IV.ÚS 1418/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1418/07 ze dne 30. 3. 2009 N 72/52 SbNU 695 K uplatnění námitky prekluze práva správce daně na její dodatečné vyměření   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného - ze dne 30. března 2009 sp. zn. IV. ÚS 1418/07 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky HMB, spol. s r. o., IČ 47547880, se sídlem Čelákovice, U Učiliště 1644, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 22. února 2007 č. j. 7 Afs 97/2006-104 a Městského soudu v Praze ze dne 13. prosince 2005 č. j. 6 Ca 64/2004-53 a proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 31. prosince 2003 č. j. 11805/03-120 a dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Brandýse nad Labem - Staré Boleslavi ze dne 18. prosince 2002 č. j. 55193/02/057921/1555, jimiž byla, stručně řečeno, stěžovatelce doměřena daň z příjmů. Výrok I. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 22. února 2007 č. j. 7 Afs 97/2006-104 bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a proto se uvedené rozhodnutí ruší. II. Ve zbývajícím rozsahu se návrh zamítá. Odůvodnění I. 1. Včas podanou ústavní stížností, splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, byl Ústavnímu soudu předložen požadavek na zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť jimi mělo dojít k narušení čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), podle kterého je Česká republika demokratický právní stát, čl. 2 odst. 3 Ústavy, podle kterého slouží státní moc všem a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsobem, který stanoví zákon, a čl. 4 Ústavy, podle kterého jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci. Rovněž měla být narušena práva stěžovatelky zaručená v čl. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), umožňující každému činit, co zákon nezakazuje, a nebýt nucen činit, co zákon neukládá, a deklarující, že státní moc lze uplatňovat jen v případech, v mezích a způsobem, který stanoví zákon. Dále mělo dojít k porušení čl. 4 Listiny, podle kterého mohou být povinnosti ukládány jen podle zákona, čl. 11 odst. 5 Listiny, zaručujícího ukládání daní a poplatků jen na základě zákona, k porušení práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 Listiny, práva na rovnost účastníků řízení zaručeného v čl. 37 odst. 3 Listiny a práva na veřejné projednání věci bez zbytečných průtahů zaručeného v čl. 38 odst. 2 Listiny. Rovněž mělo dojít k zásahu do práv zaručených v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Dodatečným platebním výměrem Finančního úřadu v Brandýse nad Labem - Staré Boleslavi (dále jen "finanční úřad") byla stěžovatelce doměřena daň z příjmů za rok 1996. Odvolání stěžovatelky Finanční ředitelství v Praze zamítlo. Následně Městský soud v Praze zamítl její správní žalobu a rovněž Nejvyšší správní soud zamítl její kasační stížnost. 3. Stěžovatelka svoji ústavní stížnost založila zejména na tvrzení, že původním rozhodnutím finančního úřadu byla dodatečná daň pravomocně doměřena až po uplynutí k tomu zákonem určené prekluzivní lhůty zakotvené v § 47 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v tehdy platném znění, (dále jen "daňový řád"). S ohledem na tuto závažnou okolnost se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. V doplnění ústavní stížnosti pak stěžovatelka odkázala na svůj identický návrh, kterému Ústavní soud nálezem sp. zn. III. ÚS 1420/07 [nález ze dne 1. 7. 2008 (N 117/50 SbNU 3)] vyhověl. 4. Na základě výzvy Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76 odst. l zákona o Ústavním soudu podali k předmětné ústavní stížnosti vyjádření účastníci řízení. 5. Za Nejvyšší správní soud se vyjádřila předsedkyně senátu 7 Afs, která zejména odkázala na odůvodnění napadeného rozsudku, v němž se soud vypořádal s obsahově shodnými námitkami. Za důležité považovala rovněž vyjádřit se k námitce prekluze. Konstatovala, že Nejvyšší správní soud se prekluzí, s odkazem na ustanovení § 104 odst. 4 soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s."), nezabýval, neboť se jednalo o novotu, a dále odkázala na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. října 2007 č. j. 9 Afs 86/2007-161, podle kterého soud k zániku práva přihlédne jen k námitce účastníka řízení. Dále citovala podstatné části odůvodnění rozhodnutí rozšířeného senátu, obsahujícího též část vypořádávající se s nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 545/07 [nález ze dne 17. 