IV.ÚS 1397/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1397/12 ze dne 18. 3. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaly Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele Města Luby, se sídlem v Lubech, Nám. 5. května 164, zastoupeného JUDr. Martinem Čonkou, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Chebu, Komenského 4, směřující proti usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 12 Co 642/2011 ze dne 20. ledna 2012 a proti usnesení soudního exekutora JUDr. Jiřího Doležala, Exekutorský úřad Plzeň-jih, se sídlem v Plzni, Jablonského 7 č. j. 16 Ex 15855/07-66 ze dne 11. března 2011, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Podáním učiněným podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR (dále jen "Ústava") a práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Chebu sp. zn. 8 Nc 5705/2007 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl oprávněným v exekuci proti povinnému Pavlovi Cagašíkovi (dále jen "povinný"), která byla nařízena Okresním soudem v Chebu usnesením č. j. 8 Nc 5705/2007-8 ze dne 11. prosince 2007 (dále jen "exekuce") a jejímž provedením byl pověřen exekutor JUDr. Jiří Doležal, Exekutorský úřad Plzeň-jih, se sídlem v Plzni, Jablonského 7 (dále jen "exekutor"). Usnesením sp. zn. 16 Ex 15855/07 ze dne 10. června 2010 uložil exekutor stěžovateli složit zálohu na náklady exekuce ve výši 34.155,- Kč a 20% DPH. Stěžovatel zálohu neuhradil a navrhl, aby byla exekuce zastavena. Následně exekutor usnesením sp. zn. 16 Ex 15855/07 ze dne 11. března 2011 exekuci zastavil (výrok I.) a uložil stěžovateli zaplatit exekutorovi na náhradě nákladů exekuce celkem částku ve výši 7.800,- Kč (výrok II.). K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni usnesením sp. zn. 12 Co 642/2011 ze dne 20. ledna 2012 rozhodl, že usnesení exekutora č. j. 16 Ex 15855/07-66 ze dne 11. března 2011 se v napadené části, tj. ve výroku pod bodem II., potvrzuje. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením č. j. 30 Cdo 3818/2013-116 ze dne 28. ledna 2014 odmítl (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II.). Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že brojil proti rozhodnutí exekutora, kterým byla zastavena exekuce, odvoláním, ve kterém argumentoval zejména tím, že důvodem pro zastavení exekuce nemůže být nezaplacení zálohy na náklady exekuce, když podal dne 14. června 2010 návrh na zastavení exekuce z důvodu nemajetnosti povinného a odkázal na ustálenou judikaturu vyšších soudů, zejm. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 609/2008, dle kterého nesložení zálohy nemůže vést k zastavení exekuce, je-li dán zjevně jiný důvod, pro který lze exekuci zastavit. Dále podle ústavní stížnosti stěžovatel v odvolání uváděl, že nelze-li oprávněnému přičítat procesní zavinění (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), že exekuce byla zastavena proto, že nebyl zjištěn postižitelný majetek povinného, nelze mu uložit povinnost zaplatit náklady exekuce a osobou povinnou k jejich náhradě může být pouze povinný. Tento svůj názor oprávněný dovozoval mimo jiné z nálezů Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1226/08, sp. zn. IV. ÚS 3158/09, sp. zn. IV. ÚS 314/09, sp. zn. I. ÚS 1275/09, sp. zn. III. ÚS 3304/09 a sp. zn. III. ÚS 1226/08. Stěžovatel uvádí, že Krajský soud v Plzni napadeným usnesením rozhodl o odvolání stěžovatele proti usnesení exekutora tak, že jej potvrdil, a o náhradě nákladů odvolacího řízení nerozhodl. Odvolací soud podle stěžovatele odůvodnil své rozhodnutí tím, že se na věc vztahuje exekuční řád, platný do 31. prosince 2007 (dále jen "e.ř."), když v dané věci byla exekuce nařízena 11. prosince 2007 a dle odvolacího soudu hradí (podle ust. § 87 odst. 3 e.ř.) náklady exekuce exekutorovi povinný s tím, že možnost uložení této povinnosti oprávněnému upravovalo ust. § 89 e.ř. Odvolací soud podle stěžovatele uvádí, že postupoval podle tohoto ustanovení a zkoumal, kdo z účastníků zastavení exekuce zavinil, přičemž dospěl k závěru, že jestliže oprávněný podal návrh na zastavení exekuce a rozhodnutím o zastavení exekuce bylo de facto tomuto návrhu vyhověno, pak to měl být stěžovatel, kdo zastavení exekuce procesně zavinil, a proto jej stíhá povinnost náklady exekuce zaplatit. Stěžovatel v ústavní stížnosti předně namítá, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, když odvolací soud přezkoumával rozhodnutí soudu prvního stupně v nedostatečném rozsahu. Jak podle stěžovatele jednoznačně vyplývá z textu odvolání, rozhodnutí soudu prvního stupně bylo napadeno v plném rozsahu všech jeho výroků, tedy jak v rozsahu výroku II. (náklady řízení), který přezkoumal odvolací soud, tak v rozsahu výroku I. (meritorní rozhodnutí), který odvolací soud přezkumu nepodrobil. Stěžovatel odkazuje na článek II. svého odvolání, kde výslovně uvedl, že: "Proti usnesení č. j. 16 Ex 15855/07 ze dne 11. 