IV.ÚS 1363/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1363/19 ze dne 16. 7. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele N. K. D., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. dubna 2019 č. j. 30 Cdo 2475/2018-482, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavně zaručených základních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále také jen "obvodní soud") sp. zn. 31 C 242/2015 se podává, že u stěžovatele byla dne 22. 2. 2012 provedena jako neodkladný úkon domovní prohlídka a tentýž den bylo zahájeno stěžovatelovo trestní stíhání pro spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy dle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009. Trestní stíhání stěžovatele skončilo rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2014 sp. zn. 41 T 12/2013, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 7. 2014 sp. zn. 8 To 46/2014, kterým byl stěžovatel zproštěn obžaloby. 3. V řízení vedeným obvodním soudem pod sp. zn. sp. zn. 31 C 242/2015 se stěžovatel domáhal po České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen žalovaná) náhrady škody a nemajetkové újmy, jež mu měla vzniknout v příčinné souvislosti s nezákonným trestním stíháním, které bylo proti němu vedeno i vazebně. Svou žalobu opřel výhradně o tvrzené nároky vyplývající ze zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Pro řízení o ústavní stížnosti je ze všech uplatněných nároků relevantní pouze nárok na náhradu škody za provedení domovní prohlídky, a to poškozené dveře a okna ve výši 68 680 Kč (viz sub 6). 4. Obvodní soud rozsudkem ze dne 28. 4. 2017 č. j. 31 C 242/2015-345 žalobě částečně vyhověl a uložil žalované povinnost uhradit stěžovateli částku ve výši 284 026 Kč s příslušenstvím (výrok I), dále uložil žalované povinnost uhradit stěžovateli úroky z prodlení z částky 373 870 Kč (výrok II), ve zbytku žalobu v částce 6 793 000 Kč zamítl (výrok III) a stěžovateli uložil povinnost uhradit žalované na náhradě nákladů řízení částku ve výši 984 Kč (výrok IV). Obvodní soud dospěl k závěru, že stát za škodu v podobě zničených dveří a oken odpovědnost nenese. Domovní prohlídka byla zákonně nařízena a provedena, a to před zahájením trestního stíhání. V souladu s judikaturou Nejvyššího soudu tedy nejde o rozhodnutí nebo úřední postup v souvislosti s nedůvodným trestním stíháním. Dle obvodního soudu tedy absentoval odpovědnostní titul. 5. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, o kterém Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozhodl tak, že rozsudek obvodního soudu ve výroku III potvrdil. Nárok na náhradu škody způsobené domovní prohlídkou vzniká dotčeným osobám jen tehdy, je-li příkaz k domovní prohlídce zrušen, což se nestalo. V jiných případech by o odpovědnosti státu bylo možné uvažovat pouze tehdy, kdyby prohlídka byla zjevně nepřiměřeným zásahem do práv dotčené osoby. 6. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu, a to pouze ohledně nároku týkajícího se rozbitých dveří a oken. Nejvyšší soud podané dovolání odmítl napadeným usnesením. Stěžovatelem předložená otázka není podložena žádnou argumentací a nejde tedy o přípustné dovolání. Jiná argumentace pak nesprávně interpretuje závěry odvolacího soudu. Ten se nikterak od judikatury dovolacího soudu a Ústavního soudu neodchýlil. II. Argumentace stěžovatele 7. Soudy dle stěžovatele postupovaly v dané věci v rozporu s bazální logikou a spravedlivým posouzením věci, neboť napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu stojí na závěru, že úkony provedené před zahájením trestního stíhání jsou vždy legální právě jen z důvodu vykonání před zahájením trestního stíhání. Podle stěžovatele tak policejní orgán nemůže způsobit jakoukoliv škodu před zahájením trestního stíhání, i když se toto následně ukáže jako nezákonné. Takový závěr je dle stěžovatele v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, zejména s nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008 sp. zn. II. ÚS 590/08 (N 108/49 SbNU 567) a odporuje rovněž hodnotám, které chrání Listina a které prozařují celým právním řádem. Stěžovatel je přesvědčen, že státní moc se v jeho osobě zmýlila a v důsledku tohoto pochybení mu způsobila škodu na majetku. Proti stěžovateli tedy bylo vedeno chybné trestní řízení (nikoliv stíhání) a v příčinné souvislosti s tím došlo ke stěžovatelově majetkové újmě. Stěžovatel v tomto směru poukazuje na jiné řízení v podobné věci (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. 6. 2017 č. j. 4 C 330/2016-176), v němž soud dospěl k opačnému a pro stěžovatele přijatelnému závěru. Stěžovatel se v tomto řízení domáhal po České republice náhrady nákladů obhajoby v trestním řízení a Obvodní soud pro Prahu 5 plně vyhověl jeho návrhu a dospěl mimo jiné k závěru, že ač byla domovní prohlídka provedena před samotným zahájením trestního stíhání, měl stěžovatel jako podezřelý právo na účast svého obhájce při tomto úkonu, a tudíž mu náleží náhrada nákladů obhajoby i za tyto úkony. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu. III. Vyjádření účastníků řízení 8. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení. 9. K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřil Nejvyšší soud, který uvedl, že nesdílí závěr stěžovatele o zásahu do jeho základních ústavních práv nezákonným postupem orgánů veřejné moci. Předně zdůraznil, že při posouzení dovolání je vázán důvody v něm vymezenými a k jiným vadám řízení smí přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což však nebyl případ stěžovatele. Dále pak odmítl závěr stěžovatele, podle něhož vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu, že jakékoliv úkony před zahájením trestního stíhání jsou legální, byť se trestní stíhání poté ukáže jako nezákonné. Nejvyšší soud uvedl, že důvody svého rozhodnutí dostatečně zřejmě osvětlil v odůvodnění napadeného rozhodnutí, a není tak přiléhavé, aby je opakoval. Dle názoru Nejvyššího soudu není ústavní stížnost proti jeho rozhodnutí důvodná, a proto Ústavnímu soudu navrhl, aby ji odmítl či zamítl. 10. Žalovaná se k ústavní stížnosti nevyjádřila. Vzhledem k tomu, že byla ve výzvě k vyjádření upozorněna na to, že v takovém případě bude mít Ústavní soud za to, že se svého postavení vzdává, nebylo s ní již dále jako s účastníkem řízení jednáno. 11. Vzhledem k tomu, že vyjádření účastníka řízení nepřineslo žádné nové skutečnosti, a jen opakovalo argumentaci z odůvodnění, nebylo již zasláno stěžovateli k replice. IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 13. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. 14. Stěžovatel ústavní stížností napadá rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo stěžovatelovo dovolání odmítnuto pro nepřípustnost. Přestože dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, jehož existence sama nepožívá ústavněprávní ochrany, rozhodování o něm - je-li už takový opravný prostředek v právním řádu zaveden - není vyjmuto z rámce ústavněprávních principů a ústavně zaručených práv a svobod. Je tudíž třeba při něm respektovat mimo jiné i základní právo účastníků na spravedlivý proces [srov. například nálezy ze dne 10. 5. 2005 sp. zn. IV. ÚS 128/05 (N 100/37 SbNU 355), ze dne 11. 9. 2007 sp. zn. I. ÚS 2030/07 (N 138/46 SbNU 301) či ze dne 15. 3. 2010 sp. zn. IV. ÚS 2117/09 (N 51/56 SbNU 553); všechna rozhodnutí Ústavního