné plyne závěr o nutné ochraně důvěry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci. Tato argu