IV.ÚS 1391/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1391/09 ze dne 27. 12. 2011 N 218/63 SbNU 505 Odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného - ze dne 27. prosince 2011 sp. zn. IV. ÚS 1391/09 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. B. proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 2192/2007-545 ze dne 21. 4. 2009 o zamítnutí stěžovatelova dovolání a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 8 Co 821/2006-526 ze dne 26. 1. 2007, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že se zamítá stěžovatelova žaloba, jíž se proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhal náhrady škody způsobené nezákonným soudním rozhodnutím. Výrok Rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 2192/2007-545 ze dne 21. 4. 2009 a rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 8 Co 821/2006-526 ze dne 26. 1. 2007 se ruší. Odůvodnění I. 1. Ústavnímu soudu byl dne 28. 5. 2009 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") sp. zn. 34 C 191/96 Ústavní soud zjistil, že rozsudkem tohoto soudu č. j. 34 C 191/96-494 ze dne 29. 8. 2006 bylo vyhověno žalobě stěžovatele proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále též jen "vedlejší účastnice"), na jejímž podkladě byla vedlejší účastnice zavázána uhradit stěžovateli částku 3 624 463,30 Kč s příslušenstvím jako náhradu škody způsobené stěžovateli nesprávným rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě (výrok I rozsudku); co do částky 393 364,70 Kč byla žaloba stěžovatele zamítnuta (výrok II rozsudku). Proti rozsudku okresního soudu podala odvolání vedlejší účastnice (do výroku I) i stěžovatel (do výroku II), načež Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem č. j. 8 Co 821/2006-526 ze dne 26. 1. 2007 změnil rozhodnutí okresního soudu tak, že se žaloba stěžovatele zamítá. Dovolání stěžovatele bylo rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 2192/2007-545 ze dne 21. 4. 2009 zamítnuto. 3. Předmětem řízení před obecnými soudy byl nárok stěžovatele na náhradu škody, jež mu měla vzniknout v důsledku vydání rozsudku krajského soudu č. j. 9 Co 181/92-48 ze dne 4. 6. 1992. V této souvislosti byl skutkový stav zjištěný obecnými soudy následující: Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci č. j. 7 C 168/91-25 ze dne 10. 1. 1992 bylo vyhověno návrhu stěžovatele a jeho bratra, aby byla odpůrci, AGROMETAL Olomouc, výrobní družstvo, (dále jen "odpůrce") jakožto osobě povinné podle § 4 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon č. 403/1990 Sb.") uložena povinnost uzavřít s navrhovateli smlouvu o vydání v návrhu specifikovaných nemovitostí. Krajský soud následně rozsudkem č. j. 9 Co 181/92-48 ze dne 4. 6. 1992 změnil rozhodnutí Okresního soudu v Olomouci tak, že se návrh zamítá, neboť druhý z navrhovatelů neuplatnil písemně nárok u povinné osoby, a nesplnil tak podmínku plynoucí z § 5 odst. 1 a § 19 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. Krajský soud dovodil, že za situace, kdy nemovitosti měly být dle petitu žaloby vydány do spoluvlastnictví obou navrhovatelů, přičemž toto nebylo z důvodu nedostatku aktivní legitimace druhého navrhovatele možné, nezbylo než žalobu jako celek zamítnout, neboť podle § 153 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, je soud obsahem návrhu vázán. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dovolání, na jehož základě byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze č. j. 3 Cdo 106/92-68 ze dne 30. 12. 1993 rozsudek krajského soudu v části, v níž byla zamítnuta žaloba stěžovatele, zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že soud je v tomto případě oprávněn překročit návrhy účastníků a přisoudit jim více, než čeho se domáhají, tzn., že je možno vydat nemovitosti do výlučného vlastnictví stěžovatele. V konečném důsledku pak bylo rozsudkem Okresního soudu v Olomouci č. j. 7 C 168/91-121 ze dne 18. 6. 1999 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci č. j. 12 Co 771/99-146 ze dne 26. 4. 2000 žalobě stěžovatele vyhověno a odpůrci byla uložena povinnost uzavřít se stěžovatelem písemnou dohodu o vydání v rozsudku uvedených nemovitostí. Posledně uvedená rozhodnutí nabyla právní moci dne 27. 