IV.ÚS 1367/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1367/18 ze dne 30. 9. 2019 N 166/96 SbNU 130 "Automatické" převzetí právního názoru a pokynů odvolacího soudu soudem nalézacím   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaj) a soudců Jana Filipa a Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. M. K., zastoupeného JUDr. Markem Nespalou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 421/21, 2. J. H., zastoupeného Mgr. Tomášem Voldánem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Haštalská 760/27, 3. J. B., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Sokolská 1788/60, proti usnesením Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 1413/2017-68 ze dne 20. prosince 2017 a Městského soudu v Praze č. j. 61 To 91/2017-564 ze dne 30. března 2017 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 5 T 27/2016-506 ze dne 9. ledna 2017, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 jako vedlejších účastníků řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 1413/2017-68 ze dne 20. prosince 2017, usnesením Městského soudu v Praze č. j. 61 To 91/2017-564 ze dne 30. března 2017 a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 5 T 27/2016-506 ze dne 9. ledna 2017 bylo porušeno právo stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 1413/2017-68 ze dne 20. prosince 2017, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 61 To 91/2017-564 ze dne 30. března 2017 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 5 T 27/2016-506 ze dne 9. ledna 2017 se zrušují. Odůvodnění I. Napadená rozhodnutí 1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále též jen "nalézací soud") zprostil rozsudkem č. j. 5 T 27/2016-445 ze dne 27. dubna 2016 (dále jen "zprošťující rozsudek") všechny stěžovatele obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který byli stíháni. K odvolání státního zástupce Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") usnesením č. j. 61 To 313/2016-480 ze dne 29. září 2016 zrušil zprošťující rozsudek v celém rozsahu a věc vrátil nalézacímu soudu k novému rozhodnutí. 2. Nalézací soud nově uznal napadeným rozsudkem 1. stěžovatele vinným z pomoci k přečinu podplácení podle § 24 odst. 1 písm. c) k § 332 odst. 1 alinea 1, 2 trestního zákoníku a přečinu přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea 1, 2 trestního zákoníku, 2. stěžovatele z přečinu podplácení podle § 332 odst. 1 alinea 1, 2 trestního zákoníku a 3. stěžovatele z pomoci k přečinu podplácení podle § 24 odst. 1 písm. c) k § 332 odst. 1 alinea 1, 2 trestního zákoníku. Všem stěžovatelům nalézací soud uložil trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu třiceti měsíců, peněžitý trest 240 000 Kč s určenými splátkami a s alternativním trestem odnětí svobody v trvání 120 dnů; 2. stěžovateli navíc uložil trest propadnutí věci, a to finanční částky 125 000 Kč. 3. Odvolací soud následně napadeným usnesením zamítl odvolání všech stěžovatelů s tím, že vina stěžovatelů byla jednoznačně prokázána. Dovolání všech stěžovatelů Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněná. II. Ústavní stížnost a vyjádření 4. Stěžovatelé (každý samostatně) podali proti napadeným rozhodnutím ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. IV. ÚS 1367/18, I. ÚS 1410/18 a III. ÚS 1429/18, které byly usnesením pléna Ústavního soudu ze dne 16. května 2018 spojeny ke společnému řízení pod sp. zn. IV. ÚS 1367/18. 5. Ve své ústavní stížnosti 1. stěžovatel popisuje okolnosti případu a namítá, že zprošťující rozsudek vynesl nalézací soud na základě řádně provedených důkazů. Odvolací soud žádné dokazování neprováděl, nenařídil nalézacímu soudu provést další úkony nebo doplnit dokazování, jen mu vytkl, že rozhodoval v senátu, ač měl rozhodovat samosoudce, a ztotožnil se s tvrzením státního zástupce o nesprávném hodnocení důkazů, rozsudek zrušil a věc vrátil k novému rozhodnutí. Nalézací soud následně zopakoval obsah dosavadního jednání, provedl důkaz listinami dodanými 1. stěžovatelem a rozhodl ve věci samé (při částečně shodném odůvodnění) opačně než ve zprošťujícím rozsudku s odkazem na nutnost hodnotit důkazy ve světle právního názoru odvolacího soudu, jímž je vázán. Hodnocení týchž důkazů nalézacím soudem je v odůvodnění obou rozsudků zcela opačné. Takzvané právo na spravedlivý proces přitom vyžaduje, aby soud přesvědčivě, logicky a vyčerpávajícím