IV.ÚS 140/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 140/22 ze dne 29. 4. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele P. M., t.č. ve výkonu ochranného léčení v Psychiatrické nemocnici Horní Beřkovice, Podřipská 1, Horní Beřkovice, zastoupeného Mgr. Petrem Škopkem, advokátem se sídlem Dukelských hrdinů 59/II, Rakovník, proti rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 9. 9. 2020, č.j. 9 C 229/2018-217, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2021, č.j. 25 Co 327/2020-273, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2021, č.j. 25 Cdo 2769/2021-328, za účasti Okresního soudu v Rakovníku, Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, a Ing. Jana Janka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Okresní soud v Rakovníku (dále "okresní soud") rozsudkem ze dne 9. 9. 2020, č.j. 9 C 229/2018-217, zamítl žalobu, aby soud uložil žalovanému (vedlejší účastník) povinnost zaplatit stěžovateli částku 51 000 Kč (výrok I.) a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 23 232 Kč (výrok II.). 2. Krajský soud v Praze (dále "krajský soud") rozsudkem ze dne 7. 4. 2021, č.j. 25 Co 327/2020-273, rozsudek okresního soudu ve výroku II. změnil tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 19 792 Kč, jinak jej v tomto výroku a ve výroku I. potvrdil. Rozhodl také, že stěžovatel je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 3 440 Kč. 3. Z rozsudků okresního a krajského soudu vyplývá, že stěžovatel se podanou žalobou domáhal po žalovaném zaplacení částky 51 000 Kč jakožto náhrady majetkové a nemajetkové újmy (původně ji vyčíslil na 40 000 000 Kč), která mu měla vzniknout v důsledku porušení zákonné povinnosti žalovaného jako soudního znalce při vypracování znaleckého posudku z oboru kybernetiky, neboť v důsledku nepravdivého a nezákonného znaleckého posudku byl stěžovatel odsouzen, přičemž pokud by znalecký posudek byl zpracován řádně, mohlo dojít ke zpochybnění svědeckých výpovědí a k jinému výsledku trestního řízení. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 10. 2016, č.j. 49 T 7/2016-1440, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 2. 2017, sp. zn. 10 To 9/2017, byl stěžovatel odsouzen pro spáchání zločinu pohlavního zneužití, přečinu ohrožování výchovy dítěte a zvlášť závažného zločinu znásilnění k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků a bylo mu uloženo ústavní ochranné sexuologické léčení. 4. Obecné soudy upozornily, že k odsouzení stěžovatele vedly jiné důkazy, zatímco o předmětný znalecký posudek trestní soud svůj odsuzující rozsudek neopřel, nevycházel z něj a ani jej ve svém rozhodnutí nezmínil. Doplnily, že i pokud by byl znalecký posudek zpracován vadně, nebyl stěžovatel odsouzen na základě jeho závěrů, ale na základě pravomocného rozhodnutí trestních soudů v trestním řízení, jemuž předcházela činnost orgánů činných v trestním řízení, v jejichž postupu lze spatřovat přerušení příčinné souvislosti mezi případným porušením právní povinnosti žalovaným (pokud vůbec nastalo) a vznikem stěžovatelem tvrzené újmy (byla-li by prokázána). Domníval-li se stěžovatel, že řádně vypracovaný znalecký posudek mohl být způsobilý zcela vyvrátit svědecké výpovědi provedené v trestním řízení, měl tato tvrzení dle obecných soudů uplatnit jako součást své obhajoby v rámci trestního řízení a řádných, případně mimořádných, opravných prostředků, neboť v civilním řízení soudu nenáleží přezkoumávat průběh trestního řízení či závěry o vině. Obecné soudy proto uzavřely, že jakoukoli příčinnou souvislost mezi znaleckým posudkem a stěžovatelem tvrzenou újmou shledat nelze. Zkoumáním existence tvrzeného protiprávního jednání a vzniklé újmy se tak již nezabývaly. 5. Nejvyšší soud usnesením ze dne 9. 11. 2021, č.j. 25 Cdo 2769/2021-328, podle § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl dovolání stěžovatele a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. 