IV.ÚS 1366/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1366/19 ze dne 13. 11. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele P. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Znojmo, P. O. Box 51, Znojmo, zastoupeného JUDr. Michalem Marinim, advokátem, sídlem Sokolská 1788/60, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2019 č. j. 7 Tdo 301/2019-2112, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. října 2018 č. j. 11 To 269/2018-2058 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 11. dubna 2018 č. j. 9 T 76/2017-1965, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství Praha-západ, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 24. 4. 2019 a doplněna kvalifikovaným podáním advokáta dne 20. 6. 2019, stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud") z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv zaručených čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem okresního soudu shledán vinným ze spáchání: pod bodem I) přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1 a 3 trestního zákoníku ve formě návodu podle § 24 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku poskytnutého spoluobžalované H. Š., pod bodem II) přečinu poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku se spoluobžalovanou H. Š., a pod bodem III) pokračujícího zločinu podvodu podle § 209 odst. 1 a 4 písm. d) trestního zákoníku. Přečinu bod bodem I) se dopustil - stručně řečeno - tím, že v květnu roku 2014 přesvědčil obžalovanou Š., aby poukázala na jím určený účet finanční prostředky, které měla svěřeny obchodní společností Provident Financial s.r.o. (dále jen "společnost Provident") k výplatám půjček z uzavřených smluv a od klientů jako splátky půjček. Obžalovaná Š. si takto ponechala celkem částku 80 500 Kč, kterou nevyúčtovala a tyto prostředky poukázala stěžovateli, který prostředky nevrátil a užil pro svou potřebu. Přečinu pod bodem II) se stěžovatel - stručně řečeno - dopustil tím, že v červnu roku 2014 spolu s obžalovanou Š. se záměrem zakrýt škodu, kterou způsobili zpronevěřením prostředků společnosti Provident, uzavřeli fiktivní smlouvy o zápůjčce finančních prostředků s poškozenými M., Ch., M. a T., a to bez jejich vědomí. Osobní údaje těchto osob stěžovatel získal nezjištěným způsobem v nezjištěné době, přičemž stěžovatel a obžalovaná vyplnili formuláře smluv o zápůjčce, nechali smlouvy schválit a obžalovaná Š. neprovedla výplatu peněz, čímž poškozené vystavili nebezpečí vymáhání peněžních prostředků z uzavřených smluv. Pokračujícího zločinu pod bodem III) se stěžovatel dopustil - stručně řečeno - tím, že od prosince 2012 do dubna 2015 na různých místech v České republice a Slovenské republice částečně pod smyšlenou identitou využíval důvěřivosti poškozených, se kterými se seznamoval osobně a prostřednictvím sociálních sítí, a vylákával z nich půjčky s vědomím, že vzhledem ke své ekonomické situaci nebude moci svým závazkům dostát. Dále pod nepravdivými přísliby zaměstnání či dodání zboží a služeb vylákával finanční plnění a objednával si služby s vědomím, že i tyto závazky nebude moci splnit. Konkrétně v 15 popsaných útocích způsobil 13 poškozeným celkovou škodu ve výši 644 796 Kč. Za uvedené trestné činy byl stěžovateli uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, dále mu byl uložen trest propadnutí věci (mobilního telefonu, flash disků a paměťových karet) a byla mu uložena povinnost nahradit škodu poškozeným. Obžalované Š. byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců, a dále trest propadnutí věci (mobilních telefonů). 