IV.ÚS 1414/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1414/08 ze dne 24. 7. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 24. července 2008 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti Mgr. M. M., zastoupeného JUDr. Přemyslem Kubíčkem, advokátem, AK se sídlem v Českých Budějovicích, Kasárenská 4, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 3. 2008 čj. 5 As 8/2008-40, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 12. 2007 čj. 10 Ca 144/2007-20 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 10. 2007 čj. 10 Ca 144/2007-13 takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Návrhem podaným elektronicky bez zaručeného podpisu dne 9. 6. 2008, doplněným včas k poštovní přepravě předaným originálem, se Mgr. M. M. (dále jen "stěžovatel" případně "žalobce") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená procesní rozhodnutí obecných soudů vydaná ve správním soudnictví. II. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích 10 Ca 144/2007 vyplývají následující skutečnosti. Žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále též "krajský soud") dne 29. 8. 2007 se žalobce spolu se žalobkyní domáhal přezkoumání zákonnosti rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 1. 6. 2007, ve znění opravného rozhodnutí ze dne 7. 6. 2007, kterým bylo částečně změněno rozhodnutí stavebního úřadu o dodatečném povolení změny rozestavěné stavby v k. ú. Hrdějovice. Dne 3. 9. 2007 soudní doručovatel doručil právnímu zástupci žalobců výzvu krajského soudu k úhradě soudního poplatku za žalobu proti rozhodnutí správního orgánu ve lhůtě 3 dnů, s poučením o následcích jejímu nevyhovění. Dne 1. 10. 2007 krajský soud řízení o správní žalobě zastavil s odůvodněním, že přes předchozí výzvu a poučení žalobci soudní poplatek ve lhůtě stanovené soudem ani do doby rozhodování nezaplatili. Usnesení o zastavení řízení nabylo právní moci dne 3. 10. 2007. Dne 15. 10. 2007 bylo krajskému soudu doručeno podání nesprávně označené jako "Žaloba proti rozhodnutí správního orgánu - odvolání do usnesení o zastavení řízení", s vylepenými kolkovými známkami v hodnotě 4 000,- Kč. V podání žalobci mj. poukázali na nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2000 IV. ÚS 238/99 (Sb. n. u., sv. 17, str. 83) a ze dne 11. 6. 2002 II. ÚS 118/02 (Sb. n. u., sv. 26, str. 231), dle nichž výzva k zaplacení soudního poplatku má být doručena nejen právním zástupci účastníka, ale i přímo účastníkovi. Uvedené podání krajský soud posoudil jako kasační stížnost proti svému usnesení ze dne 1. 10. 2007 o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku a výzvou ze dne 16. 10. 2007 doručenou dne 30. 10. 2007 vyzval právního zástupce žalobců k doplacení soudního poplatku za kasační stížnost ve lhůtě 3 dnů. Dne 4. 12. 2007 krajský soud řízení o kasační stížnosti zastavil s odůvodněním, že přes předchozí výzvu a poučení žalobci soudní poplatek za kasační stížnost ve lhůtě stanovené soudem ani do doby rozhodování nezaplatili, resp. nedoplatili. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 17. 12. 2007. Dne 19. 3. 2008 Nejvyšší správní soud kasační stížnost žalobců proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 12. 2007 odmítl jako opožděně podanou. III. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími byl porušen článek 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článek 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a to z důvodu porušení zásady spravedlivého procesu a "pro nerespektování závazného právního názoru Ústavního soudu". Popsal dosavadní průběh řízení a namítl, že obecné soudy obou stupňů v rozporu s nálezy Ústavního soudu nezaslaly výzvu k zaplacení soudního poplatku ani jednomu z žalobců. Stěžovatel dále poukázal na nález Ústavního soudu I. ÚS 43/07 (ve Sb. n. u. dosud nepublikovaný; dostupný ve volně přístupné databázi rozhodnutí Ústavního soudu NALUS na adrese http://nalus.usoud.cz) a tvrdil, že požadoval-li krajský soud zaplacení soudního poplatku po každém z žalobců, postupoval v rozporu s tímto nálezem. Stěžovatel byl toho názoru, že krajský soud v rozporu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 2. 2005 3 As 49/2003-140 kasační stížnost "... nepředal kasačnímu soudu, a požadoval další doplatek soudního poplatku ve výši 2 000,- Kč s odůvodněním, že poplatek musí platit oba účastníci", čímž "... znemožnil ... Nejvyššímu správnímu soudu vydat usnesení, kterým nebylo stěžovateli vyhověno." Stěžovatel dále tvrdil, že Nejvyšší správní soud kasační stížnost proti usnesení krajského soudu ze dne 4. 