7. 2000, nicméně povinná osoba již v této době nebyla evidována jako vlastník předmětných nemovitostí, neboť dne 7. 7. 1993, tzn. v mezidobí, než byl pravomocný rozsudek krajského soudu č. j. 9 Co 181/92-48 ze dne 4. 6. 1992 rozhodnutím dovolacího soudu zrušen, převedla vlastnické právo k předmětným nemovitostem na třetí osobu. Stěžovatel se proto domáhal určení, že vlastníkem předmětných nemovitostí je on, přičemž jeho návrh byl nejprve rozsudkem Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 18 C 348/2000 ze dne 11. 6. 2003 zamítnut, nicméně toto rozhodnutí bylo posléze k odvolání stěžovatele rozsudkem krajského soudu sp. zn. 12 Co 824/2003 ze dne 26. 1. 2004 změněno a stěžovatel byl zapsán jako vlastník do katastru nemovitostí. 4. Již v průběhu řízení o žalobě podle zákona č. 403/1990 Sb. uplatnil stěžovatel vůči Ministerstvu spravedlnosti nárok na náhradu škody, jehož výši odvozoval od příjmu, kterého by mohl dosáhnout pronájmem předmětných nemovitostí v období od 4. 6. 1992 do 27. 7. 2000, kdyby krajský soud rozhodl v souladu se zákonem. Jak již bylo uvedeno výše, jeho žalobě o náhradu škody nebylo obecnými soudy vyhověno, a to z důvodu absence příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním vedlejší účastnice (státu) a vzniklou škodou. Dle názoru krajského soudu byla za vzniklou škodu odpovědná povinná osoba, neboť to byla právě ona, kdo v rozporu se zákonem nevydal předmětné nemovitosti a následně je dokonce převedl na třetí osobu. Krajský soud uzavřel, že odpovídá-li za vzniklou škodu jiný subjekt, pak ani případné neposkytnutí soudní ochrany nemůže založit odpovědnost státu podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem. S tímto právním názorem se ztotožnil rovněž Nejvyšší soud, který dále podotkl, že vydáním rozsudku krajského soudu č. j. 9 Co 181/92-48 ze dne 4. 6. 1992 nedošlo v právním postavení stěžovatele k žádné změně, a toto rozhodnutí tedy nemohlo být příčinou toho, že stěžovatel nedosáhl v období od 4. 6. 1992 do 27. 7. 2000 zisku z pronájmu předmětných nemovitostí. Právní názor zastávaný stěžovatelem by vedl k absurdnímu důsledku, že jakékoliv rozhodnutí nižší instance v majetkovém sporu, které by bylo později vyšší instancí zrušeno, by mohlo být považováno za příčinu škody způsobené výkonem veřejné moci, a zakládalo by tak odpovědnost státu. 5. Rozsudky krajského a Nejvyššího soudu napadl stěžovatel svou ústavní stížností, v níž namítal, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu podle čl. 36 odst. 3 Listiny a dále čl. 4, 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), neboť nesprávně posoudily otázku existence příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím krajského soudu a vzniklou škodou, a v důsledku toho dospěly k chybnému závěru o nenaplnění podmínek odpovědnosti státu za škodu. Stěžovatel v této souvislosti zdůraznil, že povinná osoba prodala předmětné nemovitosti až poté, co byl návrh na jejich vydání pravomocně zamítnut. Toto rozhodnutí, přestože bylo následně zrušeno, bylo pro strany sporu závazné, povinná osoba tedy nemohla jednat protiprávně, když se jím řídila. V právním státě není možné požadovat, aby účastník řízení sám dovodil protiprávnost svého jednání i přes znění pravomocného rozsudku potvrzující mu opak. Příčinou vzniku škody na straně stěžovatele tedy nebylo jednání povinné osoby, nýbrž nezákonný rozsudek krajského soudu, neboť kdyby jej nebylo, stěžovatel by se stal vlastníkem předmětných nemovitostí již po prvním odvolacím jednání ve věci, tzn. dne 4. 6. 1992. Stěžovatel k tomu dále podotkl, že náhradu škody požadoval pouze za období mezi nezákonným rozhodnutím krajského soudu, kterým byla jeho žaloba zamítnuta, a rozhodnutím, jímž bylo jeho žalobě vyhověno, tedy za období, v němž povinná osoba v žádném případě nemohla jednat protiprávně. Stěžovatel se neztotožnil s názorem Nejvyššího soudu, že jím zastávaný výklad by vedl k absurdním důsledkům, a naopak vyjádřil přesvědčení, že případ, kdy je zrušeno pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, byl jednou z hlavních modelových situací předpokládaných při přijímání zákona č. 58/196