IV.ÚS 1367/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1367/20 ze dne 26. 5. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Martina Grabmüllera, zastoupeného Mgr. Pavlem Jezlem, advokátem, sídlem Kostelní náměstí 16, Prachatice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2020 č. j. 29 NSČR 97/2019-A-78, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. března 2016 č. j. 1 VSPH 325/2016-A-71 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. prosince 2015 č. j. KSCB 25 INS 19601/2014-A-52, a proti postupu Krajského soudu v Českých Budějovicích v insolvenčním řízení vedeném pod sp. zn. KSCB 25 INS 19601/2010, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Hypoteční banka, a. s., sídlem Radlická 333/150, Praha 5 - Radlice, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi, resp. usneseními Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") a Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na projednání věci bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti s právem vyjádřit se ke všem prováděným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny, rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a jeho vlastnické právo podle čl. 11 Listiny. 2. Současně stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud podle § 79 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), odložil vykonatelnost napadeného usnesení krajského soudu, a to z důvodu, že insolvenční správce se pokouší zpeněžit jeho majetek a že mu tím bude nenávratně způsobena škoda. 3. Dále pak stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu uložil krajskému soudu nahradit mu náklady řízení, a to vzhledem k průtahům způsobeným uvedeným soudem, jde-li o předložení jím podaného dovolání Nejvyššímu soudu, případně aby vzhledem k jeho osobním a majetkovým poměrům rozhodl podle § 83 odst. 1 téhož zákona, že náklady na jeho zastoupení zaplatí stát. 4. Rubrikovaným usnesením krajský soud k návrhu vedlejší účastnice zjistil stěžovatelův úpadek (výrok I), na jeho majetek prohlásil konkurs (výrok II) a insolvenčním správcem ustanovil JUDr. Ing. Pavla Fabiana (výrok III) s tím, že účinky rozhodnutí o úpadku a účinky prohlášení konkursu nastávají okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku (výrok IV), že se věřitelé dlužníka, kteří dosud nepřihlásili své pohledávky, vyzývají, aby tak učinili ve lhůtě 2 měsíců ode dne zveřejnění tohoto usnesení v insolvenčním rejstříku (výrok V) a aby insolvenčnímu správci neprodleně sdělili, jaká zajišťovací práva uplatňují na dlužníkových věcech, právech, pohledávkách nebo jiných majetkových hodnotách (výrok VI), že osoby, které mají závazky vůči dlužníkovi, se vyzývají, aby plnění neposkytovaly dlužníkovi, ale insolvenčnímu správci (výrok VII), nadto krajský soud nařídil přezkumné jednání a svolal schůzi věřitelů (výroky VIII a IX), uložil povinnosti insolvenčnímu správci (výroky X a XI) a také rozhodl, že rozhodnutí insolvenčního soudu budou zveřejňována v insolvenčním rejstříku (výrok XII) a že se vedlejší účastnici ukládá povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 2 000 Kč (výrok XIII). 5. Proti výrokům I a II předmětného usnesení krajského soudu podal stěžovatel odvolání. Vrchní soud v záhlaví označeným usnesením usnesení krajského soudu v napadených výrocích potvrdil. Uvedený soud konstatoval, že vedlejší účastnice doložila splatnou pohledávku ve výši 3 700 960,51 Kč, že byly přihlášeny pohledávky celkem 13 věřitelů v celkové výši 5 307 196,33 Kč a že stěžovatel nesplnil svou povinnost podle § 104 odst. 1 insolvenčního zákona, a nevyvrátil tak domněnku platební neschopnosti podle § 3 odst. 2 insolvenčního zákona. 