IV.ÚS 1366/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1366/18 ze dne 13. 11. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky Lili Kladenské, zastoupené JUDr. Věrou Babíčkovou, advokátkou, sídlem K Jahodárně 173, Vestec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. února 2018 č. j. 28 Cdo 753/2017-331, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. září 2016 č. j. 18 Co 367/2015-305 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 12. srpna 2015 č. j. 41 C 67/2006-279, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a 1. České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, a 2. Diagnostického ústavu pro mládež, střediska výchovné péče a školní jídelny, Brno, Veslařská 246, sídlem Veslařská 345/246, Brno, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení shora označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. 2. Napadeným rozsudkem Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") v řízení o znovuprojednání věci rozhodnuté Ministerstvem zemědělstvím, Pozemkovým úřadem Brno, rozhodnutím ze dne 13. 10. 2005 č. 105/93/3-RZN, za účasti výše označených vedlejších účastníků (jako žalovaných), zamítnul stěžovatelčinu žalobu, že je (jako oprávněná osoba) vlastnicí pozemku "st. p. č.X1 (dle PK) s domem čp. X2 a pozemku st. p. č. X3 (dle PK)" v k. ú. Jundrov, obec Brno, vše zapsáno v původní knihovní vložce č. X4 - dle geometrického plánu Ing. Pavla Vašíčka č. 1274-34/2011 ze dne 13. 6. 2011 - pozemků p. č. (KN) X5 zast. plocha, ostat. plocha o celkové výměře 882 m2, jehož součástí je stavba č. p. X6 obč. vyb. a p. č. (KN) X7 ostatní plocha jiná plocha o celkové výměře 79 m2, jehož součástí je stavba bez čp. a eč., vše v k. ú. Pisárky, obec Brno", a dále rozhodl o nákladech řízení. 3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek městského soudu potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ve shodě s městským soudem dospěl k závěru, že stěžovatelka neprokázala, že by uvedené pozemky (spolu s pozemky souvisejícími a drobnými stavbami) měly jednoznačně zemědělský a lesní charakter, že by svým rozsahem a využitím byly podřízeny zemědělské výrobě a měly tak s ní souvislosti či byly součástí zemědělské usedlosti podle § 1 odst. 1 písm. b) či c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), a že tudíž na stěžovatelku na nárokovaný majetek uvedený zákon nedopadá. 4. Tento rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud shora označeným usnesením podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl s tím, že není ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné. Vyšel mimo jiné z toho, že pro rozhodnutí krajského soudu bylo určující vyřešení otázky hmotného práva, zda nárokované nemovitosti lze podřadit pod pojem "zemědělská usedlost" podle § 1 odst. 1 písm. b) zákona o půdě, a dospěl k závěru, že tato otázka byla vyřešena v souladu s jeho ustálenou rozhodovací praxí, od níž není důvod se odchýlit. II. Stěžovatelčina argumentace 5. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že obytné budovy uvedené v § 1 odst. 1 písm. b) a c) zákona o půdě v pravém smyslu nemohou sloužit zemědělské výrobě, pokud zůstávají obytnými, neboť pak slouží k bydlení, a namítla nesprávné právní posouzení věci obecnými soudy a jejich rozpor se skutkovými zjištěními, zejména jde-li o výklad pojmu "zemědělský majetek" a "zemědělská usedlost". V této souvislosti upozornila, že podle judikatury Nejvyššího soudu, resp. stanoviska ze dne 19. 12. 1995 sp. zn. Cpjn 36/95, je třeba při podřazení konkrétní nemovitosti pod pojem "původní zemědělská usedlost" hodnotit zejména, zda šlo o určitý společný komplex nemovitostí, rozsah nemovitostí ani jejich neoddělitelnost do definičního vymezení nebyly Nejvyšším soudem zahrnuty, navíc o oddělitelnosti lze hovořit, "tvoří-li něco celek", a pak "je oddělitelnost spíše argumentem ve prospěch existence celku". Dle stěžovatelky však obecné soudy existenci společného komplexu nemovitostí, jež sloužily k zemědělským a rekreačním účelům, bezdůvodně popřely, ačkoli byla svědecky zjištěna, a to s poukazem, že tyto nemovitosti ani nemohou mít jednotný režim. Přitom však je vydávání všech nemovitostí jako celku restitučními předpisy podporováno (§ 7 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi). 6. Vzhledem k tomu, že byl uplatněn postup podle části druhé zákona o půdě, je dle stěžovatelky rozhodující stav nemovitostí ke dni, kdy přešly na stát, a nelze je posuzovat odděleně od zemědělských pozemků či jiných staveb, s nimiž tvořily jeden funkční či hospodářský celek, a které jí již byly vydány [§ 30 zákona o půdě, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2003 sp. zn. 28 Cdo 183/2003, nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2000 sp. zn. IV. ÚS 302/99 (N 24/17 SbNU 177)]. Stěžovatelka má za to, že v řízení před správním orgánem i obecným soudem prokázala zemědělský charakter sporných nemovitostí v době přechodu na stát, oprávněně požadovala vydání všech nemovitostí, které byly převážně zemědělsky obhospodařovány její rodinou a tvořily rozsáhlý komplex, včetně předmětných nemovitostí. Obecné soudy zásadně nesprávně zhodnotily předložené důkazy, když uzavřely, že předmětné nemovitosti nespadají pod pojem původní zemědělské usedlosti, čímž zcela ztratila nárok na jejich vydání. Městský soud učinil skutková zjištění v extrémním rozporu s provedenými důkazy, některé jeho závěry nebyly důkazně podloženy, krajský soud postupoval obdobně, své závěry tyto soudy přesvědčivě neodůvodnily, v důsledku čehož porušily § 132 o. s. ř. Jestliže jí soudy nižších stupňů vytkly, že neuplatnila svůj nárok podle dřívějších restitučních předpisů, pak nepřihlédly k jejím osobním poměrům, konkrétně k věku a místu trvalého pobytu. 7. K napadenému usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelka uvedla, že pouze odkázal na pojem "původní zemědělská usedlost" v dostupné judikatuře a na předchozí dokazování soudy nižších stupňů, které považoval za správné. Jde-li o zpochybňování skutkového stavu a hodnocení důkazů krajským soudem, Nejvyšší soud se jejími námitkami odmítl zabývat. Závěrem obecným soudům stěžovatelka vytkla restriktivní výklad pojmů "zemědělský majetek" a "zemědělská usedlost" oproti judikatuře s tím, že byly porušeny zásady rozhodování demokratického právního státu, neboť veškeré legislativní nejasnosti v restitučních předpisech nelze vykládat k tíži oprávněných osob, přičemž poukázala na to, že je českou státní občankou žijící dlouhodobě v zahraničí a za 25 let domáhání se uspokojení jejího restitučního nároku se jí mnoho nedostalo. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). 10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v