IV.ÚS 1378/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1378/24 ze dne 9. 10. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele T. Š., zastoupeného JUDr. Petrem Matějkou, advokátem, sídlem Lidická 1005/23b, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2024 č. j. 6 Tdo 1204/2023-1445, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. června 2023 č. j. 3 To 59/2023-1353 a rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 20. ledna 2023 č. j. 19 T 178/2021-1309, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Hodoníně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství v Hodoníně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Hodoníně (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem stěžovatele [vedle spoluobviněných V. K. a obchodní společnosti A (dále jen "spoluobviněný", resp. "spoluobviněná")], uznal vinným zločinem krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, kterého se dopustil společně se spoluobviněným tím, že po předchozí domluvě odcizili ve dnech 4. 10. 2017 a 5. 10. 2017 úrodu hroznů vinné révy o hmotnosti nejméně 45 400 kg, předstírajíce, že sklizeň hroznů nařídil P. J., coby jednatel obchodní společnosti B (dále jen "B"). Sklizeň organizovali a provedli sami a stěžovatel, jako předseda představenstva spoluobviněné, zajistil sklizeň hroznů z vinice mechanizací, pracovníky a na náklady této společnosti, přičemž sklizené hrozny nechal se spoluobviněným odvézt do provozů spoluobviněné, kde byly podle jejich pokynu zváženy jejími zaměstnanci, bylo deklarováno celkové množství v udávané výši 45 400 kg hroznů, a v rozporu se skutečným stavem byly zatříděny do odrůd a kvality, čímž došlo k výraznému snížení kvality sklizených hroznů. Následně byla k zastření krádeže celá úroda sklizených hroznů v rozporu se skutečností deklarována jako majetek B, a přítomným zaměstnancem exekutorského úřadu Brno-venkov, který se nechal předem informovat o termínu sklizně, byl proveden soupis sklizených hroznů a v exekuci na majetek B byly hrozny "prodány" spoluobviněné za částku 898 800 Kč. Tímto jednáním stěžovatel a spoluobvinění způsobili přímou škodu obchodní společnosti C (dále jen "poškozená"), která byla oprávněna sklidit hrozny, ve výši nejméně 1 157 700 Kč představující hodnotu odcizených hroznů. 3. Okresní soud stěžovatele za uvedený zločin odsoudil k trestu odnětí svobody ve výměře tří let, jehož výkon mu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let. Dále mu uložil peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb, přičemž jedna denní sazba činí 5 000 Kč, celkem tedy 1 000 000 Kč. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, všem obviněným uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozené náhradu škody ve výši 1 157 700 Kč. Poškozenou odkázal se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, podobně odkázal na toto řízení Z. K. 4. Odvolání stěžovatele (a dalších spoluobviněných) proti rozsudku okresního soudu Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením podle § 256 trestního řádu zamítl. 5. Dovolání stěžovatele (a dalších spoluobviněných) proti usnesení krajského soudu Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel namítá, že obecné soudy nehodnotily všechny provedené důkazy postupem podle § 2 odst. 6 trestního řádu a poukazuje na to, že ve věci je dán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními a že obecné soudy nerespektovaly pravidlo in dubio pro reo. Zločinu krádeže se podle § 205 odst. 1, odst. 4 písm. c) trestního zákoníku dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní a způsobí na cizím majetku značnou škodu. Stěžovatel setrvává na své obhajobě, že se ničeho nezmocnil. Za stěžejní okolnosti případu označuje exekuci vedenou na majetek B, kterou okresní soud ve svém rozsudku sice okrajově zmiňuje, nezařazuje ji ovšem do kontextu celé věci, zejména ve vztahu k jednání stěžovatele. Stěžovatel připomíná, že proti povinné B (vlastníkovi předmětných pozemků, na nichž se nacházely keře vinné révy) byla vedena exekuce. V tomto exekučním řízení povinná soudnímu exekutorovi sdělila, kdy a kde bude probíhat sběr hroznů s tím, že sklizeň bude provedena prostřednictvím spoluobviněné, u které si povinná B sklizeň kombajnem objednala. Vykonavatel exekutorského úřadu se v den sklizně dostavil na místo a sepsal protokol. K protokolu o soupisu movitých věcí byl připojen přehled sklizně. Spoluobviněná, jejímž statutárním zástupcem stěžovatel byl, sklidila na základě objednávky B kombajnem úrodu hroznů. Následně tuto úrodu hroznů spoluobviněná koupila od soudního exekutora podle § 326b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Na pozemcích ve vlastnictví B tedy proběhla na základě soudního rozhodnutí prostřednictvím soudního exekutora exekuce, zcela v souladu se zákonem, a proto jednání stěžovatele nemůže být za žádných okolností kvalifikováno jako zločin krádeže. 7. Je-li tedy skutek konstruován tak, že stěžovatel jako předseda představenstva spoluobviněné zajistil pro povinnou B provedení sklizně a následně tato společnost sklizeň koupila v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, o čemž svědčí i kupní smlouva uzavřená se soudním exekutorem, nemohl se stěžovatel dopustit zločinu krádeže, jak je definován v § 205 odst. 1, odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, neboť nebyla naplněna objektivní ani subjektivní stránka skutkové podstaty spočívající ve zmocnění se cizí věci. Orgány činné v trestním řízení již od samého počátku tápaly v tom, zda je možné v jednání stěžovatele vůbec spatřovat znaky skutkové podstaty některého trestného činu, popřípadě jakého. Věc byla opakovaně odkládána a až po mimořádných opakovaných zásazích poškozené došlo k zahájení trestního stíhání. Obecné soudy se nevypořádaly s obhajobou stěžovatele, podle které nebyly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu, pro nějž byl odsouzen, a Nejvyšší soud již pouze zopakoval argumentaci soudů nižších stupňů. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)], v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 10. Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně kon