IV.ÚS 1416/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1416/09 ze dne 8. 9. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 8. září 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavních stížnostech obchodní společnosti ZIMBO CZECHIA, s. r. o., se sídlem Na Zátorách 8/613, 170 00 Praha 7, zastoupené JUDr. Marcelou Scheeovou, advokátkou, AK se sídlem Štupartská 4, 110 00 Praha 1, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009 čj. 7 As 35/2008-144 a ze dne 12. 2. 2009 čj. 7 As 62/2008-128 takto: I. Ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. IV.ÚS 1192/09 a pod sp. zn. IV.ÚS 1416/09 se spojují ke společnému projednání a rozhodnutí. II. Ústavní stížnosti se odmítají. Odůvodnění: Včas podanými ústavními stížnostmi se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a porušení čl. 1, čl. 4, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy domáhala zrušení shora označených rozsudků, kterými byly zamítnuty její kasační stížnosti proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2007 čj. 9 Ca 178/2007-94 a ze dne 22. 4. 2008 čj. 10 Ca 223/2006-79. Z vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 9 Ca 178/2007, vyplynulo, že Okresní veterinární správa v Karlových Varech provedla v březnu 2003 v provozovně stěžovatelky kontrolní šetření, při němž zjistila porušení některých ustanovení zákona č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů (dále jen "zákon o potravinách"), a prováděcích vyhlášek Ministerstva zemědělství č. 324/1997 Sb. a č. 326/2001 Sb. Rozhodnutím správních orgánů - závazným pokynem - byly stěžovatelce uloženy povinnosti související s označením potravin (sýrů) zabalených mimo provozovnu výrobce požadovanými údaji, s viditelným umístěním písemného údaje o datu použitelnosti pro nebalené potraviny či přímo nabízené spotřebiteli k prodeji a s odděleným skladováním nebalené drůbeže a ostatních skupin nebaleného masa. Žalobu stěžovatelky, ve které tvrdila, že se žádného porušení právních předpisů nedopustila, a na svoji obranu snesla řadu konkrétních argumentů, Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 11. 2007 zamítl jako nedůvodnou. V kasační stížnosti stěžovatelka namítla, že správní soud posoudil celou situaci rigidně, bez vzájemných souvislostí a smyslu a účelu zákona o potravinách. Tvrdila, že zákon neobsahuje definici pojmu "obal" či "zabalená potravina", a proto nebylo správné bez dalšího podřadit provozovaný způsob nabízení sýrů k prodeji do skupiny balených potravin jen proto, že naporcované sýry byly opatřeny technologickou ochrannou fólií. Závěr soudu o porušení povinností při skladování kuřat v odděleném prostoru označila za zcela nepodložený a namítla, že za skladovací prostor mohou být považovány i samostatné přepravky umístěné odděleně v dalším prostoru. Stěžovatelka uplatnila řadu dalších námitek, včetně námitky zmatečnosti a nepřezkoumatelnosti rozsudku. Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 29. 1. 2009 kasační stížnost zamítl. Nepřisvědčil stěžovatelce, že šlo o prodej potravin nebalených (sýrů), ani že potraviny byly označeny všemi požadovanými údaji, a potvrdil, že správní orgány aplikovaly ustanovení § 5 zákona o potravinách správně a že při jeho interpretaci nevybočily ze zákonem stanovených mezí. Námitky stěžovatelky spojené se stavem skladování drůbeže Nejvyšší správní soud odmítl. Uvedl, že je-li nebalená drůbež uložená v přepravce překrytá igelitem, nelze mít za to, že jde o dostatečně hermetický obal. K požadavku neskladovat nebalenou drůbež s ostatními skupinami nebaleného masa v jednom skladovacím prostoru se Nejvyšší správní soud přiklonil k argumentaci Městského soudu v Praze s tím, že ustanovení § 7 odst. 2 vyhlášky č. 326/2001 Sb. umožňuje různá technická řešení, kterým ale stěžovatelka nedostála. Z vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 10 Ca 223/2006 Ústavní soud zjistil, že Krajská veterinární správa pro Karlovarský kraj provedla v srpnu 2005 v provozovně stěžovatelky kontrolu, při které zjistila, že tato nabízí spotřebitelům k prodeji porcované a plátkované sýry zabalené mimo provozovnu výrobce a bez přítomnosti spotřebitele do potravinářské fólie, aniž by tyto potraviny byly označeny údaji vymezenými v ustanovení § 7 zákona o potravinách. Za porušení povinností stanovených zákonem uložila krajská veterinární správa stěžovatelce pokutu ve výši 50 000,- Kč; toto rozhodnutí Státní veterinární správa ČR v odvolacím řízení potvrdila. Žalobu stěžovatelky, ve které na svoji obranu snesla řadu konkrétních argumentů, Městský soud v Praze rozsudkem 22. 