IV.ÚS 1371/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1371/07 ze dne 9. 7. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 9. července 2007 o ústavní stížnosti JUDr. I. R., soudního exekutora, Exekutorský úřad v Ústí nad Labem, Dlouhá 9, zastoupeného JUDr. Jiřím Kozákem, Ph.D., advokátem, Advokátní kancelář v Mělníku, Nám. Míru 30, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22.1.2007, č.j. 10 Co 66/2007-31, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 28.5.2007 se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva a svobody zaručené v čl. 3, čl. 11, čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení před soudy obou instancí, které jeho vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžované rozhodnutí, tak průběh procesu jsou stěžovateli i účastníku řízení známy. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti nesouhlasí s napadeným rozhodnutím krajského soudu, kterým bylo usnesení soudu prvního stupně ve výroku o nákladech exekuce změněno tak, že povinné bylo uloženo nahradit stěžovateli náklady exekuce. Stěžovatel uvádí, že je přesvědčen, že stanovisko pléna Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 23/06 nadále připouští individuální posuzování specifických okolností jednotlivých případů. Za specifické okolnosti projednávaného případu považuje skutečnost, že povinná fakticky bydlí a trvale se zdržuje v zahraničí. Oprávněná před podáním návrhu na nařízení exekuce nevěděla nic o majetku povinné a o tom, kde se takový majetek případně nachází. Z napadeného usnesení nevyplývá, že by se soud zabýval tím, zda zastavení řízení nezavinila i sama oprávněná, a to i s ohledem na její možnosti předvídat výsledek exekučního řízení. Oprávněná musela mít za daných okolností přinejmenším pochybnosti o majetnosti povinné a vymahatelnosti dlužné částky; z toho stěžovatel dovozuje opominutí náležité opatrnosti a uvážlivosti oprávněné. Krajský soud vyložil a aplikoval ustanovení § 271 o.s.ř. ve spojení s § 89 exekučního řádu způsobem, porušujícím právo soudního exekutora na úplatu za jeho činnost a v rozporu s názorem formulovaným v bodě 14 stanoviska pléna Ústavního soudu. Stěžovatel se domnívá, že za situace, kdy nárok na náhradu nákladů exekuce je fakticky nevymahatelný, mu byl tento odepřen. Dále polemizuje s názory uvedenými ve stanovisku pléna Ústavního soudu a uvádí, že jako exekutor je v České republice zřejmě jediným podnikatelem, který je ze zákona povinen přijímat veškeré své „závazky“ třeba i nedobrovolně, bez možnosti odmítnout pověření k provedení exekuce, a to bez ohledu na to, zda se „zakázka“ jeví jako lukrativní nebo zjevně ztrátová. Tuto situaci neřeší ani možnost požadovat zálohu, neboť exekutor má pouze postavení schovatele, se zálohou nesmí nakládat a po skončení exekuce ji musí oprávněnému zúčtovat. V případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného by záloha mohla být využita k úhradě nákladů exekuce pouze tehdy, pokud by soud k jejich úhradě zavázal oprávněného. Ústavní soud poté, co zhodnotil skutkové a právní okolnosti případu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není běžnou třetí nebo čtvrtou instancí v systému všeobecného soudnictví, není vrcholem soustavy obecných soudů, ani není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným. Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že interpretace právních předpisů obecnými soudy může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny, a zasáhne tak do některého ústavně zaručeného základního práva; to však není případ stěžovatele. Ústavní soud se otázkou postavení exekutora a jeho nároky na uhrazení nákladů exekuce zabýval již v řadě svých rozhodnutích (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 150/04, II. ÚS 313/05, IV. ÚS 180/06, IV. ÚS 602/06). K problematice náhrady nákladů exekuce považoval Ústavní soud za potřebné se explicitně vyjádřit i ve stanovisku pléna pod sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 ze dne 12. 9. 2006 (viz www.judikatura.cz), jímž zároveň sjednotil svoji předcházející ne zcela jednotnou judikaturu. V uvedeném stanovisku vyjádřený názor byl potvrzen i v nálezu ze dne 1. 3. 2007, Pl. ÚS 8/06, (viz www.judikatura.cz). Závěry pléna Ústavního soudu je senát Ústavního soudu vázán. Ve shora uvedeném stanovisku ze dne 12. 