IV.ÚS 1386/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1386/07 ze dne 27. 3. 2008 N 61/48 SbNU 941 K odůvodnění výroku soudního rozhodnutí o náhradě nákladů řízení   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného - ze dne 27. března 2008 sp. zn. IV. ÚS 1386/07 ve věci ústavní stížnosti Z. K. a Mgr. M. K. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 3. 2007 sp. zn. 10 Co 141/2007 ve výrocích II. a III. o náhradě nákladů soudního řízení, za účasti Krajského soudu v Plzni jako účastníka řízení. I. Výrok III. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 3. 2007 sp. zn. 10 Co 141/2007 se ruší, neboť postupem přecházejícím jeho vydání bylo porušeno základní právo stěžovatelů na spravedlivý proces garantované článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. 1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelé s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a o porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny domáhali zrušení shora označeného usnesení Krajského soudu v Plzni v jeho náhradově nákladových výrocích. 2. Ve stručné rekapitulaci průběhu řízení před obecnými soudy stěžovatelé, kteří zde vystupovali na straně žalované, uvedli, že byli ve sporu o určení neplatnosti exekutorských zápisů a notářského zápisu plně úspěšní, neboť Okresní soud v Domažlicích rozsudkem ze dne 3. 11. 2006 č. j. 6 C 162/2006-36 žalobu zamítl (výrok I.) a žalobkyni zavázal povinností zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení částku 17 400 Kč (výrok II.). Odvolací řízení Krajský soud v Plzni zastavil (výrok I.), rozsudek okresního soudu o náhradě nákladů změnil tak, že povinnost žalobkyně k náhradě nákladů řízení žalovaným zvýšil na částku 18 000 Kč (výrok II.), právo na náhradu nákladů odvolacího řízení však žádnému z účastníků nepřiznal (výrok III.). 3. Stěžovatelé poukázali na rozpor v odůvodnění usnesení krajského soudu, který potvrdil postup okresního soudu jako správný, když se při určení odměny advokáta řídil ustanovením § 5 písm. d) vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, okresní soud však rozhodl podle ustanovení § 8 písm. a) citované vyhlášky. Stěžovatelé namítli, že pokud odvolací soud dospěl k závěru, že náklady řízení měly být přiznány podle § 5 citované vyhlášky, měl rozhodnutí soudu prvního stupně změnit, nikoliv konstatovat, že je správné. Pokud by bylo aplikováno ustanovení § 5 písm. d) citované vyhlášky, musel by odvolací soud přiznat stěžovatelům náklady řízení nikoliv ve výši 18 000 Kč, ale ve výši 28 702,80 Kč. 4. Stěžovatelé rovněž nesouhlasili s tím, že jim krajský soud nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení. Upozornili, že žalobkyně byla neúspěšná i v jiných třech sporech (vedených proti stěžovateli), ve kterých na základě stejných důvodů jako v projednávané věci napadla další exekuční či notářské zápisy, a protože se patrně domnívala, že nebude mít úspěch ani v předmětné věci, vzala odvolání do meritorního výroku rozsudku okresního soudu zpět. Ať byly její důvody jakékoliv, dle názoru stěžovatelů vzala žalobkyně odvolání zpět bez toho, že by jí k tomu stěžovatelé zavdali příčinu, čímž procesně zavinila zastavení řízení, a tudíž měla být zavázána povinností uhradit jim náklady důvodně vynaložené v odvolacím řízení. Pokud odvolací soud v napadeném usnesení dospěl k závěru, že stěžovatelé měli ve věci jen částečný úspěch, pak dle jejich názoru věc nesprávně posoudil, neboť stěžovatelé svým odvoláním do nákladů řízení sice dosáhli částečného úspěchu, ale ve věci samé zaznamenali plný úspěch, neboť odvolací řízení bylo zastaveno z důvodů zpětvzetí odvolání žalobkyně. Stěžovatelé uzavřeli, že úspěch ve věci se posuzuje podle úspěchu v meritu věci, a nikoliv ve vztahu k výroku o nákladech řízení. II. 5. Krajský soud v Plzni ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 8. 2. 