IV.ÚS 1407/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1407/14 ze dne 24. 6. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky MONT TD, a.s., se sídlem v Českých Budějovicích, Lannova 55/31, zastoupené Mgr. Pavlem Drumevem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 1, Vodičkova 709/33, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 3911/2013-128 ze dne 16. ledna 2014, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 29 Co 556/2012-107 ze dne 21. února 2013 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 31 C 220/2010-66 ze dne 17. května 2012 takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a svých práv na ochranu vlastnictví a na spravedlivý proces zaručených čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem č. j. 31 C 220/2010-66 ze dne 17. května 2012 co do částky 3.000,- Kč zastavil řízení o žalobě stěžovatelky proti žalované Horizon Properties s.r.o. (dále jen "žalovaná") na zaplacení částky 242.000,- Kč s přísl. a smluvní pokuty ve výši 30.125,- Kč (výrok I.), žalované uložil povinnost zaplatit stěžovatelce částku 44.400,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení (výrok II.), žalobu se žádostí, aby žalovaná byla uznána povinnou zaplatit stěžovatelce dalších 195.000,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení zamítl (výrok III.), žalované uložil povinnost zaplatit stěžovatelce smluvní pokutu ve výši 20.770,- Kč (výrok IV.), zamítl žalobu se žádostí, aby žalovaná byla uznána povinnou zaplatit stěžovatelce na smluvní pokutě dalších 9.445,- Kč (výrok V.) a uložil stěžovatelce nahradit žalované náklady řízení ve výši 43.551,84 Kč (výrok VI.). K odvolání stěžovatelky proti výrokům III., V. a VI. Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 29 Co 556/2012-107 ze dne 21. února 2013 rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích III. a V. potvrdil (výrok I.), ve výroku VI. změnil tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 20.910,- Kč s tím, že ve zbytku se i v tomto výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje (výrok II.) a uložil stěžovatelce nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 25.222,- Kč (výrok III.). Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením č. j. 26 Cdo 3911/2013-128 ze dne 16. ledna 2014 odmítl (výrok I.) a uložil stěžovatelce nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 12.947,- Kč (výrok III. ). Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že podstatou sporu mezi ní a žalovanou byl okamžik zániku nájmu na základě písemné výpovědi žalované, když zásadním pro rozhodnutí byl výklad čl. III. odst. 2. nájemní smlouvy uzavřené mezi stěžovatelem a žalovanou (dále jen "nájemní smlouva"), a posouzení délky výpovědní lhůty při výpovědi nájmu učiněné žalovanou. Soudy prvního a druhého stupně podle stěžovatelky dospěly k závěru, že z důvodu prodlení s placením nájemného byla s výpovědní lhůtou 2 měsíce oprávněna podat výpověď i žalovaná jako nájemce, s čímž stěžovatelka nesouhlasí, když podle ní systematickým a zejména logickým výkladem lze dospět k jedinému závěru, a to, že vypovědět smlouvu z důvodu prodlení s placením nájemného má právo pouze a jenom stěžovatelka jako pronajímatel. Opačný výklad není podle stěžovatelky přípustný, je absurdní a v rozporu se základními zásadami soukromého práva. Soud prvního stupně podle stěžovatelky uvedl, že "...výpověď z nájmu byla dána nájemcem právě z důvodu platební neschopnosti...". Takový důvod výpovědi podle stěžovatelky nejenže nebyl v nájemní smlouvě ujednán, ale takový závěr neměl oporu ani v provedeném dokazování soudu prvního stupně, neboť žádný důkaz prokazující platební neschopnost žalované nebyl proveden. Stěžovatelka má za to, že se jednalo pouze o účelové tvrzení, které mělo navodit zdání určité "legitimity" a ospravedlnění zneužívajícího výkladu čl. III. nájemní smlouvy. Vůli účastníků smlouvy bylo