IV.ÚS 1406/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1406/24 ze dne 5. 3. 2025 Vyloučení použití § 12 odst. 4 advokátního tarifu soudem bez náležitého odůvodnění   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Milana Hulmáka o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Veroniky Navrátilové, advokátky, sídlem Matiční 730/3, Ostrava, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. března 2024 č. j. 3 To 10/2024-896 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. prosince 2023 č. j. 30 T 7/2023-856, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto: I. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. března 2024 č. j. 3 To 10/2024-896 a usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. prosince 2023 č. j. 30 T 7/2023-856 bylo porušeno základní právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. II. Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. března 2024 č. j. 3 To 10/2024-896 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. prosince 2023 č. j. 30 T 7/2023-856 se ruší. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Ústavní soud navazuje na svoji nálezovou judikaturu k § 12 odst. 4 advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. 12. 2024. Toto ustanovení musí trestní soudy použít ve věcech, na které dopadá, a naopak ho nemohou použít tam, kde je to z povahy věci vyloučeno. II. Popis věci a její procesní vývoj 2. Stěžovatelka vystupovala v trestním řízení jako zmocněnkyně čtyř poškozených, dětí zavražděného. Všichni měli nárok na bezplatnou právní pomoc, ať už podle § 51a odst. 1 písm. a) trestního řádu, nebo podle § 51a odst. 2 trestního řádu. Krajský soud v Ostravě jim všem přisoudil náhradu nemajetkové újmy v celkové výši 5 mil. Kč (nejmladší z nich 2 mil. Kč, zbytek po 1 mil. Kč). 3. Protože trestní věc pravomocně skončila, stěžovatelka měla vůči státu nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů (§ 151 odst. 6 trestního řádu). Ten vyčíslila na necelých 945 tis. Kč včetně DPH. Krajský soud v Ostravě jí přiznal jen zlomek této částky, 105 tis. Kč. Krajský soud, který rozhodoval ještě podle advokátního tarifu účinného do 31. 12. 2024, upravil požadovanou odměnu a náhradu hotových údajů následujícími způsoby. Zaprvé, rozdělil úkony do dvou skupin podle okamžiku uplatnění adhézního nároku. U úkonů učiněných před uplatněním nároku vycházel z tarifní hodnoty 10 tis. Kč, odměna za jeden úkon se tedy rovnala 1 500 Kč (místo požadovaných 16,3 tis. Kč a 12,3 tis. Kč). Úkony, které stěžovatelka učinila po uplatnění adhézního nároku, měly jinou, vyšší tarifní hodnotu. Zadruhé, krajský soud stanovil u úkonů učiněných po uplatnění adhézního nároku tarifní hodnotu jen 50 tis. Kč [§ 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu], byť se její výše odvíjí od toho, kolik peněz trestní soudy přiznají poškozenému (viz § 10 odst. 5 část za středníkem advokátního tarifu). Odměna za jeden úkon právní služby tak nebyla 16,3 tis. Kč, resp. 12,3 tis. Kč, nýbrž jen 3 100 Kč. Zatřetí, krajský soud přiznal některým úkonům právní služby jen poloviční odměnu (§ 11 odst. 2, odst. 3 advokátního tarifu). Ne všechna podání jsou podáními ve věci samé, případně právními rozbory. Úkony, které si zaslouží jen poloviční odměnu, byly vyjádření k návrhu dohody o vině a trestu, žádost o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestného činu a žádost o přiznání nároku na bezplatné zastoupení (bod 18). A konečně začtvrté, krajský soud snížil stěžovatelčin nárok skrze § 12 odst. 4 advokátního tarifu, a to hned dvěma směry. Nejprve rozlišil úkony učiněné ve prospěch jednoho poškozeného od úkonů učiněných ve prospěch všech poškozených, tedy úkony samostatné, na straně jedné, a úkony společné, na straně druhé. U první skupiny úkonů krajský soud snížil odměnu o 20 %, přestože - podle jeho slov - nešlo o společný úkon. U druhé skupiny krajský soud uvedl, že některé společné úkony mají povahu úhrnných společných úkonů. Nepřiznal tedy sníženou odměnu zvlášť za každého poškozeného, nýbrž nesníženou odměnu, ovšem jen jedenkrát. 