6. V usnesení s odkazem na svou dosavadní judikaturu Nejvyšší soud konstatoval, že v řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků, odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat samostatně, a to bez ohledu na to, že nároky byly uplatněny v jednom řízení a bylo o nich rozhodnuto jedním výrokem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, nebo ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 253/2019). Vyložil, že v posuzované věci bylo rozhodnuto o dvou nárocích se samostatným skutkovým základem, a to o nároku na náhradu za ztrátu na výdělku ve výši 2 550 Kč a náhradu nemajetkové újmy ve výši 48 450 Kč. Jelikož tyto částky nepřevyšují limit stanovený v § 238 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a v řízení nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy ani o pracovněprávní nárok, Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání není přípustné. Doplnil, že na tomto závěru nic nemění ani nesprávné poučení krajského soudu o možnosti dovolání podat, neboť nesprávné poučení odvolacího soudu, že dovolání je přípustné, přípustnost dovolání nezakládá. Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, pokud to zákon připouští. Není-li možnost podat dovolání v zákoně stanovena, pak jde vždy (bez zřetele na to, jakého poučení se účastníkům řízení ze strany soudu dostalo) o dovolání nepřípustné. II. 7. Ústavní stížností napadenými rozhodnutími bylo podle stěžovatele porušeno jeho právo na soudní ochranu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod. 8. Stěžovatel byl krajským soudem poučen o možnosti podat dovolání. Pokud by byl poučen o nemožnosti podat dovolání, mohl by využít svého práva podat ústavní stížnost proti rozsudku okresního soudu a krajského soudu v zákonné lhůtě. S ohledem na povahu poučení má stěžovatel za to, že přezkum rozhodnutí okresního a krajského soudu Ústavním soudem není vyloučen. 9. Ve vztahu k těmto rozhodnutím pak namítá, že skutkové zjištění o neexistenci přímé příčinné souvislosti mezi vyhotovením znaleckého posudku a skutečností, že byl v rámci trestního řízení odsouzen, je v extrémním rozporu s provedenými důkazy, jejichž hodnocení je založeno na libovůli. Závěry obecných soudů o neexistenci přímého vztahu příčiny a následku stěžovatel považuje za nesprávné a zjednodušující. Pokud by byl znalecký posudek vypracován řádně, orgány činné v trestním řízení by byly povinny použít závěry, jež by vyzněly v jeho prospěch. S ohledem na způsob zpracování byl však posudek pro soudy tak neurčitý a nejasný, že se jím nezabývaly a stěžovatel jej tak nemohl využít ke své obhajobě. K otázce příčinné souvislosti měl být dle stěžovatele proveden důkaz celým trestním spisem včetně velkokapacitního disku a dokazování měly soudy provést rovněž k jeho tvrzením o porušení povinnosti žalovaného při zpracování posudku a ohledně vzniklé škody. III. 10. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že v řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. 11. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. IV. 12. Nejprve se Ústavní soud zabýval usnesením Nejvyššího soudu, který dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné ex lege, neboť ve věci bylo rozhodováno o dvou nárocích se samostatným skutkovým základem, které jednotlivě nepřevyšovaly limit stanovený v § 238 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud předmětná ustanovení občanského soudního řádu aplikoval ústavně konformním způsobem a své rozhodnutí taktéž adekvátním způsobem zdůvodnil, a to i s odkazem na relevantní judikaturu. Ústavní stížnost je proto třeba v této části hodnotit jako zjevně neopodstatněnou. Ani stěžovatel ostatně svou argumentací proti usnesení Nejvyššího soudu nebrojí, když jej napadá toliko "z opatrnosti". 13. Vzhledem k formulaci poučení obsaženého v rozsudku krajského soudu se Ústavní soud rozhodl podrobit svému přezkumu i ústavní stížností napadené rozsudky okresního soudu a krajského soudu, neboť stěžovateli nelze klást k tíži, že postupoval v souladu s tímto poučením [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 3476/11 ze dne 31. 1. 2012 (N 25/64 SbNU 26