IV.ÚS 1365/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1365/24 ze dne 4. 9. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky Vilmy Tiekuové, zastoupené Mgr. Adrianou Füleovou, advokátkou, sídlem Kaprova 42/14, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2024 č. j. 25 Cdo 545/2024-485 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2023 č. j. 3 Co 35/2023-468, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ing. Petra Bauma, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 4. 4. 2023 č. j. 32 C 15/2016-451 zastavil řízení o dovolání stěžovatelky proti usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 21. 12. 2021 č. j. 3 Co 121/2021-356 a proti usnesení městského soudu ze dne 1. 7. 2021 č. j. 32 C 15/2016-324 a dále zastavil řízení o opakovaných žádostech stěžovatelky ze dne 4. 3. 2022, 13. 4. 2022, 22. 6. 2022, 25. 11. 2022, 30. 12. 2022 o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce pro dovolací řízení a rozhodl o nákladech řízení. V odůvodnění městský soud mimo jiné uvedl, že o žádostech stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků rozhoduje opakovaně s tím, že její žádosti byly vždy zamítnuty, neboť stěžovatelkou v řízení uplatněný nárok představuje svévolné a bezúspěšné uplatňování práva. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka ve svých opakovaných žádostech neuvádí nové důvody, představuje podle městského soudu jeho předchozí rozhodnutí v dané věci překážku věci rozhodnuté, a proto musí být řízení o osvobození od soudních poplatků zastaveno. Protože stěžovatelka soudní poplatek za dovolání i přes výzvu soudu neuhradila, zastavil městský soud i řízení o podaném dovolání. 3. Napadeným usnesením vrchní soud usnesení městského soudu potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. K postupu městského soudu uvedl, že pokud u stěžovatelky nejsou splněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků a stěžovatelka soudní poplatek za dovolání ve lhůtě stanovené městským soudem neuhradila, nelze zastavení nic vytknout. Stejně tak městský soud podle vrchního soudu správně rozhodl o zamítnutí opakovaných žádostí stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků, neboť - při nezměněných okolnostech - je svým předchozím rozhodnutím vázán. Za daných okolností rovněž nemohlo být vyhověno stěžovatelčině žádosti o ustanovení právního zástupce pro dovolací řízení. 4. Proti usnesení vrchního soudu podala stěžovatelka dovolání, na jehož základě Nejvyšší soud napadeným usnesením zastavil dovolací řízení proti části I. výroku usnesení vrchního soudu, kterou bylo potvrzeno usnesení městského soudu o zastavení dovolacího řízení, jinak ho odmítl (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (II. výrok). Nejvyšší soud shledal, že dovolání stěžovatelky směřuje částečně proti usnesení, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí o zastavení řízení o žádosti stěžovatelky o osvobození od soudního poplatku a ustanovení zástupce, proti němuž není dovolání podle § 238 odst. 1 písm. i) a j) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), přípustné, a není přípustné ani proti výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.] Nejvyšší soud proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání v této části odmítl. Jelikož městský soud o žádosti stěžovatelky o ustanovení advokáta v řízení již opakovaně rozhodoval, a to i pro dovolací řízení, nebylo k další žádosti stěžovatelky přihlíženo a stěžovatelka nebyla znovu vyzývána ke splnění podmínky povinného zastoupení. Otázku, zda jsou u stěžovatelky splněny předpoklady pro ustanovení zástupce z řad advokátů pro řízení o jejím dovolání, zhodnotil přímo Nejvyšší soud, neboť opětovné posouzení této otázky městským soudem by vzhledem k dosavadnímu postupu stěžovatelky v řízení vedlo jen k neustálému neukončenému řetězci rozhodnutí o (ne)ustanovení zástupce pro dovolací řízení. Nejvyšší soud se ztotožnil se závěrem soudů nižších stupňů, že v posuzované věci stěžovatelka neprokázala splnění předpokladů pro osvobození od soudních poplatků tak, jak jsou uvedeny v § 138 o. s. ř., proto nejsou splněny ani podmínky pro to, aby jí byl ustanoven zástupce (advokát) pro řízení (§ 30 o. s. ř.). Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že není důvod ustanovit stěžovatelce advokáta pro řízení o dovolání proti rozhodnutí vrchního soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí městského soudu o zastavení dovolacího řízení. Stěžovatelka sama přitom nedostatek povinného zastoupení neodstranila, ač byla o následcích nečinnosti již dříve poučena. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka zejména namítá, že z napadených usnesení (stejně jako z rozhodnutí městského soudu) je naprosto patrná snaha nevyhovět její žádosti o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení advokáta a nezabývat se jejími žádostmi. Obecné soudy přitom ve svých úvahách nezohlednily, že poměry stěžovatelky se mohou v průběhu času měnit, ani že právo na ustanovení zástupce podle § 30 odst. 2 o. s. ř. stěžovatelce náleží také tehdy, vyžaduje-li to ochrana jejích zájmů jako účastníka řízení. Neměla-li stěžovatelka potřebné právní zastoupení, nemohla zároveň dostatečně přesvědčivě odůvodnit oprávněnost svého nároku. Stěžovatelka se domnívá, že v soudním řízení s ní bylo zacházeno zaujatě, resp. podjatě. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená usnesení. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavní soud v minulosti také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat přezkumný dohled nad jejich činností. 8. Při přezkumu rozhodnutí o žádosti o osvobození od soudních poplatků (obdobně při přezkumu žádosti o ustanovení právního zástupce) dal Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození, resp. pro ustanovení právního zástupce, spadá výlučně do rozhodovací sféry obecných soudů (srov. usnesení ze dne 30. 4. 2009 sp. zn. III. ÚS 788/09, ze dne 31. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 4096/12, ze dne 16. 6. 2020 sp. zn. I. ÚS 879/20; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz). Právo na osvobození od placení poplatků za řízení před obecnými soudy a na ustanovení právního zástupce je vázáno na splnění zákonných podmínek, přičemž rozhodnutí o něm je svěřeno obecným soudům. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti takovým rozhodnutím otevřel věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a Ústavní soud k jejich přezkumu přistoupil při extrémním vykročení z