2008 podepsaném předsedkyní senátu 10 Co uvedl, že se ztotožnil s názorem Okresního soudu v Domažlicích, že při rozhodování o odměně podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. soud nevycházel z výše peněžitých částek, a připustil, že výše nákladů řízení byla určena nesprávnou částkou, neboť měl nesprávně za to, že okresní soud postupoval podle ustanovení § 5 písm. d) citované vyhlášky. K námitkám stěžovatelů proti výroku III. napadeného usnesení krajský soud uvedl, že nezohlednil zavinění žalobkyně v souvislosti se zpětvzetím odvolání, ale pouze úspěch v otázce odvolání do nákladů řízení. 6. Žalobkyně I. M. se k ústavní stížnosti nevyjádřila a podáním ze dne 11. 2. 2008 sdělila, že se vzdává postavení vedlejšího účastníka řízení. III. 7. Z rozsudku Okresního soudu v Domažlicích a usnesení Krajského soudu v Plzni připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že okresní soud zamítl žalobu, ve které žalobkyně žádala soud o určení, že v žalobě označené exekutorské zápisy a notářský zápis sepsaný za účasti povinného Z. M. (nyní Z. K.) a oprávněné M. S. (nyní M. K.) ve prospěch M. S. pro částky 240 000 Kč, 127 200 Kč a 341 250 Kč jsou neplatné (výrok I.). Žalobkyně tvrdila, že předmětné listiny byly sepsány bez jejího souhlasu jako bývalé manželky, neboť v době jejich pořízení ještě nebylo mezi ní a žalovaným vypořádáno společné jmění manželů. Okresní soud posoudil danou žalobu jako žalobu na určení podle § 80 písm. c) o. s. ř. a dospěl k závěru, že žalobkyně neměla a ani mít nemohla naléhavý právní zájem na určení neplatnosti předmětných zápisů, neboť v téže době probíhalo u Okresního soudu v Karlových Varech mezi žalobkyní a stěžovatelem řízení o vypořádání společného jmění manželů a žalobkyně mohla v rámci tohoto řízení uplatnit pohledávku, resp. závazek, který vznikl pouze jejímu manželovi. Pokud šlo o náhradu nákladů řízení, okresní soud rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení částku 17 400 Kč (výrok II.). Výši odměny za zastupování určil podle § 17 písm. b) a § 8 písm. a) vyhlášky č. 484/2000 Sb. tak, že trojnásobek částky 4 500 Kč navýšil o 20 % a za šest hlavních úkonů přiznal náhradu podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve výši 1 200 Kč. 8. K odvolání žalobkyně (do obou výroků) a stěžovatelů (do náhradově nákladového výroku) Krajský soud v Plzni po zpětvzetí odvolání žalobkyně do meritorního výroku rozsudku odvolací řízení zastavil (výrok I.) a rozsudek okresního soudu ve výroku o náhradě nákladů řízení změnil tak, že zavázal žalobkyni povinností zaplatit stěžovatelům na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 18 000 Kč (výrok II.). Krajský soud nepřisvědčil stěžovatelům, že paušální odměna podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. měla být stanovena na základě peněžitých plnění, jež byla předmětem dvou exekučních zápisů a jednoho notářského zápisu, a potvrdil, že pokud okresní soud vycházel z toho, že šlo o určení neplatnosti listin, byl jeho postup správný. Důvodem měnícího rozhodnutí byla úprava nesprávně přiznané náhrady hotových výdajů, kterou krajský soud v souladu s novelou vyhlášky č. 177/1996 Sb. přiznal ve výši 1 800 Kč. 9. O náhradě nákladů odvolacího řízení krajský soud rozhodl tak, že právo na jejich náhradu žádnému z účastníků nepřiznal (výrok III.), neboť úspěch stěžovatelů v odvolacím řízení "byl pouze v nepatrné části". IV. 10. Podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něj očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že účastníci řízení vyjádřili (podáními z 8. 2. 2008 a 17. 3. 2008) svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání, a k tomu, že Ústavní soud měl za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno. 11. Ústavní soud posuzoval ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a obdobně orgánům veřejné moci a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. 12. Otázkou rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabýval opakovaně. Konstatoval, že tato problematika, jakkoliv se může účastníka řízen