IV.ÚS 1374/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1374/17 ze dne 22. 5. 2018 N 96/89 SbNU 447 Náhrada nákladů právního zastoupení při neexistenci přísudkové vyhlášky (normální je nesoudit se)   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaj) a Jana Filipa - ze dne 22. května 2018 sp. zn. IV. ÚS 1374/17 ve věci ústavní stížnosti I. B., zastoupené Mgr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 1, Jáchymova 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2017 č. j. 33 Cdo 2228/2016-692 o odmítnutí stěžovatelčina dovolání a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. prosince 2015 č. j. 62 Co 417/2015-643, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně zamítající stěžovatelčinu žalobu o zaplacení 4 300 000 Kč s příslušenstvím, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a M. L., zastoupeného JUDr. Alešem Jiráskem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Braunova 2529/1, jako vedlejšího účastníka řízení. I. Ústavní stížnost se zamítá. II. Vedlejšímu účastníkovi se náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem nepřiznává. Odůvodnění 1. Obvodní soud pro Prahu 8 zamítl rozsudkem ze dne 10. listopadu 2010 č. j. 26 C 390/2007-254 žalobu stěžovatelky (žalobkyně) o zaplacení 4 300 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a uložil jí povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 151 560 Kč (výrok II). Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. dubna 2012 č. j. 62 Co 543/2011-385 k odvolání stěžovatelky rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 2. Rozsudkem ze dne 28. listopadu 2013 č. j. 26 C 390/2007-520 zamítl Obvodní soud pro Prahu 8 opět žalobu stěžovatelky o zaplacení 4 300 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a uložil jí povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 984 901,62 Kč (výrok II). Městský soud v Praze následně usnesením ze dne 17. září 2014 č. j. 62 Co 277/2014-551 znovu k odvolání žalující stěžovatelky zrušil napadený rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 3. Konečně rozsudkem ze dne 28. dubna 2015 č. j. 26 C 390/2007-604 Obvodní soud pro Prahu 8 napotřetí zamítl stejnou žalobu a uložil stěžovatelce povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 1 108 884,20 Kč (výrok II). Městský soud v Praze ve výroku citovaným rozsudkem ze dne 9. prosince 2015 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 62 436 Kč (výrok II). 4. Napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky (výrok I) a uložil jí povinnost nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 32 218 Kč (výrok II). 5. Ve výsledku je tedy stěžovatelka, která spor prohrála po dvou kasačních rozhodnutích odvolacího soudu, povinna zaplatit podle pravidla úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.) na náhradě nákladů řízení úspěšné protistraně celkem 1 203 538,20 Kč. 6. Napadeným rozhodnutím stěžovatelka v ústavní stížnosti vytýká porušení tzv. práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zásady rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a práva na projednání věci bez zbytečných průtahů s možností vyjádřit se ke všem prováděným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Současně je stěžovatelka přesvědčena, že postup obecných soudů byl v rozporu s čl. 90 a 95 Ústavy České republiky. 7. V ústavní stížnosti stěžovatelka popisuje především okolnosti, za nichž měla vzniknout jí tvrzená pohledávka - půjčka peněz tehdejšímu partnerovi (žalovanému a vedlejšímu účastníkovi) na zajištění společného bydlení. První rozsudek nalézacího soudu odvolací soud zrušil proto, že odůvodnění nesplňovalo podle něj zákonné náležitosti, bylo nelogické a nesrozumitelné, druhý rozsudek zrušil jako nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Ačkoliv podle stěžovatelky nalézací soud nadále nepostupoval v intencích závazných pokynů odvolacího soudu k otázkám hmotného a procesního práva, jeho třetí rozsudek již odvolací soud potvrdil, čímž měl porušit zásadu předvídatelnosti soudního rozhodování. Protože se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, uplatnila stěžovatelka své námitky v dovolání, v němž namítla nesprávné právní posouzení věci. Nejvyšší soud dovolání odmítl, aniž by podle stěžovatelky rozhodnutí dostatečně odůvodnil. 