podle ústavní stížnosti sjednat možnost výpovědi pro obě strany bez udání důvodu s výpovědní lhůtou 6 měsíců, a takto sjednaná lhůta pak dávala oběma stranám po daný časový úsek určitou jistotu v jejich podnikatelských plánech a investicích. V případě ztotožnění se s výkladem učiněným soudy obou stupňů by stanovená výpovědní lhůta 6 měsíců (a tedy sjednaná určitá jistota právního vztahu) podle stěžovatelky pro pronajímatele ztrácela své opodstatnění, když nájemce by, pokud se tak sám rozhodne, svým protiprávním jednáním, a to byť neuhrazením 1,- Kč (nájmu či záloh na služby) ve splatnosti, mohl kdykoliv podat výpověď s dvouměsíční výpovědní lhůtou. Stěžovatelka uvádí, že výklad učiněný soudy nižších stupňů tak vedl k porušení jejího základního práva zakotveného v čl. 1 Ústavy, principu právního státu, jehož neoddělitelnou součástí je mimo jiné důvěra v platné právo, vč. základních zásad civilního procesu a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka dále namítá, že Nejvyšší soud o jejím dovolání rozhodl přepjatě formalisticky, přičemž toto jeho rozhodnutí ve svém důsledku znamená odepření spravedlnosti. Odkazem na své rozhodnutí sp. zn. 29 NSCR 55/2013, které navíc bylo vydáno až po podání dovolání stěžovatelky, podle stěžovatelky de facto Nejvyšší soud činí totéž, co vytýká jejímu dovolání. Stěžovatelka rovněž namítá, že je otázkou, zda se jedná o pouhou citaci textu ustanovení § 237 o.s.ř., nebo o uplatnění všech tam uvedených hledisek (z nichž některé může Nejvyšší soud odmítnout, jestliže nemají oporu v dále uvedeném). Před tím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jeho projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu, a to včetně podmínky ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, která vyžaduje před podáním ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatelka podala ústavní stížnost proti v záhlaví citovaným rozhodnutím v celém jejich rozsahu. Ústavní soud však zjistil, že výroky I., II. a IV. v záhlaví citovaného rozhodnutí soudu prvního stupně stěžovatelka nenapadla odvoláním a nevyčerpala tak ani řádný opravný prostředek. Za této situace Ústavní soud dospěl k závěru, že proti citovaným výrokům je ústavní stížnost pro nevyčerpání všech předchozích prostředků ochrany práva stěžovatelky nepřípustná. Těmito výroky rozhodnutí soudu prvního stupně navíc bylo návrhům stěžovatelky vyhověno. Ústavní soud následně přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí ve zbývajícím rozsahu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná. Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně provádění důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Podle přesvědčení Ústavního soudu v projednávané věci obecné soudy ústavní stížností napadenými rozhodnutími rozhodly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině. V řízení před obecnými soudy byl dostatečně zjištěn skutkový stav a ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou též logicky, srozumitelně a dostatečně odůvodněna. Rozhodující soudy se též v napadených rozhodnutích vypořádaly dostatečně se všemi rozhodujícími skutečnostmi, a jejich závěry nelze rozhodně označit ani za (extrémně) rozporné s principy spravedlnosti. To platí též o stěžejním stěžovatelkou zpochybňovaném závěru, dle kterého z důvodu prodlení s placením nájemného byla s výpovědní lhůtou 2 měsíce oprávněna výpověď nájemní smlouvu i žalovaná jako nájemce. Ústavní soud tak především na odůvodnění v záhlaví citovaných rozhodnutí, a to s jednou ne zásadní výhradou, jakožto na projev ústavně souladného nezávislého soudního rozhodování, odkazuje. Ona výhrada se týká skutečnosti dotčené též námitkou stěžovatelky uvedenou v ústavní stížnosti, a sice závěru soudu prvního stupně, že výpověď z nájmu byla dána žalovanou z důvodu její platební neschopnosti a toho, že takový důvod výpovědi nebyl v nájemní smlouvě ujednán a tak