IV.ÚS 1418/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1418/12 ze dne 14. 10. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti 1) J. L., t. č. ve Věznici Mírov, zastoupeného Mgr. Pavlem Pěnkavou, advokátem, se sídlem v Ostravě, Místecké ul. 329/258, vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 1418/12, a 2) D. V., t. č. ve Věznici Mírov, zastoupeného Mgr. Petrem Kaustou, advokátem, se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Čs. legií 1719/5, vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 1477/12, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 32 T 2/2010-4163 ze dne 20. 10. 2010, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 6 To 19/2011-4377 ze dne 18. 3. 2011 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 972/2011-133 ze dne 15. 12. 2011, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Shrnutí řízení před obecnými soudy 1. Včas a co do dalších náležitostí řádně podanou ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 17. 4. 2012, se stěžovatel J. L. [dále stěžovatel 1)] domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí soudů z důvodu tvrzeného porušení čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a dále čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Včas a co do dalších náležitostí řádně podanou ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 20. dubna 2012, se stěžovatel D. V. [dále stěžovatel 2)] domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí soudů z důvodu tvrzeného porušení čl. 4, čl. 81, čl. 82 odst. 1, čl. 90, čl. 94 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, a dále čl. 1, čl. 2 odst. 1 a 2, čl. 3 odst. 1 a 3, čl. 4 odst. 3 a 4, čl. 5, čl. 7 odst. 1 a 2, čl. 10 odst. 2 a 3, čl. 13, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 1 a 3, čl. 38 odst. 1 a 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny. 3. Vzhledem k tomu, že se obě stížnosti týkaly téhož trestního řízení, směrovaly proti týmž rozhodnutím a stěžovatelé proti napadeným rozhodnutím a způsobu vedení řízení vznesli obdobné námitky, rozhodlo dne 31. května 2012 plénum Ústavního soudu o spojení ústavní stížnosti stěžovatele 1) vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 1418/12 a ústavní stížnosti stěžovatele 2) vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 1477/12 ke společnému řízení, které bylo nadále vedeno pod sp. zn. IV. ÚS 1418/12. 4. Stěžovatelé byli rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "nalézací soud") uznáni vinnými jako spolupachatelé podle § 9 odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále "trestní zákon"), jednak pokusem trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 trestního zákona ve spojení s § 219 odst. 1 a odst. 2 písm. a), b), e), g) trestního zákona, jednak trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 trestního zákona, za což byli odsouzeni shodně podle § 219 odst. 2 trestního zákona, § 29 odst. 2 trestního zákona a § 35 odst. 1 trestního zákona k úhrnnému výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti dvou let. Podle § 39a odst. 2 písm. d) trestního zákona byli pro výkon tohoto trestu zařazeni do věznice se zvýšenou ostrahou. 5. Nalézací soud vzal v uvedeném trestním řízení za prokázané, že (stručně řečeno) stěžovatelé spolu se dvěma dalšími spoluobžalovanými, ve snaze zviditelnit se v rámci extremistických hnutí i vůči společnosti provedením větší akce před 120. výročím narození Adolfa Hitlera, vhodili dne 18. 4. 2009 kolem 23.45 hod zápalné láhve s hořícími knoty do tří ze čtyř oken předem vytipovaného domu obývaného početnou romskou rodinou. To vše učinili po předchozím plánování. Tím způsobili v celém domě rychle se šířící požár a následné úplné vyhoření domu. Hořícím benzínem byla potřísněna nezletilá Petra K. (jedná se o pseudonym), v důsledku čehož utrpěla zranění bezprostředně ohrožující život (popáleniny II. až III. stupně na 77 % povrchu těla a popálení horních cest dýchacích, přičemž na některých místech dosahovaly až IV. stupně). Poškozená Hana B. (jedná se o pseudonym) utrpěla popáleniny II. stupně celkem na 27 % povrchu těla a v důsledku tohoto útoku u ní došlo k rozvinutí posttraumatického syndromu s úzkostně depresivní symptomatikou. Poškozený Jan K. (jedná se o pseudonym) utrpěl popáleniny II. a III. stupně celkem na 11 % povrchu těla. Nalézací soud vzal dále za prokázané, že v případě poškozené nezletilé a jejich rodičů nedošlo k jejich usmrcení pouze shodou okolností nezávislých