IV.ÚS 140/06 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 140/06 ze dne 19. 2. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, v právní věci stěžovatelky PaedDr. M. T., zastoupené JUDr. Ivanem Kralikem, advokátem se sídlem v Praze 4, Písnické zahrady 433, o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 2. 2004, č.j. 5 T 27/2002-620, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 9. 2004, č.j. 5 To 235/2004-655, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 12. 2005, č.j. 6 Tdo 618/2005-707, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. 1. Ústavnímu soudu byl dne 20. 3. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, když napadaným rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem (dále jen "okresní soud") byla ve výroku o vině pod bodem 1) uznána vinnou ze spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 zák. č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), ve výroku o vině pod bodem 2) uznána vinnou ze spáchání trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 2 trestního zákona, za což byla odsouzena k úhrnnému peněžitému trestu ve výměře 80.000 Kč a pro případ nevykonání tohoto trestu ve stanovené lhůtě k náhradnímu trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců. Dále byl tímto rozsudkem okresního soudu stěžovatelce uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce hmotně odpovědného zaměstnance na dobu tří let a povinnost uhradit poškozené Obchodní akademii v Ústí nad Labem způsobenou škodu ve výši 66.949 Kč, zatímco se zbytkem svého uplatněného nároku na náhradu škody byla poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") následně svým rozsudkem ze dne 2. 9. 2004 k odvolání stěžovatelky zrušil napadaný rozsudek soudu I. stupně ve výroku o vině pod bodem 2), ve výroku o trestu a náhradě škody, to vše s ohledem na usnesení krajského soudu ze dne 2. 9. 2004, č.j. 5 To 235/2004-660, jímž ten prohlásil stěžovatelku ohledně skutku pod bodem 2) výroku o vině napadaného rozsudku soudu I. stupně účastnou amnestie prezidenta republiky ze dne 3. 2. 1998 a zastavil tak trestní stíhání stěžovatelky pro skutek, v němž byl podle obžaloby spatřován trestný čin zpronevěry. Nově rozhodl tak, že za trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 trestního zákona, v kteréžto části zůstal napadaný rozsudek okresního soudu ve výroku o vině pod bodem 1) nedotčen, odsoudil stěžovatelku k peněžitému trestu ve výměře 40.000 Kč a pro případ nevykonání tohoto trestu ve stanovené lhůtě k náhradnímu trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců, přičemž opětovně určil stěžovatelce povinnost uhradit poškozené Obchodní akademii v Ústí nad Labem způsobenou škodu, v tomto případě však ve výši 28.469 Kč, zatímco se zbytkem jí uplatněného nároku na náhradu škody byla poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Nejvyšší soud České republiky (dále jen "Nejvyšší soud ČR") pak usnesením ze dne 7. 12. 2005 odmítl dovolání stěžovatelky jako zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). 2. Stěžovatelka se domnívala, že v postupu obecných soudů v její trestní věci byla přítomna pochybení, jejichž souhrn navodil přesvědčení stěžovatelky o nespravedlnosti procesu před obecnými soudy jako celku s důsledkem v podobě zásahu do práva na spravedlivý proces stěžovatelky zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v širším pojetí v podobě nerespektování celé hlavy páté Listiny a čl. 2 odst. 2 Listiny ze strany obecných soudů. 3. Ve své ústavní stížnosti nejprve stěžovatelka Ústavnímu soudu přednesla své výhrady stran právní kvalifikace jejího jednání, jak ji provedly obecné soudy. Podle hodnocení stěžovatelky totiž obecné soudy při kvalifikaci jejího skutku dle § 250 odst. 2 trestního zákona nikterak nedbaly ustanovení § 88 odst. 2 (správně § 88 odst. 1) trestního zákona, jež stanoví přípustnost přihlédnutí k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby jen tehdy, jestliže ta pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. V této souvislosti stěžovatelka Ústavní soud upozornila, že svým jednáním měla způsobit škodu ve výši 28.469 Kč, tedy ve výši překračující spodní hranici vymezující škodu nikoliv malou ve smyslu § 250 odst. 2 ve spojení s § 89 odst. 11 trestního zákona pouze o 3.469 Kč, což bezpochyby nelze vnímat jako navození okolnosti podstatně zvyšující stupeň nebezpečnosti skutku stěžovatelky. Namístě tak bylo posuzovat trestní jednání stěžovatelky jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 trestního zákona, v opačném případě pak nelze než označit napadaná rozhodnutí obecných soudů jako projev přepjatého formalismu. 