IV.ÚS 1368/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1368/17 ze dne 11. 7. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti advokáta Mgr. Zdeňka Pokorného, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 44 Co 490/2016-66 ze dne 15. 2. 2017, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jeho práv garantovaných čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí, rozsudkem nalézacího soudu bylo rozhodnuto (výrok I.), že žalovaná (Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti) je povinna zaplatit stěžovateli (v řízení před obecnými soudy v postavení žalobce) částku 15 000 Kč s příslušenstvím jako náhradu nemajetkové újmy. Soud dále (výrok II.) zamítl návrh, aby žalovaná byla povinna zaplatit stěžovateli částku 14 640 Kč s příslušenstvím. K nemajetkové újmě mělo dojít nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 84 Nc 36/2009, v němž byl stěžovatel (činný jako advokát) ustanoven opatrovníkem účastníka řízení neznámého pobytu. K uvedeným průtahům došlo tak, že v rozsudku ze dne 28. 1. 2011, kterým bylo řízení skončeno, soud opomněl rozhodnout o odměně stěžovatele. S ohledem na toto opomenutí došlo k rozhodnutí o odměně (ve výši 1 800 Kč) až dne 22. 1. 2014 poté, co stěžovatel podal dne 20. 12. 2013 stížnost k předsedovi soudu. Proti prvostupňovému rozsudku podali odvolání stěžovatel i žalovaná. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajský soud v Brně změnil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Odvolací soud zohlednil judikaturu Nejvyššího soudu i Evropského soudu pro lidská práva a uzavřel, že význam řízení pro stěžovatele byl natolik nízký, že se jako dostačující jeví konstatování porušení práva, přičemž v tomto rozsahu byl nárok stěžovatele uspokojen výsledkem předběžného projednání. Stěžovatel následně podal ústavní stížnost. V ní namítá, že odvolací soud chybně zúžil zákonem předvídanou možnost domáhat se odškodnění za nesprávný úřední postup tak, že odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se údajně poskytuje jen za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného. Jak ale stěžovatel uvádí, povinnost odškodnit újmu se nevztahuje toliko na odškodnění nejistoty spojené s právním postavením poškozeného, nýbrž se předpokládá i jiný následek. Právě tyto jiné následky údajně v žalobě dostatečně konkretizoval. V ústavní stížnosti je poukazováno i na to, že se odvolací soud snažil zpochybnit možnost aplikace zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), tvrzením, že občanský soudní řád nepřepokládá žádné řízení o stanovení odměny. Odvolacímu soudu je taktéž vyčítáno, že posuzování sporu zúžil toliko na částku, která byla stěžovateli v posuzovaném řízení přiznána jako odměna a náhrada hotových výdajů. Nadto stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že řízení o jeho odměně mělo spíše obchodněprávní, a nikoli pracovněprávní charakter. Odvolací soud v tomto směru odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu, který ovšem své úvahy nijak neodůvodnil. Stěžovatel má za to, že v případě "výkonu advokáta na základě jeho ustanovení účastníkovi soudem se tento výkon limitně blíží závislé práci, jak je tomu v pracovním poměru". Vadnost napadeného rozhodnutí spočívá údajně i v nesprávném a neodůvodněném odklonu od konstantní judikatury nejen soudu dovolacího, ale i Evropského soudu pro lidská práva. Podle této judikatury totiž pouhé konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě může být dostatečnou satisfakcí jen ve výjimečných případech, o který zde údajně nešlo. Jak stěžovatel uvádí, v žádném případě nelze uzavřít, že by průtahy v posuzovaném řízení ve vazbě na význam jeho předmětu nemohly nikterak negativně zasáhnout stěžovatelovu psychickou sféru. Konečně, stěžovatel namítá i to, že odvolací soud se nevypořádal s námitkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu prvního stupně. Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Institut zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu podle ustanovení § 31a zákona č. 82/1998 Sb. je koncipován jako účinný prostředek, kterým zákonodárce vytvořil prostor pro následnou kompenzaci negativních důsledků způsobených průtahy soudního a správního řízení, nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím. Složitost vymezeného předmětu kompenzace se přitom promítá i do způsobu určení, jakou formou a případně v jaké výši bude poškozenému poskytnuta. Ustanovení § 31a zákona č. 82/1998 Sb. v tomto směru nedává k dispozici žádný jednoduchý vzorec, resp. žádnou exaktní metodu, nýbrž vymezuje určitá kritéria, jež musí být při úvaze příslušných orgánů o výši zadostiučinění zohledněna (srov. nález sp. zn. I. ÚS 3016/11 ze dne 31. 5. 2012). S ohledem na znění citovaného ustanovení Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012 vymezil tři kroky, z nichž se rozhodování o přiznání zadostiučinění z povahy věci sestává. Prvním je zodpovězení otázky, zda bylo vydáno nezákonné rozhodnutí nebo zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Bylo-li tomu tak, je třeba ve druhém kroku posoudit, zda v jeho důsledku vznikla určité osobě nemateriální újma. Zde Ústavní soud připomíná závěry své judikatury, dle níž se ve vztahu ke vzniku nemajetkové újmy v případě nepřiměřeně dlouhého soudního řízení uplatní domněnka, že nepřiměřená délka řízení takovouto újmu stěžovateli působí, aniž by v tomto směru musel poškozený předkládat jakékoliv důkazy (srov. nález sp. zn. II. ÚS 862/10 ze dne 19. 5. 2010). Existence této domněnky je v podstatě dovozována z jiného předpokladu, a to, že účastník uplatňuje v řízení svá práva v dobré víře ve správnost svých tvrzení, přičemž bezdůvodné oddalování rozhodnutí pro něj znamená přetrvávání nejistoty plynoucí ze samotné možnosti, že o jeho nároku bude rozhodnuto jinak. Opomenout však nelze ani důsledky této nejistoty pro budoucí jednání účastníka neboli celkové plánování jeho záležitostí, případně i ve vztahu k jeho zdraví a osobnímu nebo rodinnému životu, jež v závislosti na předmětu řízení a souvisejících okolnostech mohou vzniknout. Ústavní soud zároveň považuje uvedenou domněnku vzniku nemajetkové újmy za plně odpovídající smyslu ústavních záruk spravedlivého procesu. Jinými slovy, její aplikace představuje ústavně konformní výklad ustanovení § 31a zákona č. 82/1998 Sb., neboť umožňuje účinnou ochranu základního práva účastníků řízení na projednání věci v přiměřené lhůtě, byť ji uvedené ustanovení výslovně nestanoví (viz též nález sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012). Uvedené pojetí je kompatibilní nejen se závěry Evropského soudu pro lidská práva, jež vyslovil ve vztahu k otázkám kompenzace nemajetkové újmy způsobené průtahy v řízení podle právních předpisů členských států, nýbrž i jeho vlastním přístupem při rozhodování o spravedlivém zadostiučinění podle čl. 41 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod v případech, kdy konstatuje porušení práva stěžovatele na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Jsou-li splněny tyto dva uvedené předpoklady, musí být rozhodnuto o formě zadostiučinění a jeho výši v případě, že se za nejadekvátnější formu zadostiučinění jeví přiznání finanční náhrady nemajetkové újmy. Kritéria pro určení výše zadostiučinění zakotvuje ustanovení § 31a odst. 2 a 3 zákona č. 82/1998 Sb., je však namístě podotknout, že jejich posouzení je primárně otázkou aplikace "podústavního" práva, k němuž je povolán v prvé řadě příslušný správní úřad, jenž při uplatnění nároku na zadostiučinění jedná za stát, a následně obecné soudy při rozhodování o žalobě proti státu, nebyl-li žadatel spokojen s přiznanou částkou. Jejich rozhodnutí však musí dostát ústavněprávním požadavkům. Zejména musí nezbytně akcentovat požadavek ochrany základních práv účastníků řízení, přičemž výklad všech základních práv musí být prováděn v hranicích vymezených lidskou důstojností, kterou je zapotřebí respektovat a chránit (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1191/08 ze dne 14. 4. 2009 či sp. zn. I. ÚS 823/11 ze dne 6. 3. 2012). Stejně tak je nezbytné, aby rozhodnutí soudu o přiznání zadost