na vůli obviněných a v důsledku poskytnutí vysoce kvalifikované lékařské péče. V místnosti obývané poškozenými byly rovněž přítomny další tři nezletilé, které spaly v postelích na protilehlé straně zasaženého okna, přičemž opět jen shodou náhod nedošlo k jejich zasažení hořícím benzínem, utrpění popálenin a k bezprostřednímu ohrožení jejich života. V druhé části domu byli přítomni poškozená Zdena C. (jedná se o pseudonym) a Zdeněk C. (jedná se o pseudonym), kteří neutrpěli popáleniny. Soud dospěl k závěru, že obvinění si noční dobu vytipovali, objekt a založení tří ohnisek požáru zvolili v úmyslu usmrtit osoby přítomné v domě, případně ztížit jejich záchranu. Zapálením domu způsobili škodu v částce nejméně 131 260 Kč, dům musel být posléze demolován a další škodu způsobili shořením vybavení domu a osobních věcí poškozených. 6. Za spáchání těchto trestných činů byly nalézacím soudem stěžovatelům uložené výjimečné tresty ve výši 22 let a povinnost nahradit poškozeným způsobenou škodu. 7. Proti rozhodnutí krajského soudu podali všichni obžalovaní odvolání k Vrchnímu soudu v Olomouci (dále jen "odvolací soud"). Ve vztahu k stěžovatelům zůstal napadený rozsudek co do právní kvalifikace a výše trestu nezměněn. Odvolací soud dospěl toliko k odchylnému závěru ohledně formy zavinění, když s odvoláním na zásadu in dubio pro reo shledal v jednání obžalovaných úmysl nepřímý. To však dle soudu nemělo vliv na právní kvalifikaci skutku provedenou soudem prvního stupně, neboť se v dané věci jednalo o trestné činy úmyslné, přičemž závěr o existenci úmyslu zůstal zachován (viz str. 58 rozsudku odvolacího soudu). 8. Všichni odsouzení podali proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, která Nejvyšší soud podle § 268i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl. Stěžovatelé napadli toto rozhodnutí ústavní stížností. II. Argumentace stěžovatelů 9. Stěžovatel 1) rozhodnutím obecných soudů vytýká dva nedostatky. Zaprvé je přesvědčen, že uložený trest odnětí svobody ve výši 22 let je zjevně nepřiměřený a jedná se o trest exemplární. Domnívá se, že soudy náležitě nezohlednily skutečnost, že u útočníků byl dovozen "pouze" úmysl nepřímý, a to až rozhodnutím odvolacího soudu, který v tomto ohledu změnil právní kvalifikaci nalézacího soudu, avšak tuto změnu nezohlednil do výše uloženého trestu a dále soudy nepřihlédly k tomu, že útočnici neútočili přímo proti tělesné integritě poškozených, ale na objekt, a tudíž se účinek jejich útoku mohl vyvinout tak, že by k žádnému poškození zdraví jeho obyvatel vůbec nedošlo. Poukazuje na blíže nespecifikovaná rozhodnutí jiných soudů, kterými byly za zločiny vraždy, spáchané v přímém úmyslu a přímým působením proti tělesné integritě poškozených, uloženy tresty mnohem kratší, než je trest uložený stěžovatelům. Z toho dovozuje, že obecné soudy postupovaly nepředvídatelně a uložený trest je výsledkem extrémní nevyváženosti prvku represe a prevence. Zadruhé má za to, že obecné soudy zásadně procesně pochybily, když neodstranily pomocí dalšího dokazování rozpory ve výpovědích poškozených podaných bezprostředně po útoku a později v rámci hlavního líčení, v důsledku čehož nedostatečně precizně posoudily míru přičinění útočníků na vysoký stupeň vzniklého poranění poškozené nezletilé. Stěžovatel 1) tím zjevně zpochybňuje právní kvalifikaci skutku na trestný čin vraždy, která byla dle něho zvolena "právě a jen v důsledku míry poranění poškozené Petry K., byť k tomuto masivnímu poranění mohlo dojít až sekundárně tím, že tato byla ponechána svými rodiči v hořící místnosti". Z tohoto důvodu polemizuje se závěry soudů ohledně toho, kde poškozená ležela, jakým směrem měla hlavu a kdo ležel nebo neležel v místnosti vedle ní. Domnívá se, že rozhodnutí bylo postaveno na skutkovém stavu, který v "těch nejzásadnějších otázkách spočíval na elementárních rozporech ve výpovědích poškozených". 10. Stěžovatel 2) namítá porušení celé řady základních práv garantovaných Ústavou a Listinou. Jeho námitky jsou přitom zcela totožné s těmi, které již uplatnil v dovolání k Nejvyššímu soudu. Předně zpochybňuje prokázání objektivní a subjektivní stránky trestného činu vraždy ve stádiu pokusu. V souvislosti s tím vyjadřuje nesouhlas s různými skutkovými zjištěními obecných soudů a tvrdí, že nebyla prokázána jeho přítomnost na místě činu v inkriminované době. Další skupina námitek se týká dokazování v trestním řízení - stěžovatel má za to, že se orgány činné v trestním řízení při získávání důkazů dopusti