IV.ÚS 1388/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1388/22 ze dne 29. 3. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavních stížnostech stěžovatelů J. D., zastoupeného Mgr. Michalem Krčmou, advokátem, sídlem Navrátilova 675/3, Praha 1 - Nové Město, a B. P., zastoupené Mgr. Petrem Drapákem, advokátem, sídlem Malá Štěpánská 1932/3, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2022 č. j. 4 Tdo 1367/2021-6888, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. ledna 2021 č. j. 6 To 67/2020-6640 a rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 31. března 2020 č. j. 68 T 1/2014-6459, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnosti se odmítají. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jež byly nejprve vedeny pod samostatnými spisovými značkami IV. ÚS 1388/22 a I. ÚS 1414/22 a které Ústavní soud v souladu s § 63 zákona o Ústavním soudu a § 112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, usnesením ze dne 13. 9. 2022 spojil ke společnému řízení, se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena jejich práva ústavně zaručená v čl. 10 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 2 a 3, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem uznal stěžovatele a stěžovatelku v řízení proti uprchlému vinnými trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v rozhodném znění, ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 trestního zákona, za jednání označená v rozsudku pod body 1) až 4) výroku a dále trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1 trestního zákona, ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 trestního zákona, za jednání označená v rozsudku pod body 5), 6) výroku a stěžovatele samotného uznal vinným trestným činem pomluvy podle § 206 odst. 1 a 2 trestního zákona za jednání označené v rozsudku pod bodem 7) výroku. Podle § 227 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, krajský soud stěžovatelům trest neuložil, neboť v předchozím průběhu řízení bylo z důvodu uvedeného v § 172 odst. 2 písm. a) trestního řádu rozhodnuto o zastavení trestního stíhání podle § 223 odst. 2 a § 231 odst. 1 trestního řádu usnesením ze dne 21. 12. 2018 č. j. 68 T 1/2014-5939. V dalším řízení tak bylo pokračováno pouze na základě žádosti stěžovatelů a v důsledku toho krajský soud po provedeném hlavním líčení vyslovil u stěžovatelů pouze vinu. Dále podle § 228 odst. 1 trestního řádu uložil oběma stěžovatelům povinnost společně a nerozdílně zaplatit konkretizované poškozené nemajetkovou újmu ve výši 414 484 Kč a ostatní poškozené s uplatněným nárokem na náhradu škody soud odkázal podle § 229 odst. 1 trestního řádu na řízení ve věcech občanskoprávních. Týmž rozsudkem byli stěžovatelé podle § 226 písm. a) trestního řádu zproštěni obžaloby pro dílčí útok vůči specifikované poškozené, která byla zároveň podle § 229 odst. 3 trestního řádu odkázána se svým nárokem do občanskoprávního řízení. 3. Uvedené trestné činnosti se stěžovatelé podle krajského soudu dopustili - ve stručnosti shrnuto - tak, že [body 1) až 6) výroku rozsudku] po předchozí dohodě jako vůdčí představitelé neakreditované esoterické školy P., pod záminkou, že podstoupí blíže neurčenou léčebnou metodu zvanou "odháčkování", jež může provést a provede - jako jeden z mála zasvěcených tantriků na světě - stěžovatel, která "umožní ženám a dívkám zbavit se energetických háčků, které v jejich organismu zanechali dřívější sexuální partneři a které jim brání v proudění ženské energie, v duchovním růstu, v osobním rozvoji a v možnosti najít adekvátního životního partnera", stěžovatelka, ať sama či ve spolupráci s dalšími lektorkami školy, pod falešnými záminkami, vybíraly dle pokynů stěžovatele poškozené, bez uvedení a s úmyslným zamlčením základní informace, jak "odháčkování" probíhá, tj. že jde o pohlavní styk se stěžovatelem, ať na seminářích či v objektech, kam byly poškozené dovedeny, se tyto podrobily pod vedením stěžovatelky