IV.ÚS 1378/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1378/20 ze dne 13. 10. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Jaromíra Brzobohatého a 2. Marcely Brzobohaté, zastoupených JUDr. Ladislavem Dusilem, advokátem, sídlem náměstí Přemysla Otakara II. 123/36, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2020 č. j. 24 Cdo 4333/2019-614, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. července 2019 č. j. 19 Co 453/2010-592 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2018 č. j. 30 Cdo 429/2018-547, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a a) Otmara Jelečka a b) Marty Jelečkové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že obecné soudy postupovaly v rozporu s čl. 90 Ústavy, čímž porušily jejich základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a že v důsledku toho bylo porušeno i jejich základní právo na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny. 2. Rozsudkem ze dne 11. 6. 2010 č. j. 5 C 220/2003-265 Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále jen "okresní soud") zamítl žalobu stěžovatelů proti vedlejším účastníkům, kterou se domáhali určení, že jsou vlastníky (ve společném jmění manželů) konkrétních pozemků v katastrálním území Mnichovo Hradiště. Uvedený soud vyšel z toho, že kupní smlouva, kterou stěžovatelé (jako prodávající) uzavřeli s Jaroslavem Martinem (jako kupujícím) v roce 1999 je absolutně neplatná, a tudíž je neplatná i kupní smlouva, kterou s Jaroslavem Martinem (nyní jako prodávajícím) uzavřeli vedlejší účastníci v roce 2002. Dále však vzal v úvahu, že k uzavření posledně uvedené smlouvy došlo ve spolupráci s realitní kanceláří a prodávající byl zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník, a uzavřel, že tyto okolnosti svědčí pro dobrou víru vedlejších účastníků, a proto je třeba jim poskytnout ochranu. 3. Rozsudkem ze dne 8. 12. 2011 č. j. 19 Co 453/2010-311 Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") k odvolání stěžovatelů rozsudek okresního soudu potvrdil. Toto rozhodnutí k dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 11. 2012 č. j. 30 Cdo 2264/2012-369 zrušil se závazným právním názorem, že nelze vlastnické právo od "nevlastníka" nabýt, i kdyby byl nabyvatel v dobré víře, ledaže by byly splněny podmínky pro vydržení. Následně krajský soud rozsudkem ze dne 28. 3. 2013 č. j. 19 Co 453/2010-383 žalobě vyhověl a dovolání vedlejších účastníků pak Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 2. 10. 2013 č. j. 19 Co 453/2010-383. 4. Obě posledně uvedená rozhodnutí pak na základě ústavní stížnosti vedlejších účastníků zrušil Ústavní soud nálezem ze dne 28. 1. 2016 sp. zn. III. ÚS 247/14 (N 17/80 SbNU 213) s tím, že podle jeho konstantní judikatury při nabytí nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí je třeba zvažovat a hodnotit existenci dobré víry nového nabyvatele, což se nestalo. Posléze krajský soud rozsudkem ze dne 1. 6. 2017 č. j. 19 Co 453/2010-497 (ve znění opravného usnesení ze dne 24. 8. 2017 č. j. 19 Co 453/2010-529) změnil výše uvedený rozsudek okresního soudu a žalobě vyhověl, neboť nedospěl k závěru, že by s ohledem na konkrétní okolnosti případu byly splněny podmínky poskytnutí ochrany novým nabyvatelům. 5. Tento rozsudek pak zrušil Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem (č. j. 30 Cdo 429/2018-549) a věc krajskému soudu vrátil k dalšímu řízení. Přitom mu vytkl vady v procesu hodnocení důkazů (v podstatě) s tím, že v řízení nebylo zjištěno nic, co by vedlo k závěru, že vedlejší účastníci měli pochybnosti o tom, že stav zápisu v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti. 6. Krajský soud pak ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek ve výroku I (o věci samé) potvrdil "ve správném znění", ve výroku II (o nákladech řízení) jej změnil tak, že stěžovatelé jsou povinni zaplatit vedlejším účastníků společně a nerozdílně na nákladech řízení před okresním soudem 45 900 Kč, a dále rozhodl, že na náhradě nákladů odvolacího řízení jsou povinni jim zaplatit částku 75 040 Kč. 7. Proti tomuto rozsudku brojili stěžovatelé dovoláním, které však Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl s tím, že není podle § 237 o. s. ř. přípustné. Podle Nejvyššího soudu dovolatelé