12. 2007 posoudil nesprávně jako opožděně podanou, neboť "Pokud se ... na doručence ocitlo datum 17. 12. 2007, jednalo se o omyl doručovacího orgánu." Toho dne byl totiž právní zástupce žalobců v pracovní neschopnosti potvrzené lékařem. Správním soudům také vytkl, že jeho právnímu zástupci bylo doručováno nesprávně na adresu pobočky v Českých Budějovicích, ačkoliv měl sídlo v Praze. IV. Krajský soud v Českých Budějovicích, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že pro danou věc je rozhodná skutečnost, že Nejvyšší správní soud kasační stížnost proti jeho usnesení o zastavení řízení o kasační stížnosti odmítl jako opožděně podanou. Při zasílání výzvy k zaplacení soudního poplatku zástupci žalobců postupoval v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu, protože zaplacení soudního poplatku není úkonem, který musí zastoupený účastník vykonat sám. V souladu s § 33 odst. 8 s. ř. s. je pak povinností každého ze žalobců zaplatit soudní poplatek, protože každý ze žalobců jedná sám za sebe a s účinky jen pro svou osobu. Ve věcech soudních poplatků za řízení o kasační stížnosti je dána věcná příslušnost krajského soudu, což vyplývá z § 3 odst. 4 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"). Jestliže tedy žalobci poplatek za kasační stížnost nezaplatili, bylo na krajském soudu, aby rozhodl o zastavení řízení o kasační stížnosti. Takový zákonem stanovený postup bránil krajskému soudu, aby kasační stížnost předložil Nejvyššímu správnímu soudu, jak bylo ústavní stížností požadováno. Z doručenky dokládající doručení usnesení o zastavení řízení o kasační stížnosti jednoznačně plyne, že zástupce žalobců osobně převzal tuto písemnost dne 17. 12. 2007. Doručenka je opatřena jeho podpisem. Dokladem o pracovní neschopnosti zástupce žalobců není vyvráceno, že písemnost převzal dne 17. 12. 2007. Závěrem vyjádřil přesvědčení, že rozhodováním krajského soudu nebylo zasaženo do práva žalobců na spravedlivý proces a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl. V. Podané vyjádření nevzneslo do projednávané věci nic, co by mohlo jakkoliv ovlivnit rozhodování Ústavního soudu, pročež nebylo potřebné zasílat je stěžovateli k případné replice. VI. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba odmítnout zčásti jako návrh nepřípustný a zčásti jako zjevně neopodstatněný z následujících důvodů. Podstatu ústavní stížnosti spatřuje Ústavní soud v tvrzení, že postupem obecných soudů byla stěžovateli odepřena možnost domáhat se základního práva na přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy nezávislým a nestranným soudem dle článku 36 odst. 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Jinak řečeno, mělo být porušeno jeho základní právo na přístup k soudu. V rovině zákonné lze konstatovat, že stěžovatel nesouhlasil s posouzením podmínek projednatelnosti správní žaloby a kasační stížnosti správními soudy z hlediska splnění podmínky zaplacení soudního poplatku, resp. včasnosti podání. Obecné principy Ústavní soud připomíná, že základní právo na projednání věci soudem (Ústavní soud nevyjímaje) zakotvené v článku 36 odst. 1 a 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není absolutní a již svojí povahou připouští jistá omezení. Uplatňovaná zákonná omezení nicméně nemohou zužovat možnosti jednotlivce takovým způsobem či v takové míře, že by došlo k zásahu do samotné podstaty tohoto práva. Tato omezení jsou ústavně souladná pouze tehdy, sledují-li legitimní účel a existuje-li vztah přiměřenosti mezi použitými prostředky a sledovaným účelem (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva z 12. 11. 2002 ve věci Zvolský a Zvolská proti České republice, stížnost č. 46129/99, odst. 46 a násl., publikovaný v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, 4/2002, str. 174, dostupný též na www stránkách Ministerstva spravedlnosti - kanceláře vládního zmocněnce na adrese http://portal.justice.cz/ms/ms.aspx?j=33&o=23&k=390). Za takové ústavně souladné omezení přístupu k soudu lze považovat jak zákonem stanovenou povinnost účastníka zaplatit soudní poplatek, tak i povinnost podat návrh v zákonem stanovené lhůtě. Žalobce ve správním soudnictví je povinen součas