IV.ÚS 1392/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1392/20 ze dne 2. 6. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky V. S., zastoupené Mgr. et. Bc. Ivou Jónovou, advokátkou, sídlem Bozděchova 97/2, Ústí nad Labem, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. února 2020 č. j. 101 Co 51/2020-981, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1. nezletilého J. K. a 2. R. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatelka (dále též "matka") se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výše uvedeného soudního rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její práva a práva 1. vedlejšího účastníka (dále též "nezletilý") podle čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Stěžovatelka zároveň navrhla, aby Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadeného usnesení. 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí se podává, že usnesením Okresního soudu v Kutné Hoře (dále jen "okresní soud") ze dne 18. 12. 2019 č. j. 0 P 168/2018-716 byl zamítnut návrh 2. vedlejšího účastníka (dále též "otec") na nařízení předběžného opatření, kterým se domáhal uložení povinnosti matce předat nezletilého do jeho péče. 3. K odvolání otce Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením usnesení okresního soudu změnil a nařídil předběžné opatření, kterým se matce ukládá povinnost předat nezletilého do péče otce. Krajský soud shledal, že byla prokázána naléhavá potřeba zatímní úpravy poměrů nezletilého. Tuto naléhavou potřebu spatřuje v dlouhodobém neuskutečňování styků nezletilého s otcem z důvodu odmítavého postoje matky. Zdůraznil, že je povinností matky nezletilého na styk s otcem připravit, nikoliv tuto povinnost přenášet na zařízení, které má pouze zprostředkovat předání nezletilého otci, a tím zabránit konfliktu rodičů a vytvořit nezletilému klidný přechod do péče druhého rodiče. Matka, namísto aby nezletilého přivedla do Střediska R. a tam ho v klidu otci předala, ponechává nezletilého v osobním automobilu za přítomnosti dalších osob a požaduje po pracovnících Střediska R., aby nezletilého z auta odebrali a předali jej otci. Ze soudního spisu se podává, že matka dlouhodobě a opakovaně svým jednáním brání v předání nezletilého otci, ačkoliv ve vztahu k nezletilému i třetím osobám verbálně vyjadřuje postoj opačný. Tato tendence v chování matky vyplývá i ze znaleckého posudku PhDr. Františka Krcha, Ph.D., z něhož se podává, že nezletilý je nepřímo ovlivňován matkou a její rodinou. Podle krajského soudu dlouhodobý vliv takovéhoto vnitřně rozporného jednání matky je činitelem podstatně ovlivňujícím trvání, utváření a rozvoj vztahu nezletilého s otcem a v důsledku toho i činitelem majícím destruktivní vliv na vývoj osobnosti nezletilého (nezletilý je dítětem ve věku pěti let, kdy ještě není schopen si utvářet vlastní názory a postoje, a tyto jsou v podstatné míře ovlivňovány názory a postoji dominantně pečující osoby). Naplňování otcovské a mateřské role jsou pro zdravý vývoj každého dítěte nezbytností, vazba mezi rodičem a dítětem je jedním z prvořadých předpokladů zdárného vývoje dítěte. V nejlepším zájmu nezletilého je nepochybně zachování a rozvoj jeho vazeb s otcem. Tomu však dlouhodobě brání jednání matky, která ke škodě nezletilého zneužívá svého postavení dominantně pečující osoby, čímž vytváří reálné nebezpečí závažné újmy pramenící ze ztráty vazby nezletilého k otci. Krajský soud tak dospěl k závěru, že obstrukční postoje a chování matky nelze dále respektovat; není-li matka natolik vyzrálým rodičem, aby dokázala respektovat rodičovskou roli otce, nezbývá, než aby roli primárně pečujícího rodiče převzal otec, který vzhledem ke svému dosavadnímu tolerantnímu postoji dokáže matku dítěte jako rodiče respektovat a který matce ve styku s dítětem bránit nebude. Matka nerespektuje nejlepší zájem dítěte, nerespektuje otce jako rodiče, nerespektuje rozhodnutí soudů, není ochotna navzdory poučením o následcích nesplnění povinnosti respektovat vykonatelná rozhodnutí soudu