9. 2006 (jež je stěžovateli evidentně známo) Ústavní soud konstatoval, že není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případech, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému. Za ústavně konformní považovalo plénum Ústavního soudu výklad ustanovení § 87 až 89 exekučního řádu o náhradě nákladů exekuce vyjádřený již v odůvodnění usnesení sp. zn. III. ÚS 282/06, kde Ústavní soud vyložil, že tato ustanovení nelze interpretovat bez souvislostí vyplývajících z obecné úpravy nákladů řízení o výkon rozhodnutí (tj. z ustanovení § 270 a § 271 o.s.ř.), neboť vystihují očividně jen zvláštnosti exekučního řízení s tím, že jinak se uplatní důsledky obecné subsidiarity občanského soudního řádu (§ 52 odst. 1 exekučního řádu). Uvedená ustanovení vycházejí z toho, že oprávněný je procesní stranou, jíž svědčí plný úspěch ve věci (srov. § 142 odst. 1 o.s.ř.), jelikož nařízením exekuce bylo jeho návrhu vyhověno. Úprava povinnosti k náhradě nákladů exekuce se k tomu v exekučním řízení přihlašuje výslovně (srov. § 87 odst. 3 exekučního řádu), a také v exekučním řízení platí, že nařízení exekuce se vztahuje i na povinnost k úhradě nákladů exekuce [§ 44 odst. 6 písm. d) exekučního řádu, § 87 odst. 1, 3 exekučního řádu] a nákladů oprávněného (§ 87 odst. 2 exekučního řádu) bez toho, že by již zde byly specifikovány. V situaci zastavení exekuce se na procesněprávní (náhradově nákladový) vztah mezi oprávněným a exekutorem vztahuje rovněž § 89 exekučního řádu. Zákon tak doplňuje § 271 o.s.ř. o úpravu nákladů, na něž občanský soudní řád nemohl z povahy věci pamatovat; otevírá však toliko prostor pro vymezení procesního vztahu k dalšímu subjektu - vůči oprávněnému, ale i zde platí princip vyjádřený v § 87 odst. 3 exekučního řádu. Byla-li zastavena exekuce, pak pro rozhodování o nákladech exekuce platí kritéria obsažená v ustanovení § 271 o.s.ř. (§ 52 odst. 1 exekučního řádu). Jestliže zhodnocením hledisek zakotvených v § 271 o.s.ř. pro rozhodnutí o náhradě nákladů účastníků to má být při zohlednění důvodu, z jakého došlo k zastavení exekuce, povinný, komu se ukládá povinnost k náhradě nákladů oprávněnému, pak je to právě on, komu musí být také uložena - ve prospěch exekutora - povinnost k náhradě nákladů exekuce. V případě, že přichází v úvahu stanovení povinnosti k náhradě nákladů podle § 271 o.s.ř. naopak oprávněnému, je logicky oprávněný rovněž nositelem povinnosti k náhradě nákladů exekuce, a tuto situaci právě předjímá ustanovení § 89 exekučního řádu. Jestliže nákladový výrok zní, že povinnost k náhradě vůči exekutorovi má povinný, nejde o to, že by exekutorovi byla náhrada nákladů odpírána, což by ve svém důsledku mohlo znamenat zmenšení majetku exekutora, a tedy porušení článku 11 Listiny. Nemajetnost povinného takové odepření nejenže nepředstavuje (náhrada je exekutorovi přiznána), ale především platí, že hlediskem, komu uložit náhradu nákladů, nemajetnost povinného není (srov. § 271 o.s.ř.) a ani z jiných důvodů být nemůže. Ostatně "aktuálně solventním" nemusí být ani oprávněný. Hlediska rozhodování o náhradě nákladů exekučního řízení při zastavení exekuce (§ 89 exekučního řádu, § 271 o. s. ř.) tedy neplynou jen ze samotného specifického postavení soudního exekutora. Východiskem zde je určení a hodnocení důvodů, pro něž k zastavení exekuce došlo, přičemž mezi hlediska zkoumání nenáleží majetnost, resp. nemajetnost povinného. Výjimkou je situace, kdy oprávněný nedbal požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti a návrh na nařízení exekuce podal, ačkoli mu byly k dispozici poznatky, z nichž se dal takový výsledek předvídat. Lze-li mu přičítat takovou účast na zastavení exekuce, nic nebrání (§ 89 exekučního řádu, § 271 o. s. ř.), aby byla oprávněnému uložena povinnost nejen k náhradě nákladů povinného, nýbrž i nákladů exekuce ve prospěch soudního exekutora. Jen ze samotného rozhodnutí obecného soudu, nepřiznávajícího exekutorovi náhradu nákladů exekuce v případě zastavení exekuce pro nedostatek majetku povinného stanovením povinnosti k této úhradě oprávněnému, tak nelze dovozovat porušení exekutorova práva na rovnost v právech. Stěžovatel se domnívá, že oprávněná zanedbala svou povinnost ná