IV.ÚS 1384/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1384/20 ze dne 3. 11. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Martina Puše, zastoupeného Mgr. Viktorem Klímou, advokátem, sídlem Melantrichova 477/20, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. března 2020 č. j. 1 As 369/2019-33, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. září 2019 č. j. 54 A 61/2019-65, rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 10. června 2019 č. j. 069383/2019/KUSK a rozhodnutí Městského úřadu Černošice ze dne 9. ledna 2019 č. j. MUCE 2069/2019 OSU, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Praze, Krajského úřadu Středočeského kraje, a Městského úřadu Černošice, jako účastníků řízení, a 1) Vladimíry Pušové a 2) obchodní společnosti VV Servis - REAL spol. s r. o., sídlem Vrážská 73/10, Praha 16 - Radotín, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že došlo k porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy a jeho ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že k žádosti vedlejší účastnice 2) vydal dne 19. 11. 2018 Městský úřad Černošice (dále jen "městský úřad") společné rozhodnutí o umístění a povolení stavby v blízkosti pozemku ve vlastnictví stěžovatele a vedlejší účastnice 1). Městský úřad dne 14. 12. 2018 obdržel podání stěžovatele, ve kterém tvrdil, že je účastníkem správního řízení předcházejícího vydání uvedeného rozhodnutí městského úřadu a podal proti němu odvolání. Na to reagoval městský úřad v záhlaví uvedeným usnesením, ve kterém uvedl, že stěžovatel není účastníkem uvedeného řízení. O odvolání stěžovatele proti rozhodnutí o umístění a povolení stavby rozhodoval Krajský úřad Středočeského kraje (dále jen "krajský úřad") v řízení, jehož výsledek není předmětem nynějšího řízení před Ústavním soudem. 3. Krajský úřad zamítl odvolání stěžovatele proti napadenému usnesení městského úřadu a potvrdil je v záhlaví uvedeným rozhodnutím. Žalobou podanou ke Krajskému soudu v Praze (dále jen "krajský soud") se stěžovatel domáhal zrušení napadeného rozhodnutí krajského úřadu a napadeného usnesení městského úřadu. Krajský soud žalobu odmítl v záhlaví uvedeným usnesením, neboť dospěl k závěru, že napadené usnesení městského úřadu je tzv. úkonem předběžné povahy, na které dopadá soudní výluka podle § 70 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "soudní řád správní"). Podle krajského soudu je účastenství stěžovatele ve správním řízení, o kterém rozhodl městský úřad podle § 28 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen "správní řád"), předmětem jiného soudního řízení o odvolání ve věci samé (viz bod 2 shora) vedené u téhož soudu pod sp. zn. 55 A 72/2019. Postrádá smysl, aby tatáž věc byla projednávána souběžně, a ani nedojde k odepření soudního přezkumu účastenství stěžovatele v uvedeném správním řízení. 4. Kasační stížnost stěžovatele zamítl Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem. Uvedl, že předmětem kasační stížnosti je posouzení toho, zda lze přezkoumat rozhodnutí správního orgánu podle § 28 odst. 1 správního řádu vydané po rozhodnutí ve věci samé. Potvrdil výrok krajského soudu o odmítnutí stěžovatelovy žaloby, avšak uvedl, že uvedené rozhodnutí není tzv. úkonem předběžné povahy, nýbrž není rozhodnutím podle § 65 odst. 1 soudního řádu správního, neboť je městský úřad neměl vydávat a nadto nijak nezasahuje do veřejných subjektivních práv stěžovatele. Žaloba stěžovatele proto má být odmítnuta podle § 70 písm. a) soudního řádu správního. Nejvyšší správní soud obdobně jako krajský soud uvedl, že přezkum účastenství v uvedeném správním řízení je předmětem jiného soudního řízení, a proto nemohlo dojít k odepření práva stěžovatele na soudní ochranu. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel nesouhlasí s odmítnutím své žaloby. Tvrdí, že správní soudy mu neposkytly účinnou ochranu, uvedly-li shodně, že městský úřad jednal ultra vires; přesto žádný z nich nevyslovil podle § 65 odst. 1 ve spojení s § 109 odst. 4 soudního řádu správního, že jeho rozhodnutí o umístění stavby (viz sub 2) bylo nicotným. Správní soudy proto nedostály své povinnosti podle čl. 36 odst. 2 Listiny přezkoumat zákonnost rozhodnutí veřejné správy. Uplatňoval-li městský úřad svou pravomoc v rozporu se zákonem, jak shodně tvrdí správní soudy, stěžovateli náleželo právo, aby správní soudy deklarovaly napadený akt nicotným. Správní akty, které nevyvolávají právní účinky, je nutné rozlišit na ty, které ani nemohou vyvolat dojem správního rozhodnutí, a ty, které formou a obsahem důvodně vyvolávají dojem bezvadného správního aktu, jak tomu je v nyní posuzované věci. Stěžovatel tvrdí, že je-li podle § 65 odst. 1 soudního řádu správního možný přezkum takových aktů, které výslovně nejsou za rozhodnutí označeny, tím spíše nemůže být vyloučen obdobný přezkum takových aktů, které jsou jako rozhodnutí nadepsány a mají jeho obsah. Zásah napadeného aktu do své právní sféry stěžovatel spatřuje v tom, že čl. 2 odst. 2 Listiny a tam vyjádřený princip právního státu působí mimo jiné jako jeho veřejné subjektivní právo, aby vůči němu postupovaly orgány veřejné moci pouze způsobem, jaký zákon předvídá, což vyplývá z nálezu ze dne 20. 11. 2002 sp. zn. I. ÚS 512/02 (N 143/28 SbNU 271) či ze dne 9. 10. 2003 sp. zn. IV. ÚS 150/01 (N 117/31 SbNU 57). Nadto je nutné soudní výluky podle čl. 36 odst. 2 Listiny vykládat restriktivně, čemuž správní soudy ve stěžovatelově věci nedostály. 6. Stěžovatel se dále domáhá toho, aby bylo postaveno najisto jeho účastenství v uvedeném správním řízení, se kterým je spojena realizace jeho práva na ochranu vlastnictví. Tím, že se správní soudy věcně nezabývaly jeho žalobou, utrpěla "procesní stránka" jeho práva na ochranu vlastnictví. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměl (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení správním, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. 9. Stěžovatelova argumentace v ústavní stížnosti je založena na nesouhlasu s výkladem a použitím § 70 písm. a) ve spojení s § 65 odst. 1 soudního řádu správního Nejvyšším správním soudem, podle kterého správní akt vydaný správním orgánem po rozhodnutí ve věci samé a označený jako "usnesení", ve kterém s odkazem na § 28 odst. 1 správního řádu "rozhodl" o účastenství správního řízení, není rozhodnutím přezkoumatelným ve správním soudnictví. Stěžovatel má za to, že napadený úkon městského úřadu je rozhodnutím přezkoumatelným ve správním soudnictví, avšak v jeho konkrétní věci jde současně o rozhodnutí nicotné. Nicotnost měly správní soudy vyslovit, nikoli stěžovatelovu žalobu odmítnout. 10. Zaprvé, jde-li o stěžovatelovu námitku o odepření účinné soudní ochrany proti "rozhodnutí" o účastenství stěžovatele ve správním řízení před městským úřadem, lze odkázat na bod 40 nálezu ze dne 14. 8. 2019 sp. zn. II. ÚS 2398/18 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), pod