o styku nezletilého s otcem, dlouhodobě a ve stupňující se míře fakticky otce jako rodiče vylučuje z podílu na jeho nezastupitelném výchovném působení na nezletilého. II. Argumentace stěžovatelky 4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména uvedla, že v odůvodnění napadeného usnesení se krajský soud vypořádal s předloženými tvrzeními a důkazy velice stroze, anebo dokonce vůbec. Názory a důkazy předkládané matkou jsou zcela ignorovány, matka je otcem, jeho právním zástupcem a státními orgány, bez jakýchkoliv relevantních důkazů obviňována, že brání ve styku otce s nezletilým. Matka soudu i koliznímu opatrovníku předložila řadu důkazů (svá vyjádření, zvukové nahrávky, přepisy zvukových nahrávek), ze kterých vyplývá neochota nezletilého u otce trávit delší časové úseky a neschopnost a neochota otce k faktickému převzetí nezletilého. Krajský soud sám uvádí, že nezohlednil a vyloučil z posuzování řadu dokumentů a sdělení matky (např. i námitky ke znaleckému posudku ze dne 12. 12. 2019), i když byly doručeny okresnímu soudu před datem vydání prvoinstančního usnesení. Pravděpodobně správným posouzením a hlavně nevyloučením těchto dokumentů okresní soud vydal správné zamítavé usnesení (sub 2). Soudu, resp. přibranému znalci, a ani orgánu sociálně-právní ochrany dětí se do současné doby nepodařilo zjistit názor nezletilého. Soudy zcela ignorovaly svou úřední povinnost a pouze se omezily na dokumentování situace na základě výslechů rodičů, zpráv Střediska R. a orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Matka se po celou dobu snažila podávat okresnímu soudu včasné, důvodné a smysluplné návrhy, které, bylo-li by jim vyhověno, by věc dávno vyřešily, a to citlivým způsobem s ohledem na zájmy nezletilého. Je s podivem, že krajský soud obsáhle zkopíroval do odůvodnění svého rozhodnutí vyjádření matky a zprávu Střediska R. a další selektivně vybrané informace ze soudního spisu. Takový postup považuje matka za formálně vadný, ale zejména v hrubém rozporu se zásadou kontradiktornosti civilního řízení a rovnosti stran. Krajský soud rozhodoval a stěžovatelku trestal za její procesní aktivitu, kterou se snažila bránit zájmy svého nezletilého syna. Krajský soud zcela ignoroval pravou příčinu vzniku samotné situace a programově přehlížel důkazy předložené stěžovatelkou. V nepochybném důsledku však především napadeným usnesením poškodil zájem nezletilého, jehož zájmy nehájí zodpovědně a objektivně kolizní opatrovník. Stěžovatelka rovněž uvádí, že předběžným opatřením nelze rozhodovat tam, kde by nahrazovalo konečné rozhodnutí, což se zde rozhodnutí krajského soudu fakticky stalo a jí bylo znemožněno se k právnímu závěrečnému názoru soudu jakkoliv vyjádřit či argumentovat, tedy rozhodnutí krajského soudu je podle stěžovatelky rovněž v tomto ohledu v rozporu se zákonem. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud se nejprve zabýval splněním procesních předpokladů projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnící řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva. 6. K včasnosti ústavní stížnosti Ústavní soud konstatuje, že podle sdělení krajského soudu bylo napadené usnesení doručeno stěžovatelce dne 12. 3. 2020 a ústavní stížnost byla podána a Ústavnímu soudu doručena prostřednictvím datové schránky až dne 14. 5. 2020, tedy zjevně opožděně (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Nicméně stěžovatelka požádala Ústavní soud o prominutí zmeškání lhůty, jelikož ji zmeškala z důvodu omluvitelného, kdy nastal v České republice dnem 12. 3. 2020 krizový stav a stěžovatelka nemohla z objektivních důvodů lhůtu pro podání ústavní stížnosti dodržet. Ústavní soud zvážil žádost stěžovatelky a vzhledem k tomu, že ji shledal důvodnou, postupem podle § 6 zákona č. 191/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV-2 na osoby účastnící se soudního řízení, poškozené, oběti trestných činů a právnické osoby a o změně insolvenčního zákona a občanského soudního řádu, stěžovatelce prominul zmeškání lhůty a přistou