3. 2011, resp. proti výroku I. a II., se oprávněný odvolává". Odvolací soud podle stěžovatele nesprávně vyšel v posouzení rozsahu napadení prvostupňového rozhodnutí pouze z návrhu petitu pro rozhodnutí odvolacího soudu, kde stěžovatel již pouze uvedl, že navrhuje, aby odvolací soud napadené usnesení změnil a uložil povinnému zaplatit exekutorovi náklady exekuce. V pochybnostech měl podle stěžovatele odvolací soud přezkoumat napadené rozhodnutí v plném rozsahu, což však neučinil a nepostupoval správně. Stejně tak podle stěžovatele nesprávně odvolací soud dovodil, že proti jeho rozhodnutí není dovolání přípustné. Dále stěžovatel namítá, že se odvolací soud žádným způsobem nevypořádal s argumentací stěžovatele a ponechal ji bez povšimnutí, když se omezil na konstatování, že stěžovatel tím, že navrhl zastavení exekuce, toto zastavení zavinil, a proto je to on, kdo by měl nést náklady exekuce. Tento právní názor odvolacího soudu je však podle stěžovatele zcela mylný a naprosto ignoruje ustálenou judikaturu vyšších soudů. Odvolací soud se podle stěžovatele vůbec nezmínil a argumentačně nevypořádal s konkrétními námitkami stěžovatele, resp. s odkazy na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a taktéž svůj závěr o zavinění na straně stěžovatele nikterak nezdůvodňuje. Jeho rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné. V této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. US 1589/07. Dále dle názoru stěžovatele obecný soud také nesprávně posoudil otázku povinnosti hradit náklady exekuce v případě zastavení exekuce pro nedostatek majetku povinného tím, že nerespektoval závazný právní názor Ústavního soudu, vyjádřený v předchozí judikatuře, a odkazuje např. na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 314/09, I. ÚS 1856/09, sp. zn. II. ÚS 2426/09, sp. zn. III. ÚS 2938/09 a další. Proti v záhlaví citovanému rozhodnutí exekutora stěžovatel namítá, že exekutor zcela nesprávně rozhodl o zastavení exekuce s odůvodněním, že oprávněný neuhradil exekutorem stanovenou zálohu, když správně měl rozhodovat o návrhu oprávněného na zastavení exekuce. Tento postup vyplývá podle stěžovatele z judikatury Nejvyššího soudu, a to ze stěžovatelem zmiňovaného rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 609/2008. Takto však podle stěžovatele exekutor nepostupoval a odvolací soud tento nezákonný postup exekutora jako správný potvrdil. Odvolací soud podle stěžovatele též zcela nesprávně dovodil, že tím, že exekutor exekuci zastavil pro nezaplacení zálohy, návrhu oprávněného de facto vyhověl. Takovýto závěr odvolacího soudu je podle ústavní stížnosti zcela nesprávný. Odvolací soud postavil podle stěžovatele své rozhodnutí na závěru, že to byl oprávněný, kdo zastavení exekuce zavinil, a odkázal na ust. § 89 e.ř., dle kterého dojde-li k zastavení exekuce, může soud uložit oprávněnému, aby nahradil náklady exekuce. K povinnosti uhradit náklady exekuce ale stěžovatel zdůrazňuje, že povinnost k náhradě nákladů exekuce dle ust. § 89 exekučního řádu lze uložit oprávněnému, jestliže je při zastavení exekuce z hlediska zásad uvedených v § 271 větě první o. s. ř. osobou povinnou k náhradě nákladů exekučního řízení. Nelze-li oprávněnému přičítat zavinění, že exekuce byla zastavena proto, že u povinného nebyl zjištěn postižitelný majetek, nelze podle stěžovatele oprávněnému uložit povinnost k náhradě nákladů exekuce a osobou povinnou k jejich náhradě může být jen povinný. S odkazy na judikaturu Ústavního soudu stěžovatel dovozuje, že uložení povinnosti nahradit náklady exekuce stěžovateli je chybné a představuje porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces. Stěžovatel konečně též namítá, že požadavek exekutora na úhradu zálohy byl neoprávněný a protizákonný a přináší pro tuto svoji námitku bližší argumentaci. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k meritornímu projednání vě