8. Stěžovatelka je přesvědčena, že soudy zasáhly do jejích ústavních práv - k tomu odkazuje i na nález sp. zn. Pl. ÚS 37/03 ze dne 11. 1. 2005 (N 5/36 SbNU 35; 93/2005 Sb.), podle kterého má odvolací soud poukázat, proč považuje zrušený rozsudek za vadný a čeho se má soud prvního stupně v dalším postupu vyvarovat, aby neopakoval předchozí nedostatky, což se však v jejím případě nestalo. Nalézací soud ani v jednom případě nerespektoval názor odvolacího soudu. Podle nálezu sp. zn. II. ÚS 1738/16 ze dne 1. 3. 2017 (N 38/84 SbNU 439) může soud odmítnout provést důkazy jen tehdy, nemají-li vztah k projednávané věci nebo nejsou-li způsobilé prokázat relevantní okolnosti, v ostatních případech je neprovedení a nevypořádání se s navrženými důkazy nutno hodnotit jako jejich opomenutí (zákaz tzv. "opomenutých důkazů"). Soud prvního stupně navržené důkazy neprovedl ani se nevypořádal s důkazními návrhy, a jeho rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné. Soud rovněž porušil zásadu rovnosti účastníků a v rozporu s hospodárností řízení stěžovatelku vyslechl sedmkrát, zatímco žalovaného jen jednou. Tím rovněž porušil právo stěžovatelky na projednání věci bez zbytečných průtahů [viz například nález sp. zn. I. ÚS 660/03 ze dne 19. 2. 2004 (N 24/32 SbNU 219)], přestože na průtahy opakovaně poukazovala. 9. Stěžovatelka namítla i nepřiměřenost nákladů řízení, navýšených i v souvislosti s vadným postupem obecných soudů odporujícím zásadě rychlosti a hospodárnosti řízení. Nalézací soud neakceptoval pokyn odvolacího soudu z usnesení ze dne 17. září 2014 č. j. 62 Co 277/2014-551, podle kterého měl soud prvního stupně při rozhodování o nákladech zvážit otázku účelnosti vynaložených nákladů a jejich přiměřenosti k žalované částce - ve vztahu ke všem okolnostem případu. Podle stěžovatelky jsou náklady nepřiměřené i s ohledem na skutečnost, že řízení bylo zahájeno a většina úkonů povedena za účinnosti vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějších vyhlášek, (dále jen "přísudková vyhláška"). K tomu stěžovatelka odkazuje na nález sp. zn. IV. ÚS 3559/15 ze dne 7. 6. 2016 (N 106/81 SbNU 681) a uvádí, že v době podání žaloby nemohla předvídat ani zrušení přísudkové vyhlášky, ani nutnost opakovaně podat odvolání. 10. K ústavní stížnosti se vyjádřil za Nejvyšší soud předseda příslušného senátu, který uvedl, že otázky předložené k dovolacímu přezkumu nebyly s to založit přípustnost dovolání. K moderaci nákladů pak nebyly důvody, neboť stěžovatelka neprokázala neúčelnost nákladů vynaložených žalovaným. Nejvyšší soud se přitom pro vady dovolání ani nemohl zabývat námitkami proti nákladovým výrokům odvolacího soudu. 11. Za Městský soud v Praze se k ústavní stížnosti vyjádřil předseda senátu 62 Co, který plně odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Soud prvního stupně podle něj s přihlédnutím k vývoji řízení respektoval právní názor odvolacího soudu a správně zhodnotil provedená skutková zjištění. Dále uvedl, že k průtahům nedocházelo a délka řízení je úměrná složitosti věci; k tomu poukázal na možnost nápravy v podobě odčinění nemajetkové újmy podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Ohledně náhrady nákladů řízení odvolací soud znovu poukázal na odůvodnění rozsudku, uvedl, že zrušení přísudkové vyhlášky není důvodem pro moderaci nákladů řízení, a navrhl ústavní stížnosti nevyhovět. 12. Vedlejší účastník ve svém vyjádření namítl opožděnost (nepřípustnost) ústavní stížnosti. K nepřiměřenosti nákladů pak uvedl nevyčerpání materiální subsidiarity, protože stěžovatelka nikdy dříve proti výši nákladů nebrojila, vždy se její námitky vztahovaly výhradně k porušení zásady hospodárnosti a rychlosti řízení. Zrušení nákladových výroků by navíc vedlo k dalšímu prodlužování řízení, a tím i k navýšení nákladů. Podle vedlejšího účastníka se soudy věcí samou zabývaly dostatečně a přezkoumatelně se vypořádaly s veškerými vznesenými námitkami. 13. K nám