4. Do své ústavní stížnosti stěžovatelka zahrnula rovněž výtky, dle kterých popis skutku ve výrokové části napadaného rozsudku okresního soudu neobsahuje žádné uvedení těch skutečností, jež by odůvodňovaly závěr o naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu jednáním stěžovatelky. Výrok napadaného rozsudku soudu I. stupně proto nelze považovat za správný, mající oporu v hmotně právních předpisech, nadto tento obecné soudy vystavěly na skutkovém zjištění, které ovšem postrádá podklad v provedeném dokazování. 5. Stěžovatelka se nebyla s to ztotožnit ani s rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 12. 2005, jímž ten odmítl její dovolání jako zjevně neopodstatněné. Dle tvrzení stěžovatelky Nejvyšší soud ČR pouze převzal názory vyjevené Nejvyšším státním zastupitelstvím v jeho vyjádření reagujícím na dovolání stěžovatelky. Pokud Nejvyšší soud ČR odmítl dovolání stěžovatelky s tím, že v dovolacím řízení není oprávněn přezkoumávat úplnost dokazování, pak zřejmě pominul tu skutečnost, že právě neúplnost dokazování byla příčinou nesprávného právního posouzení skutku soudy I. a II. stupně, tedy dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu byl ve věci stěžovatelky naplněn. 6. Svou ústavní stížnost stěžovatelka uzavřela námitkami, v nichž napadala proces dokazování před soudy I. a II. stupně. V tomto směru Ústavní soud uvědomila, že okresní a krajský soud nevyhověly jejím procesním návrhům na provedení důkazů. Jelikož obecné soudy ve svých rozhodnutích nevyložily, proč určité důkazy nepřevzaly pro základ svých skutkových zjištění, lze jejich postup, kdy se některými důkazy nezabývaly, označit za případ tzv. "opomenutého důkazu". Mezi takovéto důkazy stěžovatelka zařadila plné moci k přebírání výplat, pracovní smlouvy a další. 7. Ústavní soud si za účelem věcného přezkumu ústavní stížnosti vyžádal spis Okresního soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 5 T 27/2002. Z tohoto zjistil, že dle výroku o vině pod bodem 1) napadaného rozsudku okresního soudu stěžovatelka v postavení ředitelky Obchodní akademie v Ústí nad Labem ve snaze obejít úpravu limitu vyučovacích hodin sebe jako ředitelky, jakož i ostatních učitelů školy, obsaženou v § 10 zákona č. 143/1992 Sb. a nařízení vlády ČR č. 503/1992 Sb., uzavírala v přesně nezjištěných dnech v Ústí nad Labem pracovní smlouvy s obžalovanou K. B. na školní roky 1992-1993, 1993-1994, 1994-1995, podle nichž měla obžalovaná B. v uvedených školních letech vyučovat ve sjednaném rozsahu jako středoškolská profesorka matematiku na Obchodní akademii v Ústí nad Labem, ačkoli obě obžalované věděly, že hodiny matematiky obžalovaná B. neodučí, budou odučeny jiným učitelem a tomuto bude za uvedené hodiny vyplacena mzda, přičemž následně provedla výuku matematiky v jednotlivých třídách sama stěžovatelka a ačkoli jí, jako ředitelce školy, mzda za přesčasové hodiny nenáležela, mzdu za tyto hodiny, vykázanou na jméno obžalované K. B. si ponechala, čímž způsobila Obchodní akademii v Ústí nad Labem škodu ve výši 28.469 Kč, přičemž v přesně nezjištěné následující době obžalovaná K. B. dodatečně potvrdila převzetí mzdy za měsíc leden až říjen a prosinec 1994 a měsíc leden 1995 v celkové výši 15.490 Kč i přesto, že žádnou mzdu nikdy nepřevzala. Tímto se stěžovatelka dopustila spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 trestního zákona, přičemž trest udělený stěžovatelce okresním soudem za toto jednání ve spojení s jednáním dle výroku o vině pod bodem 2) napadaného rozsudku okresního soudu, stejně jako navazující rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu, byly již specifikovány v odstavci 1. tohoto rozhodnutí Ústavního soudu. Při prostudování soudního spisu okresního soudu, sp. zn. 5 T 27/2002, učinil Ústavní soud mimo výše naznačená také další zjištění, která ovšem budou konsta