IV.ÚS 1418/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1418/20 ze dne 20. 10. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelek 1. T. T. a 2. K. C., zastoupených Mgr. Tomášem Fabíkem, advokátem, sídlem Dvořákova 635/4, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2020 sp. zn. 5 Tdo 562/2019, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. května 2018 sp. zn. 5 To 53/2018 a rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 17. října 2017 sp. zn. 14 T 114/2016, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Blansku, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství v Blansku, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelky se společně podanou ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí tvrdíce, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Blansku (dále jen "okresní soud") shora uvedeným rozsudkem uznal vinnými obě stěžovatelky (a spoluobviněnou) trestným činem neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku (bod 1. ve výroku o vině), dále stěžovatelku 2. a spoluobviněného trestným činem neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 trestního zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku (bod 2. ve výroku o vině), stěžovatelku 2. a spoluobviněného trestným činem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 trestního zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku (bod 3. ve výroku o vině), a stěžovatelku 2. trestným činem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku (bod 4. ve výroku o vině). Okresní soud za tyto trestné činy stěžovatelce 1. uložil podle § 251 odst. 1 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon jí podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Zároveň jí podle § 73 odst. 1, 3 trestního zákoníku uložil i trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu živnostenského podnikání podle zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, na dobu tří let. Stěžovatelce 2. okresní soud podle § 209 odst. 4 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, jehož výkon jí podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání třiceti šesti měsíců. Zároveň jí podle § 73 odst. 1, 3 trestního zákoníku uložil i trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu živnostenského podnikání podle živnostenského zákona, na dobu tří let. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), rozhodl o tom, že stěžovatelka 2. je povinna zaplatit jako náhradu škody poškozené České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových částku ve výši 756 191 Kč. Poškozená obchodní společnost Raiffeisenbank, a. s., byla podle § 229 odst. 1 trestního řádu odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Trestného činu uvedeného ve výroku o vině pod bodem 1. se obě stěžovatelky a spoluobviněná podle okresního soudu dopustily - ve stručnosti uvedeno - tím, že ve vymezeném období jako jednatelky obchodní společnosti X (dále jen "společnost X"), provozovaly zařízení, v němž poskytovaly sociální péči, přičemž asistenti sociálních služeb (kteří tuto péči prováděli) byli fakticky v pracovněprávním vztahu se společností X, neboť klienti neměli možnost svobodně si vybrat konkrétního asistenta sociální péče, odměna za poskytnutí sociální péče nebyla asistentům vyplácena klienty, ale společností X, na základě odpracovaných hodin, tedy nešlo o osobního asistenta, jak ho definuje § 39 odst. 1 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o sociálních službách"), neboť společnost X, podle čl. III Dohody o poskytování služeb včetně pobytových služeb, zajišťovala a disponovala s finanční hotovostí klientů, tedy společnost X, bez řádné registrace poskytovatele sociálních služeb podle § 78 odst. 1 a 2 zákona o sociálních službách u Krajského úřadu Jihomoravského kraje a bez oznámení u tohoto úřadu o poskytování zdravotních služeb podle § 11 odst. 8 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o zdravotních službách"), poskytovala svým klientům sociální a zdravotní služby. 4. Skutku vymezeného ve výroku o vině pod bodem 2. se stěžovatelka 2. a spoluobviněný podle okresního soudu dopustili tím, že jako fyzické osoby samostatně nezapsané v živnostenském rejstříku ve vymezeném období a v konkretizovaném domě na základě smlouvy označené jako "Smlouva o poskytnutí pomoci", kterou měli uzavřenou nájemci tohoto domu s osobami označenými jako asistenti sociální péče, poskytovali sociální péči a zdravotní péči, přičemž asistenti sociálních služeb byli fakticky v pracovněprávním vztahu ke stěžovatelce 2. a spoluobviněnému, neboť nájemci (klienti) neměli možnost svobodně si vybrat konkrétního asistenta sociální péče, odměna za poskytnutí sociální péče jim nebyla vyplácena klienty na základě jejich svobodné vůle, ale stěžovatelkou 2., která disponovala s finanční hotovostí nájemců, a stěžovatelka 2. a spoluobviněný bez řádné registrace poskytovatele sociálních služeb podle § 78 odst. 1 a 2 zákona o sociálních službách u Krajského úřadu Jihomoravského kraje a bez oznámení u tohoto úřadu o poskytování sociálních služeb podle § 11 odst. 8 zákona o zdravotních službách poskytovali ve svém rodinném domě svým nájemcům sociální a zdravotní služby. 5. Skutku vymezeného ve výroku o vině pod bodem 3. se stěžovatelka 2. a další spoluobviněný podle okresního soudu dopustili tím, že při sjednávání úvěrové smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru úmyslně zamlčeli úvěrující bance Raiffeisenbank, a. s., podstatné skutečnosti k účelu úvěru a na základě takto zatajených informací jim byl bankou poskytnut úvěr ve výši 4 228 000 Kč. 6. Skutku uvedeného ve výroku o vině pod bodem 4. se 2. stěžovatelka podle okresního soudu dopustila tak, že jednoho klienta společnosti X v úmyslu obohatit sebe s vědomím, že dotyčný nemá žádné přímé příbuzné, jak bylo požadováno podle § 473 až § 475a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník"), a je majetný, nechala podepsat jí připravenou závěť a po jeho úmrtí ji uplatnila jako oprávněný dědic, v důsledku čehož na základě usnesení Okresního soudu Brno-venkov č. j. 21 D 1930/2013-46 nabyla nemovitosti, čímž vznikla České republice, která by na základě § 462 občanského zákoníku, nedošlo-li by ke shora popsanému jednání, tyto nemovitosti nabyla, škoda ve výši 756 191 Kč. 7. Proti rozsudku okresního soudu podaly obě stěžovatelky a dále spoluobvinění odvolání, která Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") nadepsaným usnesením podle § 256 trestního řádu zamítl jako nedůvodná. 8. Nejvyšší soud v záhlavní uvedeným usnesením rozhodl, že z podnětu dovolání obou stěžovatelek a spoluobviněného se podle § 265k odst. 1, 2 trestního řádu ohledně nich a s přiměřeným použitím § 261 trestního řádu také ohledně další spoluobviněné zrušuje usnesení krajského soudu, a to pouze v té části, v níž byla zamítnuta odvolání obviněných proti výrokům o trestech, které jim byly uloženy rozsudkem okresního soudu. Dále Nejvyšší soud podle § 265k odst. 2 trestního řádu zrušil všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušenou část rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 trestního řádu krajskému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. II. Argumentace stěžovatelek 9. K trestnému činu neoprávněného podnikání stěžovatelky namítají, že jejich jednání nevykazuje potřebnou společenskou škodlivost a soudy měly postupovat v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe, podle nich měl být jejich čin posouzen nanejvýše jako správní delikt. V souvislosti s tím soudům vytýkají porušení práva na spravedlivý proces a nerespektování požadavku předvídatelnosti a jednotné rozhodovací praxe. 10. Stěžovatelky zejména polemizují s právním závěrem soudů, že společnost X nepo