IV.ÚS 1400/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1400/22 ze dne 15. 8. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. arch. Zbyňka Ryšky (podnikající fyzické osoby), zastoupeného JUDr. Jaroslavem Skoupým, advokátem, sídlem Havlíčkova 584, Rakovník, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2022 č. j. 23 Cdo 3173/2021-432, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. června 2021 č. j. 15 Co 100/2020-403 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 5. listopadu 2019 č. j. 72 C 13/2017-364, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a statutárního města České Budějovice, sídlem nám. Přemysla Otakara II. 1/1, České Budějovice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se účastnil architektonické soutěže pod názvem "Centrum halových sportů České Budějovice", v níž se umístil jako třetí v pořadí. Za toto umístění mu náležela cena ve výši 250 000 Kč, která mu byla po odečtení daňové povinnosti vyplacena ve výši 212 500 Kč. Rozhodnutím Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 5. 6. 2013 č. j. ÚOHS-S184/2013/VZ-10466/2013/512/JHI byla veřejná soutěž zrušena a toto zrušení bylo následně potvrzeno rozhodnutím předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 5. 12. 2014 č. j. ÚOHS-R185,188/2013/VZ-25745/2014/322/IJu, jelikož maximální výše rozpočtu byla v podmínkách soutěže stanovena na výši 277 000 000 Kč, avšak podle zprávy ekonomického experta Ing. Tomáše Fetterse byla u projektu stěžovatele (stejně jako u všech ostatních soutěžících) tato výše překročena (projekt stěžovatele expert odhadl ve výši 538 434 258 Kč), proto měl být jeho projekt (stejně jako všechny ostatní projekty) ze soutěže vyřazen a neměl postoupit do druhého kola. Vedlejší účastník se následně žalobou domáhal po stěžovateli vrácení vyplacené částky 212 500 Kč z titulu bezdůvodného obohacení. 3. Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem žalobě vyhověl a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 212 500 Kč s příslušenstvím (I. výrok) a nahradit náklady řízení ve výši 180 562 Kč (II. výrok), protože dospěl k závěru, že vyplacená částka se po zrušení veřejné soutěže stala bezdůvodným obohacením. Stěžovatel uplatnil proti danému nároku námitku započtení, podle které mu v souvislosti s účastí ve druhém kole veřejné soutěže vznikla škoda za dodatečné dopracování projektu, kterou vyčíslil ve výši 303 608 Kč. Městský soud uvedl, že z judikatury Nejvyššího soudu plyne, že pro přiznání nákladů vynaložených na účast v následně zrušené soutěži je nutné splnit podmínky soutěže, což stěžovatel nesplnil, jelikož jeho navržený projekt převýšil podmínku maximální výše rozpočtu. Městský soud rovněž konstatoval, že stěžovatel dostatečně nezdůvodnil, na základě čeho byla vyčíslena škoda, kterou se při započtení domáhal a proč právě v dané výši. Soud přiznal vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení oproti stěžovateli spočívající mimo jiné i v odměně advokáta, který vedlejšího účastníka zastupoval. 4. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem potvrdil I. výrok rozsudku městského soudu (I. výrok), částečně snížil náklady řízení přiznané II. výrokem rozsudku městského soudu na 146 150 Kč (II. výrok) a rozhodl, že stěžovatel je vedlejšímu účastníku povinen zaplatit náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 25 504,38 Kč (III. výrok). Uvedl, že analogické použití § 849 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), a § 108 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů, se neuplatní, neboť daná ustanovení zakotvují nárok na přiměřené odškodnění jen tehdy, odvolá-li vyhlašovatel soutěže veřejnou soutěž. V posuzované věci však došlo ke zrušení soutěže. Městský soud podle krajského soudu správně vycházel z rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže jako odborného orgánu specializovaného na veřejnou soutěž. Stěžovatel si musel být s ohledem na natolik markantní rozdíl v maximální ceně, kterou uvedl v návrhu projektu, a posouzením ekonomickým expertem, vědom toho, že celkovou výši projektu podhodnotil, aby splnil