7. 2007 (N 113/46 SbNU 77)]. Opakovaně konstatovala dispoziční zásadu, kterou je řízení ve správním soudnictví moderováno, přičemž výjimku z této zásady upravuje § 76 odst. 2 s. ř. s. jen pro případ nicotného rozhodnutí, nikoliv však pro vyměření či doměření daně po uplynutí lhůty podle § 47 daňového řádu. Taková vada je vadou rozhodnutí, nikoliv však natolik intenzivní a zřejmou, aby způsobila faktickou neexistenci rozhodnutí. Protože se tedy nejedná o rozhodnutí nicotné, přihlédne k němu soud jen v mezích žalobních bodů, a to tím spíš, že se jedná o řízení přezkumné a nikoliv nalézací. Nelze tedy přezkoumávat celý správní akt ex officio. 6. Za Městský soud v Praze se vyjádřila předsedkyně senátu 6 Ca, která k důvodům zamítnutí žaloby odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí. K otázce prekluze uvedla, že taková námitka nebyla ve správní žalobě vznesena, soud není povinen ji sám zjišťovat, a proto se jí nezabýval. Odkázala rovněž na následnou judikaturu Nejvyššího správního soudu - usnesení rozšířeného senátu ze dne 23. října 2007 č. j. 9 Afs 86/2007-161. Dále uvedla, že samo nedodržení lhůty k vyměření daně nelze hodnotit jako porušení práva daňového subjektu, neboť toto omezení slouží především k tomu, aby nedocházelo ke zbytečným průtahům v řízení. Účastník řízení rovněž odmítl námitky na případné porušení práva na spravedlivý proces. 7. Ústavní soud zaslal vyjádření účastníků stěžovatelce k případné replice. Stěžovatelka prostřednictvím svého právního zástupce ve své replice uvedla, že Nejvyšší správní soud pouze opakuje svoji argumentaci z rozhodnutí rozšířeného senátu. Dále uvedla, že konstatuje-li Nejvyšší správní soud, že "ve věcech daní může být jen obtížně zjistitelné, zda k prekluzi skutečně došlo ...", je břímě takového zjišťování fakticky kladeno na daňový subjekt. V souvislosti s tím poukázala na charakter daňového řízení jakožto řízení vrchnostenského, v němž účastníci nedisponují rovnými právy, a proto lze jen stěží očekávat, že finanční orgány, hájící zájmy rozpočtu, budou samy zkoumat prekluzi, k níž dochází v důsledku jejich nečinnosti. Závěrem odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 428/06 [nález ze dne 4. 12. 2008 (N 215/51 SbNU 673)]. 8. S ohledem na uvedená sdělení, obsahující i souhlas účastníků řízení s postupem podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, rozhodl Ústavní soud ve věci bez nařízení ústního jednání. II. 9. Ústavní soud předesílá, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů, není jim soudem nadřízeným a nepřísluší mu do jejich pravomoci zasahovat, pokud postupují v souladu s principy hlavy páté Listiny. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních předpisů jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 81/95 ze dne 10. 9. 1996 (U 22/6 SbNU 575)]. 10. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť taková činnost přísluší právě obecným soudům, pod jejichž ochranou jsou podle čl. 4 Ústavy rovněž základní práva a svobody. Z ustálené a obecně dostupné judikatury Ústavního soudu je patrné, za jakých podmínek a okolností je Ústavní soud oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k řízení, které proběhlo před těmito soudy. III. 11. Ústavní soud především konstatuje, že stěžovatelka podala ve shodné věci celkem 14 ústavních stížností, z nichž ve 13 případech bylo napadeno rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. K dnešnímu dni pak již Ústavní soud rozhodl ve čtyřech případech nálezem [nález sp. zn. III. ÚS 1420/07 ze dne 1. 7. 2008 (N 117/50 SbNU 3), nález sp. zn. II. ÚS 1416/07 ze dne 5. 2. 2009 (N 17/52 SbNU 173), nález sp. zn. I. ÚS 1169/07 ze dne 26. 2. 2009 (N 38/52 SbNU 387) a nález sp. zn. IV. ÚS 816/07 ze dne 2. 3. 2009 (N 39/52 SbNU 399], jímž napadená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zrušil. V předmětných nálezech konstatoval především svoji dosavadní judikaturu, jejíž aplikaci N