IV.ÚS 1412/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1412/21 ze dne 13. 7. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky X, zastoupené Mgr. Lukášem Matějkou, advokátem, sídlem Pražská 140, Příbram, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. ledna 2021 č. j. 16 C 79/2019-88, za účasti Obvodního soudu pro Praha 2, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1, odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Středočeského kraje, Služba kriminální policie a vyšetřování, Oddělení hospodářské kriminality Příbram (dále jen "policejní orgán"), zahájila dne 14. 12. 2017 pod sp. zn. KRPS-386000-6/TČ-2017-010081 podle § 158 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), úkony trestního řízení ve věci možného podvodného vylákání finančních prostředků prostřednictvím bankovních převodů, neboť na podkladě trestního oznámení Finančního analytického úřadu v Praze 1 a k němu doložených listinných materiálů byl dostatečně odůvodněn závěr, že v blíže nezjištěné době, pravděpodobně od 1. 12. 2017 do 13. 12. 2017, mohl být P. Z. (jednatelem stěžovatelky) spáchán trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"). 3. V uvedené trestní věci policejní orgán usnesením ze dne 15. 12. 2017 podle § 79a odst. 1 trestního řádu rozhodl o zajištění věci, a to peněžních prostředků stěžovatelky na účtu u obchodní společnosti Fio banka, a. s., ve výši 28 000 EUR. Na základě stížnosti stěžovatelky Okresní soud v Příbrami (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 23. 1. 2018 č. j. 3 Nt 2301/2018-6 toto usnesení policejního orgánu podle 149 odst. 1 trestního řádu zrušil. Usnesením policejního orgánu ze dne 5. 3. 2018 byla daná trestní věc odložena podle § 159a odst. 1 trestního řádu, neboť prověřováním nebyly zjištěny skutečnosti, které by odůvodňovaly podezření ze spáchání trestného činu podvodu podle § 209 trestního zákoníku ani jiného trestného činu uvedeného v trestním zákoníku. Nešlo tedy o podezření ze spáchání trestného činu a nebylo namístě věc vyřídit jinak. Usnesení o odložení věci nabylo právní moci dne 9. 3. 2018. 4. Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") dne 7. 11. 2019 se stěžovatelka domáhala po vedlejší účastnici zaplacení nákladů právního zastoupení ve výši 17 787 Kč, cestovních nákladů ve výši 3 140 Kč a úroku z prodlení za dobu nemožnosti nakládat se zajištěnými peněžními prostředky ve výši 247 EUR, to vše se zákonným úrokem z prodlení. Všechny tyto nároky požadovala z titulu tvrzeného nezákonného rozhodnutí, a to usnesení policejního orgánu ze dne 15. 12. 2017 o zajištění věci - peněžních prostředků na účtu u Fio banky, a. s., ve výši 28 000 EUR. Podáním ze dne 16. 3. 2020 vzala stěžovatelka žalobu částečně zpět co do částky 4 997,74 Kč s příslušenstvím. Důvodem tohoto zpětvzetí bylo zaplacení uvedené částky vedlejší účastnicí dne 23. 12. 2019. Ve zbývajícím rozsahu (tj. ve výši 12 886,50 Kč s příslušenstvím, 3 042,76 Kč s příslušenstvím a 247 EUR s příslušenstvím) stěžovatelka na žalobě setrvala. Usnesením obvodního soudu ze dne 16. 6. 2020 č. j. 16 C 79/2019-62 bylo řízení o částce 4 997,74 Kč s příslušenstvím zastaveno. 5. Obvodní soud v záhlaví označeným rozsudkem žalobu zamítl (výrok I.). Stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 900 Kč (výrok II.). 6. Obvodní soud po provedeném dokazování uzavřel, že v předmětném trestním řízení nedošlo k vydání nezákonného rozhodnutí. Konstatoval, že ačkoliv bylo usnesení policejního orgánu ze dne 15. 12. 2017 o zajištění věci zrušeno usnesením okresního soudu ze dne 23. 1. 2018 č. j. 3 Nt 2301/2018-6, nestalo se tak z důvodu nezákonnosti a nemůže tak jít o odpovědnostní titul předpokládaný § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). K tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015 sp. zn. 30 Cdo 3310/2013 a zdůraznil, že je-li jedním z účelů rozhodnutí umožnit prověření, zda nedošlo k trestné činnosti, nelze k naplnění tohoto účelu, byť s negativním závěrem oproti původnímu předpokladu učiněnému v krátkém čase bez součinnosti majitele účtu, učinit závěr o nezákonnosti původního rozhodnutí. Dodal, že na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že trestní stíhání ve věci podezřelého P. Z. nebylo ani zahájeno a skončilo odložením věci, ani částečné dobrovolné plnění ze strany vedlejší účastnice v důsledku mimosoudního projednání uplatněného nároku. II. Argumentace stěžovatelky 7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nesouhlasí se závěrem obvodního soudu, že by zrušené usnesení o zajištění věci nebylo nezákonným rozhodnutím. Podotýká, že v předmětné trestní věci nedošlo k zahájení trestního stíhání žádné osoby a věc byla odložena. Žádné podezření se nepotvrdilo a zajištění věci bylo mylné, v důsledku čehož jde podle jejího mínění o rozhodnutí nezákonné. K tomu odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 35/09 (N 204/63 SbNU 381), všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz, ze kterého vyplývá, že stát musí nést objektivní odpovědnost za jednání svých orgánů, ukáže-li se jejich postup jako mylný, zasahující do základních práv. Stěžovatelka za stavu, kdy se nepotvrdilo původní podezření, neshledává žádný legitimní důvod, pro který by na dané usnesení o zajištění věci mělo být nahlíženo z hlediska odpovědnosti státu odlišným způsobem. I pro případ, že usnesení o zajištění věci může být zákonným rozhodnutím, přestože se původní podezření nepotvrdilo, namítá, že v posuzované věci obvodní soud relevantní závěr o zákonnosti rozhodnutí neučinil a vyšel výhradně z rozhodnutí policejního orgánu o zajištění věci. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 10. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akc