IV.ÚS 139/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 139/09 ze dne 28. 5. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 28. května 2009 v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele O. H., zastoupeného JUDr. Radkem Adámkem, advokátem, AK se sídlem Cihlářská 19, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. října 2008 sp. zn. 3 Tdo 1157/08, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. května 2008 sp. zn. 9 To 112/08 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 24. ledna 2008 čj. 91 T 9/2007-196, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížností včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou, stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, přičemž namítá, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva)". V petitu ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby napadená rozhodnutí obecných soudů byla Ústavním soudem zrušena. II. K posouzení ústavní stížnosti stěžovatele si Ústavní soud vyžádal spis Městského soudu v Brně sp. zn. 91 T 9/2007, ze kterého zjistil následující: Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 24. ledna 2008 čj. 91 T 9/2007-196 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák., kterého se dle skutkové věty rozsudku dopustil (stručněji řečeno) tím, že "v době od října 2003 do 1.3.2005 v Brně jako jednatel společnosti HP horse power, s.r.o., odstranil z prostor restaurace "U šaška a krále" výčepní techniku, která byla na základě smlouvy o výpůjčce ze dne 6.10.2003 uzavřené obžalovaným společnosti HP zapůjčena společností Plzeňský prazdroj, a.s.; výčepní techniku nepředal novému jednateli společnosti HPi ani nevrátil společnosti Plzeňský prazdroj a způsobil jí škodu ve výši nejméně 93.941,20 Kč". Za tento trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu dva a půl roku a s uložením povinnosti nahradit podle svých sil způsobenou škodu. Dále byl podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro druhý skutek, v němž byl obžalobou spatřován dílčí útok pokračujícího trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. Proti odsuzujícímu rozsudku podal stěžovatel odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 22. května 2008 sp. zn. 9 To 112/08 podle § 256 tr. ř. zamítnuto. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, v němž uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., které Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. října 2008 sp. zn. 3 Tdo 1157/08 podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. III. Stěžovatel namítl, že v jeho trestní věci existuje extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, nesoulad mezi skutkovým stavem a právními závěry a došlo k porušení principů "in dubio pro reo" a pojímání trestního práva jako "ultima ratio". Dle stěžovatele skutek popsaný ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku nenaplňuje znaky trestného činu zpronevěry, z popisu není zřejmé naplnění objektivní stránky, tj. "přisvojení si" cizí věci a naplnění stránky subjektivní. Vyslovil nesouhlas s hodnocením důkazů obecnými soudy, rozvedl podrobně části výpovědí ve věci slyšených svědků a zdůraznil zejména, že výčepní zařízení sám z provozovny neodstranil, toto odvezl tehdejší provozní restaurace a tudíž on sám nemohl být osobou trestně odpovědnou, byť byl v té době statutárním orgánem společnosti HP horse power, neboť tuto odpovědnost nebylo možno dovozovat z toho, že si neověřil, jak se zařízením naložil pracovník odpovědný za provoz restaurace. Stěžovatel namítl, že soud nesprávně dovodil jeho nepřímý úmysl, ač se z jeho strany jednalo nanejvýš o "laxní přístup" k plnění povinností a o nedbalostní zavinění. Skutek, který mu byl kladen za vinu, by mohl být eventuálně posouzen jako trestný čin podle § 255 tr. zák. Dále podrobně rozvedl obsah výpůjční smlouvy se závěrem, že pouhou demontáží výčepního zařízení tuto smlouvu neporušil. Zdůraznil rovněž, že na stejném skutkovém základě byl zproštěn druhého dílčího útoku zpronevěry. Pokud se jedná o rozhodnutí soudu druhého stupně, namítl, že toto je nepřezkoumatelné, neboť tento soud bez podrobnější argumentace stvrdil závěry nalézacího soudu. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytknul, že se nevypořádal se všemi námitkami, které v dovolání uplatnil. Podstata odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatele tedy spočívá v polemice s hodnocením důkazů, v nesouhlasu se skutkovými a především právními závěry obecných soudů. Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud jde o hodnocení důkazů, je i v tomto případě nucen potvrdit stanovisko vyjádřené ve své ustálené judikatuře, podle kterého funkcionálně jako "soudní orgán ochrany ústavnosti" (čl. 83 Ústavy) není další soudní instancí. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou proto záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy, což je v plném souladu s ústavním principem nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny). Ústavní soud již opakovaně konstatoval, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a zejména v řízení o ústavní stížnosti střeží dodržování ústavně zaručených základních práv a svobod. Výjimku z tohoto pravidla tvoří toliko situace, kdy by soudy na úkor stěžovatele vybočily z mezí daných rámcem ústavně garantovaných základních lidských práv [čl. 83 a 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Přezkoumání a přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy přichází v úvahu pouze v případě, kdy v soudním rozhodování vyvozená skutková zjištění jsou v příkrém nesouladu s provedenými důkazy, resp. tehdy, jestliže z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami při hodnocení důkazů a skutkovými zjištěními na jedné straně a právními závěry na straně druhé (viz např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257, sp. zn. III. ÚS 166/95, N 79/04 SbNU 255). Pouze takováto rozhodnutí lze považovat za rozhodnutí vydaná v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, čímž jsou splněny podmínky pro zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů. IV. Bylo proto nezbytné posoudit, zda napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do komplexu ústavně zaručených základních práv stěžovatele a řízení jako celek nebylo spravedlivé. V této souvislosti Ústavní soud především konstatuje, že podstatu výhrad k výroku o vině uplatnil stěžovatel již v řízení před nalézacím soudem a - byť i velmi stručně - rovněž v odvolání. V celém rozsahu však námitky obsažené v ústavní stížnosti uplatnil v dovolání, přičemž argumentace ústavní stížnosti je zcela totožná s odůvodněním tohoto mimořádného opravného prostředku, doplněna je pouze o tvrzené nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu a nevypořádání se se všemi námitkami Nejvyšším soudem. Ústavní soud zdůrazňuje ustálenou rozhodovací praxi, z níž vyplývá, že stěžovatelova skutková polemika není způsobilá sama o sobě založit dotčení ústavních práv. Jak shora uvedeno, Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat obecnými soudy provedené hodnocení důkazů ve smyslu zaujetí odlišných skutkových závěrů, nejedná-li se o rozpory mezi provedenými důkazy a vyvozeným skutkovým stavem zakládajícími vykročení z mezí ústavních kautel (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 272/01, N 93/34 SbNU 9, sp. zn. II. ÚS 182/02, N 130/31 SbNU 165).Takové vybočení z ústavních postulátů v dané věci zjištěno nebylo. Městský soud v Brně v odůvodnění rozsudku podrobně rozvedl důkazy ve věci provedené a přezkoumatelným způsobem vyložil, na základě kterých důkazů dospěl ke skutkovému zjištění týkajícímu se výroku o vině stěžovatele. Pozornost věnoval i právní kvalifikaci jednání stěžovatele. Odůvodnění rozsudku nalézacího soudu je v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. Krajský soud v Brně zákonným způsobem projednal odvolání stěžovatele, které se z převážné části týkalo nikoliv výroku o vině, nýbrž zprošťujícího výroku, a neshledal pochybení ve způsobu řízení před soudem prvního stupně, ani v rozsahu dokazování vztahujícího se k výroku o vině. Se skutkovými i právními závěry nalézacího soudu se v celém rozsahu ztotožnil a na odůvodnění odsuzujícího rozsudku toliko odkázal, aniž by podrobněji skutková zjištění a vyvozené právní závěry odůvodňoval. V tomto postupu odvolacího soudu Ústavní soud porušení práva stěžovatele na spravedlivý proce