6. Proti tomuto usnesení brojil stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud napadeným usnesením (dále jen "o. s. ř.) odmítl s tím, že není podle § 237 o. s. ř. přípustné. Přitom uzavřel, že o tom, že stěžovatel má více věřitelů a peněžité závazky po dobu delší třiceti dnů po lhůtě splatnosti, nemá žádné pochybnosti, stejně jako o tom, že stěžovatel nevyvrátil domněnku své platební neschopnosti podle § 3 odst. 2 písm. b) a d) insolvenčního zákona. II. Stěžovatelova argumentace 7. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že krajský soud postoupil jím podané dovolání Nejvyššímu soudu po uplynutí více než tří let od jeho podání, takže došlo k neodůvodněným průtahům. To považuje stěžovatel za porušení svého práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny. 8. V tomto dovolání, jak stěžovatel dále uvádí, formuloval otázku, kterou dovolací soud dosud neřešil, a to, zda je možné nahradit prohlášení dlužníka podle § 104 insolvenčního zákona odkazem na listiny, u nichž se správnost předpokládá, např. výpis z katastru nemovitostí, což je otázka, která s rozvojem informačních technologií nabývá na významu, protože si lze představit splnění dané povinnosti prostřednictvím zásilky odeslané datovou schránkou, kde bude vlastnoruční podpis dlužníka chybět. Dle stěžovatele Nejvyšším soudem zmíněná rozhodnutí nebylo možné na daný skutkový základ aplikovat. 9. Vrchnímu soudu stěžovatel vytýká, že mu znemožnil jednat před (tímto) soudem. Jeho právní zástupce totiž žádal o odročení jednání nařízeného na 24. 3. 2016 pro kolizi s jiným jednáním, které sice bylo nařízeno později, příslušná žádost však byla odůvodněna neúspěchem žádosti o odročení kolidujícího jednání. Vrchní soud však nevyhověl ani opakované žádosti o odročení odůvodněné pracovní neschopností stěžovatele. Tím mělo být porušeno i jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť nedostal možnost vyjádřit se ke všem důkazům, které v řízení byly provedeny. Neústavní má být i postup Nejvyššího soudu, protože se takto zásadní procesní námitkou nezabýval. 10. Stěžovatel dále nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že byl osvědčen jeho úpadek. V této souvislosti zpochybňuje pohledávku České správy sociálního zabezpečení, a to z toho důvodu, že není zřejmé, zda do ní byly zahrnuty i zálohy na sociální pojištění za kalendářní rok 2015, které budou teprve následně vyúčtovány, takže není zřejmé, zda tato pohledávka vůbec vznikla. Neuznal ani pohledávku Petry Hybšmanové, protože ta prý neodstoupila od jejich smluvního ujednání o půjčce platně, a tudíž ani nemohla nastat splatnost dluhu. Nebyla tak splněna podmínka "mnohosti" věřitelů, nadto krajský soud v jeho vyjádření přehlédl, že je spoluvlastníkem nemovitostí v katastrálním území Víska u Strakonic a vlastníkem podílu v obchodní společnosti. Z toho stěžovatel vyvozuje, že jeho věřitel či věřitelé se mohli domoci svých nároku cestou individuální exekuce, a tudíž krajský a vrchní soud svým postupem porušily čl. 11 odst. 1 Listiny. 11. Závěrem stěžovatel upozorňuje, že se v daném insolvenčním řízení opakovaně brání postupu insolvenčního správce, který zpeněžuje nemovitý majetek za ceny výrazně pod tržní hodnotou, kdy existují zájemci s vyššími nabídkami, a insolvenční soud neplní své funkce, kdy takové jednání posvěcuje. Dále tvrdí, že i přes postup obecných soudů se mu podařilo dosáhnout stavu, že má jediného věřitele, když přihlášené pohledávky byly uhrazeny nebo postoupeny novému věřiteli, který mu dluh prominul, a že tudíž nejsou splněny podmínky úpadku. Z toho důvodu podal návrh na zrušení konkursu, přičemž vedlejší účastnice jako jediná jeho věřitelka se může domáhat svého práva cestou individuální exekuce. Tímto způsobem chce "získat zpět" svou výdělečnou činnost pojišťovacího zprostředkovatele. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 12. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d