4. 2008 zamítl jako nedůvodnou. V kasační stížnosti stěžovatelka zpochybnila již samotná skutková zjištění správních orgánů a po podrobném popisu pultového prodeje s obsluhou vyjádřila přesvědčení, že jí provozovaný způsob nabídky a prodeje sýrů spadá pod ustanovení § 8 zákona o potravinách (nebalené potraviny). V podrobnostech stěžovatelka argumentovala obdobně jako ve věci vedené pod sp. zn. 9 Ca 178/2007. Tuzemskou právní úpravu označování prodeje potravin konečnému spotřebiteli označila za problémovou, nedostatečně přesnou a určitou, způsobující rozpor s obecnými pravidly Evropských společenství pro potraviny uváděné na trh, jakož i s nařízením Komise ES č. 178/2002. Na podporu svých tvrzení týkajících se charakteru balených a nebalených potravin stěžovatelka odkázala na listinný důkaz - dopis Státní veterinární správy z října 2006, který byl rozeslán všem podřízeným složkám státní správy a který se týká značení nebalených masných výrobků při prodeji konečnému spotřebiteli, a v závěru kasační stížnosti uplatnila námitky i stran výše uložené pokuty. Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem kasační stížnost zamítl. Nepřisvědčil stěžovatelce, že Městský soud v Praze rozhodoval na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu, naopak dle jeho názoru skutková podstata, z níž správní orgán vycházel, nebyla v rozporu s obsahem spisu, ani s tvrzením stěžovatelky. Nejvyšší správní soud měl stejně jako správní orgány a správní soud I. stupně za to, že v projednávaném případě šlo o prodej a nabízení potravin (sýrů) ve smyslu § 7 zákona o potravinách, a vyložil, proč nemohla obstát argumentace stěžovatelky ustanovením § 8 téhož zákona. Uvedl, že práva a povinnosti stanovené zákonem o potravinách vycházejí plně ze zásad a pravidel stanovených harmonizovaným evropským potravinovým právem, a stěžovatelčině námitce "neslučitelnosti" vytkl absenci konkrétně vymezeného namítaného nesouladu. Nejvyšší správní soud neshledal pochybení ani při rozhodování o výši uložené pokuty, neboť z odůvodnění správního orgánu I. stupně bylo dostatečně zřejmé, jaké skutečnosti při úvaze o výši pokuty zohlednil. V ústavních stížnostech, obsahujících po věcné stránce prakticky shodnou argumentaci, stěžovatelka nastínila, jakým způsobem skladuje a nabízí zboží (potraviny) k prodeji a plní hygienické a další požadavky kladené na prodejce zákonem a dalšími obecně závaznými předpisy. Nesouhlasila se soudním výkladem pojmů "obal", "zabalená potravina" či "skladovací prostor" a tvrdila, že chybějící obsah zákonné normy nesmí být vykládán k tíži adresáta právní normy. Uvedla, že je-li maso skladováno za předepsaných teplot a kuřecí maso odděleně od jiného druhu, zabalené ve fólii a za dodržení hygienických podmínek, nemůže ke kontaminaci patogenními mikroorganismy dojít. Dle jejího názoru se Nejvyšší správní soud nezamýšlel nad možnými způsoby případné kontaminace masa a své závěry řádně neodůvodnil. Stěžovatelka trvala na tom, že požadavky stanovené obecně závaznými předpisy na skladovaní a balení potravin neporušila, přesto však správní orgány i správní soudy obou stupňů dospěly k opačnému nesprávnému závěru. Porušení svých ústavně zaručených práv stěžovatelka spatřovala v tom, že Nejvyšší správní soud se přesvědčivým způsobem nevypořádal s konkrétními námitkami, které vznesla v kasačních stížnostech, resp. zaujal takové stanovisko, které nemá zákonnou oporu, případně je nespravedlivé; dle jejího názoru soud rozhodl bez znalosti věci. Stěžovatelka poukázala na to, že z odůvodnění rozsudku ze dne 12. 2. 2009 čj. 7 As 62/2008-128 nevyplývá, zda se Nejvyšší správní soud zabýval směrnicí EP a Rady ES č. 13/2000; v souvislosti se značením potravin stěžovatelka obecně zmínila i rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 13. 3. 2003 (ve věci předběžné otázky v právní věci C-229/01 týkající se Susanne Müller). Podle ustanovení § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve spojení s ustanovením § 112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., obč