polemizují s jeho předchozím kasačním rozsudkem a potažmo s nálezovou judikaturou Ústavního soudu v řešení právní otázky nabytí nemovitého majetku zapsaného v katastru nemovitostí, kterou je podle čl. 89 odst. 2 Ústavy vázán; dovolací námitky, jimiž stěžovatelé zpochybňují materii týkající se nabytí nemovitého majetku od "nevlastníka" subjektem, který se nacházel v postavení "dobrověrného" nabyvatele, tak nemohou přípustnost dovolání založit. Současně Nejvyšší soud odmítl námitku stěžovatelů, že by v předchozím rozsudku zasáhl do hodnocení důkazů odvolacím soudem nebo že hodnotil důkazy, které sám neprovedl, s odůvodněním, že ve skutečnosti vykl krajskému soudu, že v odůvodnění svého rozhodnutí nezprostředkoval právně relevantní skutková zjištění s vyložením toho, z jakého důkazního prostředku byla učiněna, tak aby mohl přistoupit k jejich sumarizaci v rámci závěru o skutkovém stavu nezbytném pro právní posouzení věci, a že přistoupil k hodnocení důkazů v kolizi s pravidly logického myšlení. V souvislosti s argumentem překvapivosti rozhodnutí a nerespektování § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, Nejvyšší soud poukázal na již zmíněný nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 247/14 s tím, že jím byly obecné soudy vázány, že pro rozhodnutí byly zásadně významné skutkové okolnosti případu a že z toho plynoucí možné (jiné) právní posouzení bylo předmětem diskuze procesních stran. Ke stěžovateli formulované otázce, zda Ústavnímu soudu přísluší rozhodovat v rozporu s právním řádem České republiky v dané právní otázce, Nejvyšší soud uvedl, že není k jejímu řešení v žádném ohledu legitimován, neboť nálezovou judikaturou (jejími nosnými důvody) je vázán. II. Argumentace stěžovatelů 8. V ústavní stížnosti se stěžovatelé k otázce, zda lze nabýt vlastnické právo od "nevlastníka", vyjádřili tak, že ani Ústavní soud není oprávněn rozhodovat v rozporu se zákonem, resp. rozšiřovat svou judikaturou zákonnou úpravu nabývání nemovitostí. Způsoby, kterými lze nabýt vlastnické právo, podle nich upravuje pouze zákon a stanovení jiného způsobu nabytí vlastnictví je nezákonné a neústavní. Žádný zákon přitom neumožňoval nabýt vlastnické právo jen na základě dobré víry (v této souvislosti poukázali na § 132 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů). 9. Jde-li o otázku posouzení dobré víry, stěžovatelé v prvé řadě namítli, že rozhodnutí soudu jsou překvapivá, a to z důvodu, že krajský soud se zabýval otázkou dobré víry vedlejších účastníků s tím výsledkem, že tito nebyli "dobrověrnými" nabyvateli, Nejvyšší soud "se pustil" do hodnocení důkazů, které sám neprovedl, s opačným výsledkem. Zasáhl tak do hodnotících úvah krajského soudu, ačkoliv postup tohoto soudu nevybočoval z mezí daných § 132 o. s. ř., což Nejvyššímu soudu podle stěžovatelů zásadně nepřísluší. Jeho poukaz, že stěžovatel v inkriminovaném období podnikal, nebyl pro posuzování případný, krom toho i vedlejší účastník byl v této době podnikatelem, takže by na něj musel dopadnout závěr Nejvyššího soudu, že "lze u něho presumovat vyšší míru právního vědomí a flexibilitu při řešení různých situací". To by ve spojení s provedenými důkazy muselo vést k závěru o důvodnosti žaloby. Stěžovatelé vyjadřují podiv nad tím, jak mohlo za stejné důkazní situace dojít ke změně skutkového posouzení dobré víry vedlejších účastníků. 10. Z uvedených důvodů mají stěžovatelé za to, že hodnocení důkazů, na základě kterých dospěly k závěru o dobré víře vedlejších účastníků, nelze označit za zákonné ani ústavní. Jejich hodnocení podle nich zásadně přísluší soudu, který důkazy provedl, krajský soud a dovolací soud mohou přezkoumávat jen, zda toto hodnocení je logické a v souladu se zákonem, zásadně nemohou důkazy hodnotit jinak. Přitom, jak již bylo výše zmíněno, Nejvyšší soud v rozsudku č. j. 30 Cdo 429/2018-547 hodnotil důkazy provedené krajským soudem opačně než tento soud, který v rozsudku sp. zn. 19 Co 453/2010-497 dospěl k závěru, že dobrá víra vedlejších účastníků nebyla prokázána. Za prokázané vzal přitom tvrzení vedlejších účastníků, které prokázáno nebylo (konkrétně že jim stěžovatelé koupi nemovitosti doporučovali), své úvahy zatížil nadbytečným hodnocením jednoho ze stěžovatelů jako podnikatele, ač to ve