4. Stěžovatelka se obrátila na Vrchní soud v Olomouci se stížností. Vrchní soud se ztotožnil se všemi způsoby krácení stěžovatelčina nároku na odměnu zmocněnkyně poškozených. U čtvrtého způsobu vrchní soud dal stěžovatelce částečně za pravdu (za poradu s nejmladší poškozenou náležela odměna v plné výši, nikoliv odměna snížená o 20 %), přesto usnesení krajského soudu ponechal beze změny. Upozornil, že rozdíl činí jen 300 Kč a že krajský soud přiznal stěžovatelce víc, než měl. Pokud by vrchní soud zasáhl ve prospěch stěžovatelky, fakticky by prohloubil nezákonnost usnesení krajského soudu. To by spočívalo jednak v povinnosti vrchního soudu zvýšit odměnu za jeden úkon o oněch 300 Kč, jednak v nemožnosti snížit počet neoprávněně přiznaných úkonů. Vrchní soud závěrem uzavřel, že nepřiměřeně vysoká náhrada nákladů trestního řízení se příčí požadavku účelnosti jednotlivých úkonů právních služeb. III. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka obsáhle kritizuje závěry trestních soudů a napadá každý způsob krácení její odměny. V prvním argumentačním okruhu (část IV a V ústavní stížnosti) kritizuje rozlišování jednotlivých úkonů právních služeb podle časového okamžiku, kdy byl uplatněn adhézní nárok. Stěžovatelka podezřívá trestní soudy, že jí chtějí přiznat co nejméně. Stěžovatelka trvá na svém výkladu advokátního tarifu. Pokud trestní soudy jejím klientům přiznaly peníze za nemajetkovou újmu, je okamžik uplatnění adhézního nároku bez významu. Tarifní hodnota zůstává po celou dobu trestního řízení stejná. Důležité není, kdy se takový nárok uplatní, ale zda jej trestní soudy uznají jako uplatněný po právu. Trestní řád jistě stanoví nejzazší lhůtu, do kdy se má adhézní nárok uplatnit. To ale neznamená, že předcházející úkony zmocněnců jsou méně důležité, a proto si zasluhují nižší odměnu. Výklad trestních soudů fakticky nutí poškozené, resp. zmocněnce, aby z procesní opatrnosti uplatnili adhézní nárok. To neodpovídá realitě. Navíc zmocněnci musí ctít pokyny poškozených klientů; nesmí činit úkony právních služeb bez dalšího. Takový výklad má neblahý vliv na poškozené (nemožnost řádně odůvodnit adhézní nárok, hrozba doplacení rozdílu mezi skutečnou a přiznanou odměnou). V druhém argumentačním okruhu stěžovatelka nesouhlasí s použitou pevnou tarifní hodnotou. Advokátní tarif mluví jasně: tarifní hodnota se odvíjí od výše peněžité satisfakce, kterou trestní soudy přiznaly poškozeným. Zatřetí stěžovatelka kritizuje zkrácení odměny u některých úkonů (samostatné či společné povahy) na jednu polovinu. Stěžovatelka stále setrvává na názoru, že jí trestní soudy měly za tyto úkony přiznat plnou odměnu. Stěžovatelka proto pokračuje s polemikou, která vyvrací názor trestních soudů o povaze § 11 odst. 1 advokátního tarifu. Stěžovatelka následně rozebírá obsah jednotlivých úkonů. 6. Závěrečný, čtvrtý argumentační okruh (část III ústavní stížnosti) kritizuje způsob, jak trestní soudy aplikovaly § 12 odst. 4 advokátního tarifu. Trestní soudy toto ustanovení aplikovaly tam, kde neměly, a naopak. Pokud označily určité úkony jako samostatné, nelze odměnu snížit o 20 % (zde převzetí a příprava právního zastoupení, podání návrhu na právní pomoc poškozenému, porady přesahující jednu hodinu, uplatnění adhézního nároku či zažádání o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestného činu). Jinými slovy, § 12 odst. 4 advokátního tarifu se u samostatných úkonů vůbec neuplatní. Dále, pokud mají určité úkony povahu společných úkonů, snížená odměna se přiznává za každý úkon, který zmocněnec poškozených učinil za každého z nich. Advokátní tarif neumožňuje, aby trestní soudy považovaly vícero úkonů společné povahy za jeden úkon a na základě toho přiznaly odměnu, byť v plné výši, jen za jediný úkon. Jinak řečeno, § 12 odst. 4 advokátního tarifu se u společných úkonů musí důsledně uplatnit. 7. Stěžovatelka tvrdí, že se trestní soudy odchýlily od ustálené judikatury (část VI ústavní stížnosti). V tomto směru obsáhle cituje nález Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2020 sp. zn. III. ÚS 2842/20 (N 218/103 SbNU 239). 8. Stěžovatelka později doplnila ústavní stížnost. Argumentaci rozvinula u čtvrtého okruhu. Vyzdvihuje dílčí argument trestních soudů, podle nichž se společné úkony uskutečňují v jeden časový okamžik, proto není rozhodné, kolik poškozených zmocněnci zastupují. Odměna bude náležet jen za jeden úkon. Stěžovatelka si klade rétorickou otázku: dává smysl zastupovat více poškozených, pokud ve výsledku bude její práce hodnocena, jako by zastupovala jen jednoho poškozeného? Stěžovatelka dále upozorňuje, že v této kauze vystupuje taktéž pátá poškozená. O nároku na odměnu za její zastupování trestní soudy rozhodly sice zvlášť, ale stejně špatně. IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je advokátka, nemusí být zastoupena jiným