IV.ÚS 1418/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1418/24 ze dne 5. 6. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného Mgr. Ondřejem Pecákem, advokátem, sídlem Na Ořechovce 199/24, Praha 6 - Střešovice, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2024 č. j. 7 Tdo 1202/2023-762, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2023, č. j. 44 To 245/2023-677 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. června 2023, č. j. 52 T 176/2021-610, a s ní spojeným návrhem na zrušení § 17 odst. 5 písm. f) bod 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel v ústavní stížnosti požaduje zrušit v záhlaví označená rozhodnutí. Tvrdí, že jimi trestní soudy porušily jeho základní práva zakotvená v čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 49 odst. 3 Listiny základních práv Evropské unie a právo na vlastnictví podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. S ústavní stížností spojil stěžovatel návrh na zrušení části zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), jak je uvedeno v záhlaví tohoto usnesení. Současně žádá o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí. 2. Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí plyne, že stěžovatel, tehdy osmasedmdesátiletý řidič osobního vozu Renault Clio, byl v květnu 2021 účastníkem dopravní nehody v Praze. Před odbočováním vlevo se v rozporu s § 21 odst. 1, 3 zákona o silničním provozu nezařadil co nejdále vlevo v části vozovky určené pro jeho směr jízdy, naopak nejprve přejel k pravému okraji komunikace, následně odbočil ostře doleva, při tom se levým bokem svého vozidla střetl s motocyklem Kawasaki předjíždějícím jeho automobil. Tím způsobil řidiči motocyklu (dále jen "poškozený") těžkou újmu na zdraví. Poškozený přitom jel vyšší rychlostí než rychlostí v místě povolenou (namísto 50 km/h jel až 84 km/h), což mu neumožnilo střetu zabránit. Naopak stěžovatel jel v okamžiku nehody rychlostí 38 km/h. 3. Obvodní soud pro Prahu 4 uznal stěžovatele vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 trestního zákoníku a odsoudil jej k trestu odnětí svobody na čtyři měsíce s podmíněným odkladem na zkušební dobu patnácti měsíců. Dále mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na osmnáct měsíců. Konečně rozhodl, že stěžovatel je povinen nahradit poškozenému způsobenou škodu ve výši 30 553,45 Kč a Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky ve výši 150 949,26 Kč. Se zbytky uplatněných nároků na náhradu škody a nemajetkové újmy byli poškozený a zdravotní pojišťovna odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Městský soud v Praze stěžovatelovo odvolání zamítl. Uznal sice, že na nehodě se "významnou měrou" podílel poškozený (který podstatně překročil nejvyšší povolenou rychlost v daném místě), přesto však lze z nehody vinit též stěžovatele. Odbočování vlevo patří mezi nejtěžší dopravní manévry při jízdě vozidlem, řidič musí zhodnotit situaci ve své směru jízdy i v protisměru, celou dobu musí kontrolovat, co se děje před ním i za ním. Motocykl poškozeného byl v daném místě díky svitu předního reflektoru dobře viditelný, což oba soudy ověřily z kamerového záznamu jiného vozidla, které v místě nehody jelo. Oba trestní soudy se shodly též na míře zavinění stěžovatele: měly to být dvě třetiny (tedy poškozený nehodu zavinil z jedné třetiny). 4. Proti rozhodnutí městského soudu podal stěžovatel dovolání. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření uvedl, že trestní soudy podcenily míru zavinění poškozeného. Podle státního zástupce je sporné, zda je jednání stěžovatele vůbec trestným činem a zda míra jeho zavinění není zanedbatelná. Přinejmenším je to důvodem ke zrušení výroku o náhradě škody. 