IV.ÚS 1394/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1394/12 ze dne 24. 7. 2012   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti M. K., zastoupeného JUDr. Jiřím Machourkem, advokátem, AK se sídlem v Brně, Cihlářská 16, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011 č. j. 5 Tdo 1456/2011-56, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 7. 2011 č. j. 3 To 26/2011-4180 a rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 11. 1. 2011 č. j. 61 T 7/2010-4084 takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Návrhem podaným osobně dne 16. 4. 2012 se M. K. (dále jen "obviněný" případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v trestní věci Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále jen "nalézací soud") sp. zn. 61 T 7/2010. Vyjádřil přesvědčení, že napadená rozhodnutí je třeba zrušit v celém rozsahu, tj. i ve vztahu ke spoluobviněným R. V. a R. N. II. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu nalézacího soudu sp. zn. 61 T 7/2010 vyplývají následující skutečnosti. Dne 11. 1. 2011 nalézací soud obviněného uznal vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 trestního zákoníku (jehož se dopustil společně s dalšími obviněnými) a odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání šesti let a tří měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 a 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu funkce člena statutárních orgánů obchodních společností a družstev a funkce prokuristy na dobu 7 let. Dne 13. 7. 2011 Vrchní soud v Olomouci (dále jen "odvolací soud") z podnětu odvolání státního zástupce rozsudek nalézacího soudu částečně zrušil ve výroku o trestu uloženém obviněnému (výrok I.) a při nezměněném výroku o vině nově rozhodl mj. tak, že obviněnému uložil kromě stejných trestů odnětí svobody a zákazu činnosti i peněžitý trest v rozsahu 300 denních sazeb ve výši 500 Kč, tedy v celkové výši 150 000 Kč. Pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, uložil soud obviněnému náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců (výrok II.); dále rozhodl, že odvolání obviněného a spoluobviněného R. V. se zamítají (výrok III.) a jinak se napadený rozsudek ponechává nezměněn (výrok IV.). Dne 20. 12. 2011 Nejvyšší soud (dále též jen "dovolací soud") dovolání obviněného proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 13. 7. 2011 odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., tj. jako podané z jiných než zákonem stanovených důvodů. III. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces a soudní ochranu garantované v čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i zásada in dubio pro reo zakotvená v čl. 40 odst. 2 Listiny; v konečném důsledku byl porušen i čl. 8 odst. 1 Listiny. Stěžovatel uvedl, že v rámci ústavní stížnosti v převážně míře opakuje argumentaci dříve již uplatněnou v řízení před obecnými soudy; v jeho případě však právě nerespektování zásad uvedených v § 2 odst. 2 a 5 tr. řádu dosáhlo takové intenzity, že bylo porušeno právo na spravedlivý proces. Jednalo se především o opomenuté důkazy spočívající v nevypracování znaleckého posudku a neprovedení výslechu navržených svědků. Soudy jednotlivých stupňů posuzovaly rozdílně otázku, proč nelze vyhovět návrhu na provedení důkazu znaleckým posudkem, což vedlo k nepřesvědčivosti odůvodnění jejich rozhodnutí. Stěžovatel nesouhlasil ani s důvody, jež vedly obecné soudy k odmítnutí důkazu výslechem navržených svědků. Odvolacímu soudu stěžovatel vytkl, že se nezabýval jeho konkrétními námitkami uvedenými v odvolání, např. námitkami ohledně záručních listů; v důsledku toho skutkové zjištění nalézacího soudu tak bylo v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. V části III. ústavní stížnosti stěžovatel uzavřel, že řízení před obecnými soudy trpělo závažnými vadami dosahujícími ústavně právní dimenze; obecné soudy nevyvrátily přesvědčivým a procesně nezpochybnitelným způsobem jeho obhajobu spočívající v tom, že v jeho věci se nejednalo o fiktivní dodávky. Za této situace důkazních pochybností měla být věc vyložena "ve prospěch obviněného." IV. Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů. Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud spatřoval v tvrzení stěžovatele, že obecné soudy porušily právo na spravedlivý proces (včetně principu in dubio pro reo) zaručené v hlavě páté Listiny a čl. 6 Úmluvy, zejména neústavním postupem při dokazování a vadným právním posouzením v řízení zjištěných skutečností, a dále základní právo na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 2 Listiny, resp. čl. 5 Úmluvy. 1. K tvrzenému porušení základního práva na spravedlivý proces neprovedením některých stěžovatelem navrhovaných důkazů Ústavní soud připomíná, že pojetí spravedlivého procesu zahrnuje mimo jiné právo na kontradiktorní řízení a princip rovnosti zbraní, dle nichž každá strana musí mít možnost předkládat důkazy k prokázání skutkového stavu svědčícího v její prospěch, a to v podmínkách, jež ji neuvádí do zřetelně nevýhodné situace vzhledem k protistraně. Obecné soudy jsou povinny řádně a nezaujatě posoudit návrhy, argumenty a důkazy předložené stranami a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnit [srov. nález ze dne 4. 9. 2002 sp. zn. I. ÚS 113/02, N 109/27 SbNU 213 (217-218) a tam citovaná rozhodnutí]. Obecné soudy však disponují jistou mírou uvážení, pokud jde o přijatelnost důkazů předložených stranami sporu. Zejména mohou zamítnout důkazy, které nejsou pro vedené řízení relevantní nebo které vedou k prokázání skutečnosti, jejichž existence nemá vazbu na předmět sporu, v jehož rámci jsou předloženy. V projednávaném případě je zřejmé, že s námitkami stěžovatele ohledně opomenutého důkazu se dostatečně vyrovnal již dovolací soud, který na str. 9 a násl. svého usnesení ze dne 20. 12. 2011 mj. konstatoval, že odvolací soud na str. 18 a 19 svého rozsudku dostatečně odůvodnil, proč považoval zpracování znaleckého posudku ke zjištění dodávky stavebního materiálu za neproveditelný důkaz. Podle dovolacího soudu požadavek obviněného na zpracování příslušného znaleckého posudku nebyl důvodný, neboť opatřením tohoto důkazu by nemohla být ověřena ani vyvrácena tvrzená skutečnost, takže v tomto směru rozhodně nešlo o tzv. opomenutý důkaz. Pokud šlo o návrh obhajoby učiněný při veřejném zasedání dne 13. 7. 2011 ohledně výslechu některých dalších svědků, odvolací soud se ve svém rozsudku na str. 19 k tomuto návrhu obviněného rovněž vyjádřil a dovolací soud považoval tento závěr pro posouzení důvodnosti návrhu na doplnění dokazování za dostatečný, neboť z kontextu odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, proč odvolací soud považoval vinu obviněného za prokázanou na základě jiných důkazů. V posuzovaném případě tak nenastal případ, že by se soud k návrhu na doplnění dokazování vůbec nevyjádřil, čímž by zcela opomněl některé důkazy. Pro takto vyložené důvody mohl Ústavní soud uzavřít, že k protiústavnímu opomenutí důkazů obecnými soudy nedošlo. 2. K tvrzenému porušení základního práva na spravedlivý proces porušením principu "in dubio pro reo" K blíže nekonkretizovanému tvrzení stěžovatele o nespravedlivosti procesu porušením principu in dubio pro reo [dle kterého není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného - srov. nález ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01, N 26/32 239 (251)] Ústavní soud připomíná, že tento princip je zahrnut v požadavku vyplývajícím z ustanovení § 2 odst. 5 tr. řádu (dle něhož orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí) a souvisí s ústavně zakotveným principem presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 2 Úmluvy). Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavnímu soudu náleží (jak uvedl již výše) "pouze" zkoumat, zda řízení, posuzované vcelku, včetně způsobu provedení důkazů v neprospěch i prospěch obviněného, mělo spravedlivý charakter požadovaný články 36 a násl. Listiny, resp. článkem 6 Úmluvy. Určitou nepřímou kontrolu uskutečňuje Ústavní soud zkoumáním, zda obecné soudy dostatečně odůvodnily svá rozhodnutí, a to též pokud jde o hodnocení provedených důkazů a důvodů, proč odm