IV.ÚS 1366/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1366/21 ze dne 22. 6. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky K. K., zastoupené Mgr. Ladou Kosánovou, advokátkou, sídlem Rumunská 1798/1, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. března 2021 č. j. 13 Co 38/2021-1358 a usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 5. listopadu 2020 č. j. 14 Nc 58/2017-1123, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Chomutově, jako účastníků řízení, a J. Š. a nezletilých J. Š. a J. Š., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu rodičovství zaručené v čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny, právo na ochranu soukromí a rodinného života zaručené v čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy o ochraně práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh (včetně doplnění podáním ze dne 10. 6. 2021) se podává, že usnesením Okresního soudu v Chomutově (dále jen "okresní soud") ze dne 26. 7. 2019 č. j. 14 Nc 58/2017-391 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ze dne 7. 11. 2019 č. j. 13 Co 307/2019-469 byl předběžně upraven styk otce (prvního vedlejšího účastníka) s nezletilými syny (druhým a třetím vedlejším účastníkem). První vedlejší účastník podáními ze dne 8. 12. 2019, 7. 1. 2020, 24. 3. 2020, 30. 6. 2020, 27. 7. 2020 a 25. 8. 2020 navrhl výkon rozhodnutí ukládáním pokut stěžovatelce za nerealizované styky. Napadeným usnesením okresního soudu byla stěžovatelce uložena pokuta v celkové výši 12 000 Kč za celkem 24 neuskutečněných styků. Okresní soud v odůvodnění uvedl, že stěžovatelka byla poučena o následcích neplnění povinností plynoucích ze soudní úpravy styku a usnesením okresního soudu ze dne 29. 4. 2020 č. j. 14 Nc 58/2017-861 byla vyzvána, aby titul výkonu rozhodnutí plnila dobrovolně. Výpočet výše pokuty okresní soud stručně odůvodnil přiměřeností vzhledem k osobním, výdělkovým i majetkovým poměrům stěžovatelky. 3. Stěžovatelka podala proti usnesení okresního soudu odvolání. V něm uvedla, že na základě zpráv psychologa a psychiatra nemohla jako povinný rodič plnit své povinnosti, a to pro negativní postoj samotných nezletilých vedlejších účastníků. Uložení pokuty podle ní nemá vést k prosazení násilné změny vůle dětí. Proti usnesení okresního soudu podal odvolání rovněž první vedlejší účastník, a to z důvodu, že okresním soudem nebylo rozhodnuto o přiznání náhrady za užívání motorového vozidla v souvislosti s marně realizovanými cestami do bydliště stěžovatelky. Krajský soud napadeným usnesením změnil usnesení okresního soudu tak, že stěžovatelce se ukládá pokuta 13 000 Kč za celkem 13 neuskutečněných styků, přičemž v odůvodnění uvedl, že ke styku nedocházelo z důvodu bránění stěžovatelkou. Nezletilí vedlejší účastníci se sice vyjádřili, že nemají o styk zájem, nicméně neuvedli žádné důvody, pro které by měl být styk nesnesitelný. Jde-li o počet neuskutečněných styků, za něž byla uložena pokuta, krajský soud vycházel pouze ze styků nerealizovaných až po doručení výzvy k dobrovolnému plnění povinnosti. II. Argumentace stěžovatelky 4. Stěžovatelka namítá, že by neměla být sankcionována za neuskutečněné styky. Účelem pokuty podle § 502 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen "z. ř. s."), má být respektování rozhodnutí soudu. V nyní posuzované věci je stěžovatelka přesvědčena, že se s prvním vedlejším účastníkem dohodla na jiné formě styku, a to prostřednictvím videohovoru či jiného dálkového přístupu. Tím mělo dojít k faktické změně úpravy styku. Návrh na nařízení výkonu rozhodnutí považuje za nedůvodný a rovněž šikánózní. Stěžovatelka dále poukazuje na vyslovený názor nezletilých vedlejších účastníků. Za těchto podmínek podle ní nelze uložit pokutu, která rovněž nemá sloužit k násilné změně přání dětí. Názor nezletilých vedlejších účastníků se nezměnil ani po jejich dočasném umístění v zařízení Domu tří přání. Stěžovatelka dne 24. 4. 2021 vstoupila do nového manželství a novým mužským vzorem pro nezletilé vedlejší účastníky je její nový manžel. Dále uvádí, že dne 20. 4. 2021 byla uzavřena dohoda mezi prvním vedlejším účastníkem a jejím otcem o užívání bytové jednotky v Klášterci nad Ohří, jíž se snaží vypořádat všechny námitky a usilovat o netraumatizující styky, zejména jde-li o cestování. Zájem dětí má mít přednost před zájmy rodičů. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána usnesení napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny a právo na spravedlivý proces podle č. 6 odst. 1 Úmluvy je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. Žádné z těchto pochybení Ústavní soud ve stěžovatelčině věci nezjistil. 7. Obsahem ústavní stížnosti je zejména nesouhlas stěžovatelky s uložením pokuty za neuskutečnění styku druhého rodiče s dětmi. Z § 251 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, vyplývá, že výkon lze nařídit tehdy, nesplní-li povinný dobrovolně, co je mu uloženo vykonatelným rozhodnutím. Podle § 502 odst. 1 z. ř. s. dále platí, že soud nařídí výkon rozhodnutí uložením pokuty proti tomu, kdo neplní dobrovolně soudní rozhodnutí nebo soudem schválenou dohodu o péči o nezletilé dítě, popřípadě o úpravě styku s ním. Z uvedeného je zřejmé, že předpoklady nařízení výkonu rozhodnutí a uložení exekuční pokuty při neplnění upraveného styku jsou předmětem podústavního práva, jehož výklad a použití jsou svěřeny obecným soudům. Ústavní soud není oprávněn do řešení těchto otázek zásadně ingerovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých orgánů. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající zásah do práva na soudní ochranu nebo učinění extrémních závěrů, které by vybočovaly z interpretačních metod, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních. 8. Ústavní soud v první řadě uvádí, že při posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti mohl vycházet pouze ze soudních rozhodnutí, a nikoliv ze subjektivního přesvědčení stěžovatelky o odlišné mimosoudní úpravě styku. Vykonávací řízení slouží primárně k vynucení povinností uložených vykonatelným titulem, a nikoliv k nalézání práva. Proto i veškerá argumentace spojená s vylíčením stavu věci má být uplatněna v nalézacím řízení, a nikoliv v průběhu řízení vykonávacího, v němž se zásadně postupuje bez jednání a dokazování. Proto i stěžovatelka měla veškerou argumentaci spojenou s tvrzením o negativním postoji dětí či vlastní snahou o zprostředkování netraumatizujícíh