IV.ÚS 1375/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1375/08 ze dne 8. 10. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické o ústavní stížnosti A. O., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Nejtkem, advokátem Advokátní kanceláře v Praze 4, Jeremenkova 88, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2008 č. j. 13 Co 373/2007-125 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 11. 1. 2007 č. j. 26 C 23/2006-98, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva vlastnit majetek, garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny, jakož i principu právní jistoty vyplývajícího z čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů. 2. Jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2008 č. j. 13 Co 373/2007-125 byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 11. 1. 2007 č. j. 26 C 23/2006-98, kterým bylo stěžovateli uloženo zaplatit vedlejší účastnici (žalobkyni) částky 15.000,- EUR a 300.000,- Kč se smluvní pokutou z titulu nezaplacené půjčky. Obecné soudy tak nevzaly v úvahu stěžovatelovu námitku, že proti nároku žalobkyně stěžovatel započetl svoji pohledávku vůči vedlejší účastnici ve výši 861.700,- Kč. Tato pohledávka vůči vedlejší účastnici byla stěžovateli (postupník) postoupena písemnou smlouvou společností Primed, s. r. o. (postupitel), jíž vznikl vůči vedlejší účastnici nárok na vydání bezdůvodného obohacení, neboť vedlejší účastnice užívala bez platné nájemní smlouvy či jiného právního důvodu a adekvátní úhrady nebytové prostory v objektu "Rezidence Rooseveltova" (Praha 6, Rooseveltova 10) patřící společnosti Primed, s. r. o., jíž je stěžovatel jednatelem a jediným společníkem. Nalézací soud dospěl ke skutkovému závěru, že vedlejší účastnice užívala předmětné nebytové prostory k uložení svého nábytku na základě ústní dohody uzavřené se stěžovatelem jakožto jednatelem společnosti Primed, s. r. o., o bezplatném užívání jím vymezených nebytových prostor. Tuto dohodu lze podle názoru nalézacího soudu posoudit jako tzv. výprosu a nejde tak o bezdůvodné obohacení. Stěžovateli tak žádná pohledávka postoupena nebyla a nešlo ji tedy započíst proti žalobou uplatněnému nároku vedlejší účastnice. Odvolací soud se s tímto názorem soudu prvního stupně ztotožnil a pouze upřesnil, že uvedený právní vztah je nutno posoudit jako smlouvu nepojmenovanou podle ustanovení § 51 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. 3. Stěžovatel napadeným rozhodnutím obecných soudů vytýká, že oba obecné soudy svá zjištění opřely výlučně o zprostředkovaná svědectví přátel vedlejší účastnice, aniž by se alespoň soud odvolací řádně vypořádal se svědeckými výpověďmi svědků, které stěžovatel vyjmenovává ve svém odvolání. V hodnocení skutkových zjištění obecné soudy ignorovaly určitou část skutečností, které vyšly v řízení najevo, tyto právně nezhodnotily v celém souhrnu posuzovaných skutečností, a to aniž by dostatečným způsobem takový postup odůvodnily. Tím bylo podle názoru stěžovatele porušeno jeho právo na spravedlivý proces a princip právní jistoty. Soudy obou stupňů svým rozhodnutím taktéž nerespektovaly právo stěžovatele vlastnit majetek, jemuž koresponduje i legitimní očekávání vlastníka na to, aby mu za poskytnutí prostor v jím vlastněné nemovitosti byla poskytnuta úplata. Stěžovatel dále namítá, že se odvolací soud nezabýval otázkou, proč nebylo namístě na předmětný vztah mezi dvěma podnikatelskými subjekty aplikovat zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obchodní zákoník"). Napadenými rozhodnutími obecných soudů tak bylo podle názoru stěžovatele zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv a proto v závěru ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud tato rozhodnutí obecných soudů svým nálezem zrušil. II. 4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 26 C 23/2006 a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7. 5. Městský soud v Praze ve svém vyjádření uvádí, že z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel nesouhlasí s posouzením věci odvolacím soudem, který vyjádřil svůj právní názor na věc již v odůvodnění svého rozsudku a na jeho podkladě o věci rozhodl. Na tomto svém názoru městský soud trvá a odkazuje na něj. Není si vědom toho, že by napadenými rozsudky nebo postupem, který jejich vydání předcházel, došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces nebo jiného jeho práva chráněného Ústavou nebo Listinou. Soud prvního stupně provedl obsáhlé dokazování a jeho jednání byla veřejná. I odvolací jednání proběhlo veřejně. Stěžovatel na něm byl zastoupen právním zástupcem, jehož prostřednictvím se ke skutkové a právní stránce věci mohl vyjádřit. Porušení práva stěžovatele nelze zajisté spatřovat v tom, že odvolací soud měl na věc jiný právní názor, než stěžovatel. Podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Městský soud v Praze na tomto místě konstatuje, že z ústavní stížnosti není patrno, že by jí předcházelo řízení o dovolání proti ústavní stížností napadenému rozsudku. Městský soud v Praze z uvedených důvodů navrhuje, aby byla ústavní stížnost jako nepřípustná odmítnuta, popřípadě, aby byla zamítnuta. 6. Obvodní soud pro Prahu 7 ve svém vyjádření uvádí, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou, když jako soud prvního stupně nemá co měnit na svém rozhodnutí, na které pro stručnost plně odkazuje a v návaznosti na to i na rozhodnutí odvolacího soudu. 7. Shora uvedená vyjádření Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7 k ústavní stížnosti neobsahují žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k nim proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovateli na vědomí. III. 8. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky, které již vznesl při jednání před nalézacím a odvolacím soudem a v podaných odvoláních proti rozhodnutím soudu prvního stupně (č.l. 105-109). Ústavní soud v této souvislosti zjišťuje, že obecné soudy se zmíněnými námitkami stěžovatele zabývaly, ale nepřisvědčily jim. Pokud tedy stěžovatel tyto námitky opakuje v ústavní stížnosti, staví tak Ústavní soud do role další, třetí soudní instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší. 9. Jak Ústavní soud ustáleně zdůrazňuje ve svých rozhodnutích, jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, není soudem nadřízeným obecným soudům a nemůže na sebe přebírat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných jednoduchým právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená vybočení z mezí daných rámcem ústavně garantovaných základních lidských práv (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu(. 10. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatuje, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Není samo o sobě významné, je-li u napadeného soudního rozhodnutí namítána jeho věcná nesprávnost, z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní či zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže obecné soudy postupují v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují příslušná procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud učinit záv