dechovému cvičení, které vedlo k hyperventilaci, v důsledku které často v kombinaci s nedostatkem spánku, nedostatku plnohodnotné stravy, dehydratace, celkové únavy, stresu, strachu z neznámého, u poškozených vyvolaly usnadnění rozvoje určitého stupně kvalitativní poruchy vědomí s neschopností ovládání tělesných pohybů, vyjádření nesouhlasu, obrany sebe samé, eventuálně rozvojem různé hloubky kvalitativní poruchy vědomí, kdy právě za tímto účelem byly stěžovatelkou do tohoto stavu uvedeny, čehož si byl stěžovatel vědom, a oba stěžovatelé si byli vědomi toho, že nebyly-li by poškozené ve stavu bezmoci, mohly by ať slovně či fyzicky projevit nesouhlas se souloží, kdy v tomto stavu k nim stěžovatel přistoupil, nezjišťoval jejich souhlas se souloží, a bez jejich souhlasu a s tímto vědomím na nich vykonal pohlavní styk, a to v období měsíců července až září roku 2004 v X nebo Y v případech podrobněji popsaných ve skutkové větě rozsudku. Jednání označené v rozsudku pod bodem 7) spočívalo v tom, že stěžovatel v přesně nezjištěné době, nejméně v roce 2009 na veřejně přístupných internetových stránkách jako autor článku s názvem "XXX" publikoval s vědomím, že jde o nepravdivé údaje, tvrzení o tom, že označená poškozená se autorovi článku sama svěřila, že jako lékařka neurologického oddělení konkretizovaného zdravotnického zařízení způsobila v přesně nezjištěný den na podzim roku 2006 smrt pacienta, a že mohlo jít o úmyslné jednání, přičemž si byl vědom toho, že tyto lživé údaje byly způsobilé poškozenou jako lékařku značnou měrou poškodit v zaměstnání i u spoluobčanů, a v tomto úmyslu i jednal, kdy za těchto okolností, v důsledku ohrožení její vážnosti a fundovanosti lékařky nemohla poškozená vykonávat své povolání lékařky v označeném zdravotnickém zařízení, a z těchto důvodů ke dni 31. 5. 2009 ukončila podle § 50 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, pracovní poměr v uvedené nemocnici a v období od 1. 6. 2009 do 30. 9. 2009 byla vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání na Úřadu práce České republiky. 4. Proti odsuzující části rozsudku krajského soudu podali za oba stěžovatele (uprchlí) odvolání jejich obhájci. O těchto odvoláních rozhodl Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem tak, že ad I. podle § 258 odst. 1 písm. d) a odst. 2 trestního řádu rozsudek krajského soudu částečně zrušil ohledně stěžovatele ve výroku o vině v bodech ad 1) až 4), ad 5) a 6) a ve výroku o neuložení trestu a ve výrocích o náhradě škody; ohledně stěžovatelky tuto část rozsudku zrušil v celém rozsahu. Za podmínek § 259 odst. 3 trestního řádu pak ve věci sám rozhodl, že oba stěžovatele uznal vinnými totožným jednáním pod body ad 1) až 4) a ad 5) a 6), jak již bylo předtím vysloveno v rozsudku krajského soudu, včetně výsledné právní kvalifikace podle § 241 odst. 1 a odst. 3 písm. a) trestního zákona, v obou případech ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 trestního zákona, pouze s tím rozdílem, že oproti krajskému soudu, který u právní kvalifikace obou trestných činů znásilnění spatřoval naplněný zákonný znak "zneužití bezbrannosti jiného k souloži", shledal zákonný znak spočívající v "donucení jiného násilím k souloži". Stejně jako již před tím krajský soud i vrchní soud podle § 227 trestního řádu stěžovatelům za uvedené trestné činy, u stěžovatele i za trestný čin pomluvy podle § 206 odst. 1 a 2 trestního zákona, ohledně nějž zůstal výrok o vině napadeného rozsudku nezměněn, tresty neuložil. Zopakoval pak i oba výroky o náhradě škody podle § 228 odst. 1 trestního řádu, resp. podle § 229 odst. 1 trestního řádu. Současně ad II. konstatoval, že v ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn. 5. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelů podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněná odmítl. II. Argumentace stěžovatelů 6. Stěžovatelé namítají, že nebyly splněny podmínky pro vedení trestního řízení proti nim jako proti uprchl