zadávací podmínku soutěže, a nemohl tak být v dobré víře, že splnil všechny závazné podmínky soutěže. Chybí tak i nezbytný znak vzniku odpovědnosti za škodu (dobrá víra). Není podstatné, že vedlejší účastník způsobil zrušení veřejné soutěže, není dána příčinná souvislost mezi porušením povinností vedlejším účastníkem a vznikem škody stěžovatele. K povinnosti náhrady nákladů řízení krajský soud uvedl, že charakter vedlejšího účastníka v obecné rovině odůvodňuje, že má dostatek odborného personálu, nicméně v posuzované věci šlo o velice specifickou žalobu, ve které bylo uplatněno množství skutkových tvrzení a námitek, které vyžadovaly odbornost v oboru. Bylo tedy na místě, že se nechal zastoupit advokátem. Krajský soud však neuznal všechny úkony, za které městský soud přiznal náhradu nákladů řízení, proto ji snížil. 5. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl (I. výrok) a stěžovateli uložil povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady dovolacího řízení (II. výrok). K námitce aplikace § 849 odst. 2 obč. zák. a § 108 zákona o veřejných zakázkách přisvědčil krajskému soudu, že se na věc neuplatní. Tyto námitky nemohly založit přípustnost dovolání. Krajský soud postupoval v souladu se závěry uvedenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016 sp. zn. 25 Cdo 5233/2014, podle kterého je ke vzniku odpovědnosti za škodu vzniklou z ukončení jednání o uzavření smlouvy nezbytná dobrá víra jedné ze stran kontraktačního procesu. Závěr týkající se hodnocení dobré víry stěžovatele označil Nejvyšší soud za skutková zjištění, která není možné v dovolacím řízení zpochybnit. Rozhodnutí krajského soudu nezávisí na aplikaci § 441 obč. zák., proto ani tato námitka není přípustná. Námitku týkající se vrácení soutěžního návrhu uplatnil stěžovatel poprvé až v dovolání, proto Nejvyšší soud nepřistoupil k věcnému přezkumu dovolání ani z tohoto důvodu. Nejvyšší soud se ztotožnil s posouzením výše úrokové sazby nižšími soudy. Dovolání směřující proti výrokům, kterými krajský soud rozhodl o nákladech řízení, rovněž nevyhodnotil jako přípustné. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel namítá, že bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce. Po podání dovolání byl dne 2. 11. 2021 informován o tom, že o dovolání rozhodne senát č. 25. Dopisem ze dne 13. 1. 2022 mu bylo sděleno, že podstata dovolání spočívá v jiné otázce než původně předpokládané, proto bylo původní přidělení senátu č. 25 nesprávné a nově o věci rozhodne senát č. 23. Tento dopis není rozhodnutím, proto se proti tomuto postupu nebylo možné bránit. Spor se týkal vydání bezdůvodného obohacení a námitky započtení. Z rozvrhu práce Nejvyššího soudu lze zjistit, že senát č. 25 má rozhodovat mimo jiné věci týkající se náhrady škody. Senát č. 23 naopak nemá podle rozvrhu práce rozhodovat ani o bezdůvodném obohacení ani o náhradě škody. 7. Nejvyšší soud uvedl, že nezbytným předpokladem ke vzniku odpovědnosti za škodu je dobrá víra. Vycházel ze svého rozsudku sp. zn. 25 Cdo 5233/2014. V tomto rozsudku však nešlo o postup vedoucí k realizační smlouvě mezi zadavatelem a vybraným uchazečem. Předně otázka nedostatku dobré víry je právním hodnocením, nikoliv skutkovým zjištěním, které je z přezkumu dovolacího soudu vyloučeno. Nedostatek dobré víry nelze dovozovat ze závěrů přezkumu soutěžních návrhů provedeného ekonomickým expertem. Toto hodnocení nebylo stěžovateli nikdy prezentováno, nebyl s ním seznámen, nevěděl o něm a nemohl se proti němu jakkoliv bránit. Existence tohoto posouzení tak nemohla narušit dobrou víru stěžovatele. 8. Vedlejší účastník nevrátil stěžovateli jeho soutěžní návrh, jak mu ukládá kogentní § 457 odst. 1 obč. zák. V takovém případě tak nemohl být stěžovatel v prodlení s plněním vůči žalobci, tj. s vrácením vyplacené odměny za třetí místo v soutěži. K tomu musely soudy přihlédnout i bez námitky. 9. V posuzované věci byl žalobcem vedlejší účastník. Ústavní soud ve své judikatuře dovodil, že statutární města jsou v zásadě dostatečně personálně vybavena zaměstnanci s právnickým vzděláním, že není účelné jejich zastoupení advokáty