IV.ÚS 140/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 140/16 ze dne 4. 10. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Sládečka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Evy Maršálkové, zastoupené JUDr. Václavem Hochmannem, advokátem, AK se sídlem Rašínova 68, 760 01 Zlín, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2015 č. j. 15 Co 230/2015-80 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. února 2015 č. j. 22 C 46/2014-66, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, 2 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, čl. 17 Všeobecné deklarace lidských práv, čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie a porušení čl. 90 věty první Ústavy České republiky domáhala zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti. 2. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 22 C 46/2014, který si Ústavní soud vyžádal k ověření stěžovatelčiných tvrzení, vyplynulo, že stěžovatelka požadovala zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky exekučního řízení vedeného proti ní u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 23 EXE 689/2011 a Exekutorského úřadu Přerov pod sp. zn. 103 EX 08807/2011. Ministerstvo spravedlnosti její žádosti o peněžní satisfakci nevyhovělo, ale poskytlo jí zadostiučinění formou konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. S tím stěžovatelka nesouhlasila a peněžní satisfakce ve výši 11 875 Kč s příslušenstvím se proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhala žalobou. Obvodní soud pro Prahu 2 ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu zamítl. I dle jeho hodnocení byla celková délka řízení (2 roky a 8 měsíců, počítáno ode dne 11. 5. 2011, kdy se stěžovatelka dověděla o blokaci bankovního účtu, do pravomocného skončení exekučního řízení dnem 27. 1. 2014) nepřiměřená s ohledem na skutečnost, že po zrušení exekučního titulu Ústavním soudem nálezem ze dne 8. 11. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1433/11, nemělo být v exekuci pokračováno, nicméně přihlédl k tomu, že exekuční řízení bylo vyvoláno chováním stěžovatelky. Obvodní soud hodnotil význam exekučního řízení pro stěžovatelku za naprosto okrajový a újmu vzniklou neprojednáním věci v přiměřené lhůtě za natolik marginální, že dle jeho názoru bylo plně dostačující satisfakcí konstatování porušení práva učiněné žalovanou. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. 3. V ústavní stížnosti stěžovatelka stručně zrekapitulovala průběh exekučního řízení, které bylo proti ní zahájeno dne 3. 3. 2011 k návrhu EOS KSI Česká republika, s. r. o., pro vymožení částky ve výši 16 958,50 Kč s příslušenstvím, exekučním titulem bylo rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu (dále jen "ČTÚ") ze dne 8. 2. 2006 sp. zn. 163232/2005-6371. O vedeném správním řízení stěžovatelka nevěděla (rozhodnutí ČTÚ bylo doručováno procesnímu opatrovníkovi) a bezprostředně poté, co se o existenci exekučního titulu dověděla, podala proti němu ústavní stížnost. Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a nálezem ze dne 8. 11. 2011 rozhodnutí ČTÚ zrušil. Stěžovatelka podala dne 25. 11. 2011 návrh na zastavení exekuce, kterému bylo pravomocně vyhověno až dnem 19. 6. 2013, pokud šlo o náklady řízení až dnem 27. 1. 2014. Stěžovatelka byla přesvědčena o tom, že v řízení o návrhu na zastavení exekuce došlo k neodůvodněným průtahům, neboť namísto toho, aby po kasačním zásahu Ústavního soudu byla exekuce neprodleně zastavena, stalo se tak až po devatenácti měsících, kdy navíc po celou tuto dobu byl na základě exekučního příkazu zablokovaný její účet vedený u Komerční banky. Stěžovatelka požádala Ministerstvo spravedlnosti o přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 11 875 Kč a zdůraznila, že k průtahům v řízení o návrhu na zastavení exekuce nikterak nepřispěla. Ministerstvo spravedlnosti však dospělo k závěru, že přiměřeným zadostiučiněním je pouhé konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, a tentýž závěr sdílely i Obvodní soud pro Prahu 2 a Městský soud v Praze. 