5. Nejvyšší soud rozsudkem zrušil usnesení městského soudu v části, kterou bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozsudku obvodního soudu ohledně výroku o náhradě škody, a zrušil rozsudek obvodního soudu ve výroku o náhradě škody. Nejvyšší soud nově rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit zdravotní pojišťovně na náhradu škody částku 76 237 Kč, se zbytkem nároku na náhradu škody odkázal zdravotní pojišťovnu na řízení ve věcech občanskoprávních. Poškozeného odkázal s nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Nejvyšší soud vyšel ze skutkových zjištění trestních soudů, shodně s nimi dospěl k závěru, že stěžovatel se v rozporu s § 21 odst. 1, 3 zákona o silničním provozu nezařadil co nejdále vlevo v části vozovky určené pro jeho směr jízdy a že odbočovací manévr provedl nejprve najetím k pravému okraji vozovky a následně ostrým odbočením doleva, čímž ohrozil řidiče jedoucí za ním. K odbočení se zjevně rozhodl tzv. na poslední chvíli. Svou pozornost soustředil na situaci v protisměru, naopak za sebou nepostřehl pohyb motocyklu řízeného poškozeným. Poškozený naopak nerespektoval omezení rychlosti na 50 km/h a vjel do křižovatky rychlostí až 84 km/h, což vyloučilo možnost adekvátní reakce na situaci vyvolanou protiprávním jednáním stěžovatele. Jízdu poškozeného touto rychlostí, navíc s předjížděním vozidel, která respektovala omezení rychlosti, lze označit za velmi riskantní až hazardérskou a bezohlednou. 6. Nejvyšší soud dále porovnal závažnost porušení zákona stěžovatelem a poškozeným. Vyšší měrou se na vzniku nehody podílel poškozený. Naproti tomu stěžovatel nedodržel ustanovení, jejichž porušení sice může zapříčinit kolizi, avšak má podstatně nižší potenciál vzniku nehody. Odpovídajícím způsobem to lze vyjádřit tak, že podíl stěžovatele představuje jednu třetinu a podíl poškozeného představuje dvě třetiny účasti. Podíl účasti stěžovatele je ale dostatečný k tomu, aby zakládal jeho trestní odpovědnost, odpovědnost za pouhý přestupek by nevystihovala význam porušených ustanovení, způsob a míru jejich porušení ani závažnost způsobeného následku. Nejvyšší soud se neztotožnil s námitkou stěžovatele, že jediným viníkem je poškozený, protože se excesivním překročením povolené rychlosti zbavil zákonné ochrany. 7. Nejvyšší soud rovněž vysvětlil, proč je nesprávná úvaha státního zástupce prezentovaná ve vyjádření k podanému dovolání, že míra účasti stěžovatele na vzniku nehody stěží přesahuje 10 %. Mechanicky totiž vychází z míry, v níž účastník nehody, kterému jiný účastník provozu nedal přednost v jízdě, překročil povolenou rychlost jízdy. V poměru mezi stěžovatelem a poškozeným však nešlo o přednost v jízdě, ale o to, jak každý z nich postupoval v situaci vyvolané stěžovatelovým odbočováním vlevo. V kontextu konkrétních okolností tohoto případu porušení povinností stěžovatele nebylo zanedbatelné a dosáhlo úrovně, která je relevantní pro trestní odpovědnost. Nižší míra účasti stěžovatele na vzniku nehody a způsobení následku byla přiměřeně vyjádřena tím, že na rozdíl od obžaloby skutek nebyl posouzen též podle ustanovení § 147 odst. 2 trestního zákoníku, podle něhož se skutek posoudí, jestliže pachatel spáchal čin mimo jiné proto, že porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona. 8. Za tohoto stavu neměl Nejvyšší soud důvod k tomu, aby cokoli měnil na výroku o vině, jen opravil odůvodnění rozhodnutí trestních soudů nižšího stupně. Současně to však mělo dopad na výrok o náhradě škody, ve kterém nižší soudy vyšly z toho, že stěžovatel odpovídá za způsobenou škodu ze dvou třetin. Nejvyšší soud proto uložil stěžovateli povinnost k náhradě škody ve výši jedné třetiny. II. Argumentace stěžovatele 9. Stěžovatel především kritizuje povolení předjíždět na křižovatce, které je podle něj neústavní, neboť "nikdy nebude a nemůže v lidské společnosti fungovat, vždy na něm budou vyvstávat problémy a lidské tragédie." Proto navrhuje zrušit ustanovení zákona o silničním provozu, které předjíždění na křižovatce umožňuje. Dále pak uvádí, že Nejvyšší soud rozhodl sám o otázkách, o kterých měl rozhodnout soud prvního stupně, čímž připravil stěžovatele o možnost odvolání. Poukazuje rovněž na stanovisko státního zástupce v řízení o dovolání, který upozornil na to, že sníží-li se stěžovatelův podíl na vině za nehodu, nemusí jít o trestný čin. Rozhodnutí Nejvyššího soudu je dle stěžovatele nepřezkoumatelné. Stěžovatel nerozumí tomu, proč je vinen za nehodu zrovna jednou tř