3. Napadeným usnesením krajského soudu bylo zamítnuto odvolání stěžovatele. K námitkám stěžovatele krajský soud shrnul, že jsou opakováním a rozvinutím dříve uplatněných námitek směřujících proti procesnímu postupu okresního soudu, se kterými se však okresní soud náležitě a přesvědčivě vypořádal, přičemž krajský soud se sám ke konkrétním procesním námitkám také vyjádřil a uvedl, proč jim nelze přisvědčit. Krajský soud uvedl, že hlavním usvědčujícím důkazem u bodů I) a II) rozsudku okresního soudu je výpověď spoluobžalované Š. a u bodu III) výpovědi jednotlivých poškozených. Za takové důkazní situace je nutné, aby se soudy důkladně zabývaly obhajobou obžalovaného a velmi pečlivě hodnotily výpověď spoluobžalované a svědecké výpovědi poškozených, přičemž z odůvodnění rozsudku okresního soudu vyplývá, že okresní soud všem těmto důkazům věnoval náležitou pozornost, hodnotil je nejen jednotlivě, ale i ve všech vzájemných souvislostech a vypořádal se se všemi relevantními skutečnostmi. Své úvahy okresní soud velmi podrobně a přesvědčivě v odůvodnění rozsudku rozvedl. Námitky stěžovatele proti výpovědi spoluobžalované Š. jsou liché, když spoluobžalovaná přesvědčivě popsala jednání stěžovatele a její věrohodnost není snižována tím, že se před spácháním trestného jednání svěřovala stěžovateli s osobními problémy. Obžalovaná Š. vyloučila, že by si od stěžovatele půjčovala finanční prostředky, jak ten tvrdil, když to je v rozporu nejen s její výpovědí, ale také s objektivními zjištěními k majetkovým poměrům stěžovatele v rozhodné době. Z výpovědí svědků a z obsahu trestních spisů týkajících se předchozí trestné činnosti stěžovatele je zjevné, že stěžovatel má výborné manipulační a přesvědčovací schopnosti, což podporuje pravdivost výpovědi obžalované týkající se toho, jak se její vztahy se stěžovatelem vyvíjely. Výpověď spoluobžalované je podporována také listinnými důkazy, a to emailovou korespondencí, zprávami bank a sděleními společnosti Provident. K činu uvedenému pod bodem II) rozsudku krajský soud doplnil, že se sice z provedených důkazů nabízí, že osobní údaje poškozeného Ch. měla k dispozici spíše obžalovaná, avšak z výpovědí poškozených M. i M. vyplynulo, že jejich osobní údaje měl k dispozici bezesporu stěžovatel. Tím bylo spolehlivě prokázáno, že při jednání uvedeného pod bodem II) rozsudku oba jednali společně a úmyslně. Za neprokázaný nelze považovat ani skutek k poškozenému T., když ten je (i bez svědecké výpovědi tohoto poškozeného) prokázán dalšími důkazy, např. sdělením společnosti Provident, smlouvou o zápůjčce, záznamem o šetření k předmětné smlouvě aj. Námitky stěžovatele směřující ke znevěrohodnění výpovědi spoluobžalované Š. nejsou důvodné, kdy zatímco soudy hodnotí důkazy ve vzájemných souvislostech, stěžovatel vytrhává jednotlivé části výpovědi spoluobžalované z kontextu. Krajský soud se plně ztotožnil se skutkovými zjištěními okresního soudu. Krajský soud se ztotožnil také s právní kvalifikací uvedených trestných činů a s výrokem o trestu, což podrobně odůvodnil. Uložený trest nelze považovat za nezákonný, neboť nejsou splněny podmínky pro uložení souhrnného trestu. Datum vyhlášení prvého odsuzujícího rozsudku, k němuž by měl být dán vztah souhrnnosti, tj. 3. 10. 2013 (rozsudek okresního soudu sp. zn. 14 T 30/2013), je dnem ukončujícím souběh trestných činů. Stěžovatel se však nyní projednávaných trestných činů dopustil po tomto datu, pročež je nutno uložit samostatný trest. 4. Nejvyšší soud poté napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele z důvodu jeho zjevné neopodstatněnosti podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. Nejvyšší soud předně uvedl, že uplatněné skutkové námitky stěžovatele nelze podřadit pod uplatněný (ani pod žádný jiný) dovolací důvod podle § 265b odst. 1 trestního řádu. Svými námitkami se stěžovatel snažil nastínit vlastní skutkovou verzi děje tak, aby vyzníval v jeho prospěch. Takové námitky se však s obsahem uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu zcela míjí. Nejvyšší soud nemohl do skutkových zjištění soudů zasáhnout, neboť neshledal extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. Naopak soudy si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí a nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů. Okresní soud dostatečně odůvodnil, proč přisvědčil výpovědi spoluobžalované Š., její věrohodností se zabýval a své úvahy obšírně rozvedl i krajský soud. Pod uplatněný dovolací důvod lze naopak podřadit námitku týkající se neuložení souhrnného trestu, avšak s touto námitkou se nelze ztoto