4. Stěžovatelka označila za nesprávný závěr obecných soudů, že si vedení exekučního řízení způsobila sama, neboť k tomuto nebylo vedeno žádné dokazování, ona sama si není žádného dluhu vědoma a do dnešního dne (tj. do konce roku 2015) jí nebyla uložena povinnost cokoliv zaplatit. Za podstatné však považovala, že si nestěžovala na vedení exekučního řízení jako takového, ale pouze na to, že po zrušení exekučního titulu Ústavním soudem trvalo exekučnímu soudu nepřiměřeně dlouho, než rozhodl o návrhu na zastavení exekuce. Stěžovatelka je přesvědčená o nesprávné interpretaci a aplikaci ustanovení § 13 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb. obecnými soudy v její věci a v tomto směru odkázala na důvodovou zprávu k zákonu č. 160/2006 Sb., kterým byl novelizován zákon č. 82/1998 Sb. Z důvodové zprávy vyplývá doporučení aplikačním orgánům přihlížet k rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), z níž vyplývají nejen další kritéria k posouzení přiměřenosti délky vnitrostátního řízení, ale též závěr, že v případě nepřiměřených délek řízení ESLP jen zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích. Stěžovatelka též odkázala na řadu konkrétních rozhodnutí ESLP, ze kterých lze vysledovat trend v podobě zvyšování částek, které tento soud přiznává jako náhradu nemateriální újmy, a zejména poukázala na věc Srncová proti České republice (stížnost č. 41205/11). V této věci byla jmenované přiznána na vnitrostátní úrovni suma představující jednu třetinu částky požadované žalobou, po podání stížnosti k ESLP však získala další zadostiučinění, což v souhrnu představovalo částku téměř dvojnásobnou, než původně požadovala. 5. Stěžovatelka dále argumentovala k výši jí požadovaného zadostiučinění, zdůraznila, že průtahy při rozhodování o návrhu na zastavení exekuce trvaly na jednom stupni soudní soustavy téměř devatenáct měsíců, celkově na dvou stupních soudní soustavy více než dva roky, řízení nepatřilo mezi složité, neboť exekuční soud po zrušení exekučního titulu Ústavním soudem nemusel provádět žádné další dokazování a exekuci mohl zastavit v řádu týdnů. Stěžovatelka rovněž svým jednáním nikterak nepřispěla k průtahům a význam řízení pro ni nebyl zanedbatelný či dokonce okrajový, neboť do doby pravomocného rozhodnutí o zastavení exekuce de facto exekuci stále čelila, neboť nemohla nakládat se svým majetkem, když její bankovní účel byl blokován. Stěžovatelka se též ohradila proti konstatování soudu, že se pokusila vytěžit z vlastního protiprávního jednání bezpracný finanční prospěch - takový závěr nebyl ničím podložený a stěžovatelka jej vnímá jako hrubě urážlivý, zasahující do její osobnostní sféry. 6. Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejšího účastníka řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili. 7. Obvodní soud pro Prahu 2 se k ústavní stížnosti nevyjádřil. 8. Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 2. 8. 2016 plně odkázal na důvody uvedené v ústavní stížností napadeném rozsudku. Uvedl, že stěžovatelka argumentuje porušením řady svých ústavně zaručených práv, aniž by porušení relevantně odůvodnila a specifikovala. Obsahem ústavní stížnosti je tak pouze její nesouhlas s tím, že jí nebylo poskytnuto zadostiučinění ve formě finanční náhrady. Městský soud v Praze připomněl, že v řízení bylo shledáno porušení práva stěžovatelky na projednání věci v přiměřené lhůtě a vedlejší účastník jí také zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu formou konstatování porušení práva poskytl, což soudy obou stupňů považovaly za dostačující a své stanovisko řádně odůvodnily. 9. Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti se k ústavní stížnosti nevyjádřila, a proto měl Ústavní soud v dalším řízení za to, že se svého postavení vedlejšího účastníka vzdala. 10. V replice ze dne 31. 8. 2016 stěžovatelka uvedla, že její ústavně právní argumentace prolíná celou ústavní stížností, včetně odkazů na relevantní judikáty ESLP, naopak Městský soud v Praze, stejně jako Obvodní soud pro Prahu 2 a vedlejší účastník neodůvodnili, v čem by měl být případ stěžovatelky výjimečný natolik, že si nezasluhuje odškodnění v peněz