způsobem odůvodnil své rozhodnutí. Podle 1. stěžovatele není správné, aby odvolací soud dával závazné pokyny, k jakým skutkovým zjištěním má nalézací soud při hodnocení důkazů dospět (viz například rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tz 76/2001 ze dne 29. května 2001), a dále uvádí, že podle usnesení Nejvyššího soudu nebyl nalézací soud zavázán k určitému vyhodnocení důkazů, ale jen k tomu, aby je hodnotil jednotlivě i v souhrnu (§ 2 odst. 6 trestního řádu), byť tato povinnost mohla být odvolacím soudem lépe formulována. Stěžovatel je přesto přesvědčen, že z odůvodnění napadeného rozsudku je patrné, že nalézací soud vynesl svůj odsuzující rozsudek vázán právním názorem a "nezbývá" mu než přehodnotit důkazy v souladu s ním. Závěrem 1. stěžovatel poukazuje na vyjádření státního zástupce k dovolání, jenž konstatoval existenci několika závažných pochybností o respektování základních postulátů spravedlivého procesu, které je třeba napravit, což však Nejvyšší soud neučinil. Vyvozené právní závěry jsou podle 1. stěžovatele v extrémním rozporu s výsledkem dokazování [viz nález sp. zn. III. ÚS 68/04 ze dne 9. června 2005 (N 121/37 SbNU 535)] a popsaným postupem byla zavázáním nalézacího soudu právním názorem odvolacího soudu porušena zásada bezprostřednosti a ústnosti řízení spolu s absencí vnitřního přesvědčení soudu při hodnocení důkazů, a v důsledku toho řádného zdůvodnění hodnocení důkazů. Dále Nejvyšší soud porušil dvojinstančnost řízení a právní jistotu pominutím dovolacích námitek. 6. Ve své ústavní stížnosti 2. stěžovatel uvedl, že odvolací soud se nevypořádal s jeho obhajobou, podle které při absenci přímých důkazů netvoří důkazy provedené nalézacím soudem uzavřený a ničím nepřerušený řetězec prokazující jednoznačně jeho vinu; závěry soudů nejsou v souladu se zjištěným skutkovým stavem a rovněž byla porušena zásada in dubio pro reo. Odvolací soud zrušil zprošťující rozsudek pro odlišné hodnocení důkazů v rozporu (například) s nálezem sp. zn. II. ÚS 3564/12 ze dne 5. března 2013 (N 38/68 SbNU 391). Pokud pak na základě tohoto usnesení nalézací soud zcela rezignoval na myšlenkový proces vedoucí k závěru o vině a namísto toho zdůraznil, že rozhoduje "vázán právním názorem vyjádřeným odvolacím soudem a nezbývá mu než hodnotit důkazy v souladu s názorem odvolacího soudu, a proto bere za prokázaná jednání uvedená ve skutkové větě rozsudku", jde o postup protiústavní. Nalézací soud tak při nezměněném dokazování učinil odlišná skutková zjištění byv vázán rozhodnutím odvolacího soudu. Taková změna hodnocení je v rozporu s nálezem sp. zn. I. ÚS 608/06 ze dne 29. dubna 2008 (N 79/49 SbNU 153), který zapovídá odvolacímu soudu nařizovat změnu v hodnocení důkazů či vnucovat nižšímu soudu hodnocení vlastní. Nejvyšší soud pak dovolání stěžovatele neposoudil jako námitku nesprávného právního posouzení věci, nýbrž jako nesprávné hodnocení skutkového stavu; k tomu 2. stěžovatel odkázal na nález sp. zn. III. ÚS 68/04. Podle 2. stěžovatele Nejvyšší soud vysvětluje, že rozhodování v pochybnostech se týká jen otázek skutkových, nikoliv právního posouzení skutku, a proto nelze touto zásadou v dovolání argumentovat. Nebyla-li však tato zásada vzata v úvahu, byla věc nesprávně právně posouzena a nebylo namístě odmítnout dovolání. 7. Podle 3. stěžovatele zrušil odvolací soud zprošťující rozsudek proto, že skutková zjištění neměla oporu v provedeném dokazování, a závěry nalézacího soudu hodnotící zájem 3. stěžovatele na rozhodnutí o prodeji nemovitosti označil odvolací soud za "dedukce a spekulace". Nalézací soud následně na základě stejných důkazů učinil ve věci zcela opačný závěr a stěžovatele uznal vinnými, cítě se vázán právním názorem odvolacího soudu, který ale také neprováděl žádné dokazování. Jak odvolací soud, tak i následně nalézací soud dospěly na základě původních důkazů k opačnému závěru, aniž by provedly nová zjištění. Nalézací soud tedy nepostupoval jako nezávislý, převzal-li bez dalšího názor odvolacího soudu. Rozhodnutí o vině 3. stěžovatele bylo založeno na okrajové zmínce ze soukromé nahrávky rozhovoru 1. stěžovatele se zúčastněnou osobou, což sice může založit podezření, avšak ničím nepotvrzené. Tvrzení samo o sobě, že někdo (3. stěžovatel) je pachatelem trestného činu, nelze považovat za prokázání jeho viny; byla tak porušena zásada in dubio pro reo a princip presumpce neviny. Podl